ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2501.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2501/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K., p., a.s., proti žalovanému F. M., o zaplacení částky 305.302,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 46/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2000, č. j. 15 Co 34/2000-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud odmítl jako nepřípustné odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 11. března 1999, č. j. 21 C 46/99-15, jímž ho Obvodní soud pro Prahu 3 zavázal k zaplacení částky 305.302,- Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný, zastoupen advokátkou, včasným dovoláním, jímž předně namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"). I kdyby se totiž podle jeho názoru připustilo, že došlo k náhradnímu doručení (§47 o. s. ř.) předvolání k jednání - což je ovšem podle něj „dosti pochybné\", neboť nebyl ve svém novém bydlišti upozorněn, že má zásilku uloženu na poště, takže se o ní vůbec nedověděl - pak namítá, že o následcích nedostavení se k jednání nebyl poučen. Tento závěr dovozuje „systematickým výkladem\" ustanovení §153b o. s. ř., v němž je odkaz na §47 umístěn sice za pasáž týkající se předvolání k jednání, avšak před část věty ukládající soudu povinnost účastníka o následcích nedostavení se poučit, z čehož podle jeho názoru vyplývá, že poučení o následcích zmeškání jednání nemůže být účinně poskytnuto v náhradně doručené zásilce, nýbrž že „musí nastat fakticky\". Nesprávné právní posouzení spatřuje rovněž v tom, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání, ačkoli žaloba neobsahovala skutkové tvrzení o porušení jeho povinnosti ve smyslu ustanovení §317 obchodního zákoníku, jež vznik nároku na náhradu škody spojuje právě s porušením povinnosti strany závazkového vztahu. Dále pak žalovaný namítl, že podle jeho názoru nelze považovat za nesporné „tvrzení v odstavci V. žaloby, že je zřejmé, že za škodu odpovídá žalovaný\", neboť se nejedná o skutkové tvrzení, nýbrž o právní závěr.
Dovolání je (podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) přípustné, není však důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože uvedené vady v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda byly splněny předpoklady k vydání rozsudku pro zmeškání (tj. zda žalovanému bylo řádně a včas doručeno předvolání k jednání, zda byl o následcích nedostavení se poučen a zda tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech obsažená v žalobě umožňují rozhodnout rozsudkem pro zmeškání); je tedy úkolem dovolacího soudu posoudit, je-li dán (hodnoceno podle obsahu dovolání) dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Povaha rozsudku pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti rozsudku pro zmeškání stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postup pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, která osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou adresáta, stanovila (od 1. ledna 1990 do 30. června 2000) vyhláška č. 78/1989 Sb. (od 1. března 1991 ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb.), poštovní řád, jmenovitě body č. 17-21 její přílohy č. 5.
Ze sdělení Č. p. s.p. (č. l. 38) plyne, že od 9. listopadu 1998 do 3. května 1999 pošta prováděla dosílku zásilek žalovanému na adresu T.; na tuto adresu byl žalovanému ostatně doručen (rovněž dosílkou) dne 4. ledna 1999 platební rozkaz se žalobou (č. l. 5 versa) a dne 23. března 1999 rozsudek pro zmeškání (č. l. 18 versa); obě zásilky žalovaný na této adrese osobně převzal.
Z doručenky (č. l. 12), jež je svou povahou veřejnou listinou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, č. 18, pod poř. č. 127), vyplývá závěr, že předvolání k jednání konanému dne 11. března 1999 bylo - uložením na poště dne 17. února 1999 - žalovanému doručeno 22. února 1999 (§57 odst. 2 o. s. ř.), a že pokud doručovatel vyplnil rubriky doručenky „výzva dne\" a „písemnost uložena dne\" daty 16.2. a 17.2, pak tato doručenka opatřená otiskem úředního razítka pošty osvědčuje také to, že doručovatel postupoval podle bodů 18,19 přílohy k citované vyhlášce, že tedy adresáta (žalovaného) uvědomil o datu a hodině opětovného pokusu o doručení, a že jej o uložení zásilky na poště vyrozuměl.
Podle svého obsahu doručenka rovněž deklaruje, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „protože adresát, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebyl přes písemnou výzvu, která mu byla při prvním pokusu o doručení této písemnosti zanechána v odevzdacím místě na uvedené adrese, zastižen, byla písemnost uložena na poště - obecním úřadě\"). Jelikož žalovaný neprokázal (a na něm je podle §134 o. s. ř. důkazní břemeno) opak v doručence uvedených (předtištěných a doručovatelem řádně vyplněných) údajů, tedy ani to, že by se v době doručování na adrese (dosílky) uvedené na doručence nezdržoval, ani to, že by jej doručovatel o datu a hodině nového pokusu o doručení neuvědomil, dovodil odvolací soud správný závěr, považoval-li zásilku za doručenou. Do dne vydání rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný ostatně správnost uvedených údajů ani nepopíral, jestliže nesplnění podmínky řádného doručení v odvolání spojoval s adresou nikoli T., nýbrž M.
Za tohoto stavu je zjištění odvolacího soudu, že předvolání k jednání soudu prvního stupně bylo žalovanému doručeno uložením na poště, správné.
Obstát nemůže ani dovolatelův závěr, vyvozený „systematickým\" výkladem ustanovení §153b o. s. ř., že poučení o následcích nedostavení se k jednání „...musí nastat fakticky, a nestačí, že je obsaženo v obsílce, která byla doručena náhradně.\" Z odkazu na §47 obsaženého v ustanovení prvního odstavce §153b o. s. ř. lze - a to zcela nezávisle na jeho umístění, jež je z tohoto pohledu právně nevýznamné - vyvozovat jediné, že totiž zásilka obsahující předvolání k jednání, má-li při něm být vyhlášen rozsudek pro zmeškání, musí být žalovanému doručena podle §47 o. s. ř. upravujícího doručování zásilek určených do vlastních rukou, že tedy nepostačí doručení prosté, tj. podle §46 o. s. ř. Tím ovšem není jakkoli dotčena možnost - jsou-li pro to splněny ostatní zákonné podmínky, včetně té, aby se adresát v místě doručení zdržoval - aby zásilka, a to i doručovaná podle §47 o. s. ř., byla doručena náhradním způsobem, tedy uložením na poště, případně u orgánu obce. Ze skutečnosti, že poučení o následcích nedostavení se je obsaženo v samotném předvolání k jednání - srov. vzor č. 14 k o. s. ř. - pak vyplývá, že i ono (písemné) poučení může - stejně jako předvolání k jednání - být, jsou-li splněny podmínky pro náhradní doručení, doručeno uložením na poště. Bylo-li tedy žalovanému doručeno (byť uložením na poště) písemné poučení o následcích nedostavení se k jednání, byl řádně poučen ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný na podporu svého dalšího závěru, že právní posouzení věci není správné (s poukazem na chybějící žalobní tvrzení „...že by...porušil nějakou svou povinnost...\") namítá, že na základě zjištěných skutkových okolností nebylo možno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř. Tento argument je nepřípadný již proto, že podle žaloby (část I. na č. l. 2, řádek 9-10) se žalovaný (smlouvou s objednatelem) zavázal k odpovědnosti za škody vzniklé na majetku objednatele. Z téhož důvodu je právně nevýznamná dovolatelova polemika s názorem zaujatým žalobcem v části V. žaloby; soud prvního stupně totiž žalovaného k zaplacení žalované částky nezavázal pro (vskutku právní) závěr dovozený žalobcem v části V. žaloby, nýbrž proto, že tvrzení o skutkových okolnostech obsažená v částech I. - IV. žaloby pokládal za nesporná.
Podstatou rozsudku pro zmeškání je totiž právě to, že k jeho vydání soudu neslouží žádná jiná než v žalobě uvedená skutková tvrzení, jež se při zmeškání žalovaného pokládají za nesporná. Skutková tvrzení další (zde tvrzení žalovaného, že neporušil žádnou povinnost) jsou proto pro účely zpochybnění rozsudku pro zmeškání bezcenná a odvolací soud k nim jako k právně bezvýznamným - správně - nepřihlížel. Jinými slovy, rozsudek pro zmeškání nemůže být úspěšně zpochybněn tvrzením odvolatele, že skutkový stav věci se liší od toho, jenž vyplývá ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1846/99). Je-li důsledkem splnění předpokladů uvedených v ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. fikce, že se žalobcova tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu, považují za nesporná, pak - vyplývá-li z tvrzení obsažených v žalobě též odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce - nemůže být nesprávné usnesení, jímž odvolací soud, vycházeje z téhož, odvolání žalovaného podle ustanovení §218 odst. 1 písm. c) a §202 odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst.1 věta první o. s. ř.) - usnesením podle ustanovení §243b odst.1 věty první, odst. 5 o. s. ř. zamítl.
Žalovaný s dovoláním úspěšný nebyl, u žalobkyně však ke dni rozhodnutí žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků. Za součást dovolacích nákladů žalovaného však není možno považovat zaplacený soudní poplatek z dovolání (viz. č. l. 55); jestliže to totiž směřovalo proti rozhodnutí pouze procesní povahy, soudní poplatek z něj se neplatí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1996, sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 1996 pod poř. č. 49, písm. d/ stanoviska), bude tedy na soudu prvního stupně, aby poplatek dovolateli podle ustanovení §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vrátil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková