ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2487.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2487/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) Ing. D. R., B) H. T., C) P. O. a D) J. P. proti povinnému M. R., prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. E 595/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23.6.1998, č.j. 22 Co 304/98-46, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí se odmítá.
II. Dovolání proti výroku, jímž bylo odvolání povinného odmítnuto, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud odmítl jako nepřípustné odvolání povinného do výroku, jímž soud prvního stupně spojil věci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve prospěch oprávněné ad A), vedené pod sp. zn. E 338/97, a ve prospěch oprávněných ad B), C) D), vedené pod sp. zn. E 595/97, ke společnému řízení, a ve výrocích, jimiž zamítl návrh povinného na zastavení výkonu, resp. povolil jeho odklad, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Ve včasném dovolání povinný (zastoupen advokátem) namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Podle jeho názoru spojení exekučních řízení “není účelné ... a pouze stupňuje tlak k nevyhnutelnosti soudního prodeje”, je-li současně doložen jiný důvod (ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.), pro který je výkon rozhodnutí nepřípustný a má být zastaven; ten spočívá v tom, že získal závazný příslib poskytnutí úvěru, z nějž mohou být pohledávky oprávněných uspokojeny. Odvolací soud nerozhodl správně, pokud příslib úvěru za takový důvod neuznal, přičemž pouhý odklad výkonu rozhodnutí je pro realizaci úvěru nedostatečný a “k záchraně nemovitosti od soudního prodeje” nevede.
Oprávněné ad B), C) a D) se ve svých vyjádřeních k dovolání povinného shodně ztotožnily se závěry soudu prvního stupně ohledně spojení věcí ke společnému řízení a poukázaly na chování povinného, jež brání dosažení jakékoli dohody.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání není přípustné, směřuje-li proti tomu výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
O žádný z případů přípustnosti dovolání upravených v §238a nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není v této části usnesením měnícím, a ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ až f/ založení přípustnosti dovolání nesvědčí z toho důvodu, že je nelze podřadit usnesením, jež jsou zde (jako ta, proti nimž je dovolání přípustné) uvedena.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §239 o.s.ř., neboť ji odvolací soud nezaložil výrokem podle §239 odst. 1, a ve vztahu k ustanovení §239 odst. 2 chybí již samotný návrh účastníka, jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Dovolání není v posuzované části přípustné ani podle §237 o.s.ř., jež spojuje přípustnost dovolání s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, jež je činí zmatečnými, jelikož existence těchto vad z obsahu spisu neplyne, a nebyla dovolatelem ani namítána.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Ostatními výhradami, jež dovolatel proti této části usnesení odvolacího soudu uplatnil, a jež podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., se lze zabývat jen za předpokladu, že dovolání je přípustné, a ten splněn není.
Oproti tomu, směřuje-li dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání povinného proti usnesení o spojení exekučních věcí, je přípustné (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), není však důvodné.
Existenci vad řízení, uvedených v §242 odst. 3 o.s.ř., jež posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, dovolatel netvrdil a ze spisu se nepodává; jinak platí, že dovolací soud je vázán důvody, uplatněnými v dovolání.
Těžiště dovolatelovy argumentace, jíž namítá neúčelnost spojení věcí ke společnému řízení, však směřuje - toliko - ke kritice rozhodnutí soudu prvního stupně, zatímco rozhodného závěru o nepřípustnosti odvolání se zjevně nedotýká. Dovolání tím neobsahuje hledisko, z nějž by bylo možné ohlášený dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. fakticky naplnit; jinak řečeno, chybí argument, jehož prostřednictvím lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat. Není-li možný přezkum, je vyloučen i závěr, že napadené rozhodnutí není správné.
Jestliže se správnost usnesení odvolacího soudu (o odmítnutí odvolání) nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání v této části zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
I kdyby dovolatel přezkum umožnil, výsledek by byl týž; usnesení, jímž soud rozhodl podle §112 odst. 1 o.s.ř. o spojení věcí ke společnému řízení, má povahu usnesení upravujícího vedení řízení, proti němuž ve smyslu §202 odst. 2 písm. a/ odvolání vskutku přípustné není.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; oprávněným, jimž by příslušela náhrada, však v tomto stadiu řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová