ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2515.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2515/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P., správce konkursní podstaty úpadce F., proti žalované O., společnosti s ručením omezeným, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 516/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 1998, č. j. 6 Co 1959/98-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 10. dubna 1998, č. j. 5 C 516/97-15, jímž Okresní soud v Písku zavázal žalovanou k vyklizení ve výroku specifikované nemovitosti ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku a k náhradě nákladů řízení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), a kterým namítá nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud nájemní smlouvu nepodřadil ustanovením §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák\"), nýbrž zákonu č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.), v důsledku čehož ji kvalifikoval jako absolutně neplatnou pro nedostatek předchozího souhlasu městského úřadu podle §3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237 odst. 1, §238 a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Použitelnost ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. není dána proto, že napadené rozhodnutí není rozsudkem měnícím (podle písmene a/), nýbrž potvrzujícím, jemuž ovšem nepředcházelo zrušující usnesení podle písmene b) tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a to proto, že ji odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí výslovně nezaložil.
Zbývá tedy věc posoudit z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., jehož jediného se žalovaná též výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. s sebou nese, že dovolatel je oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu pouze z důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., totiž pro nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1998, pod poř. č. 57).
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde však jen tehdy, jestliže odvolací soud právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, posuzoval; jde tedy o posouzení takové právní otázky, která pro rozhodnutí věci byla určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, nelze tedy hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů; rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatel především namítá, že sjednaný nájem nelze podřadit režimu zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž občanského zákoníku, a že tudíž v daném případě není nutný souhlas městského či obecního úřadu podle ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb.
S názorem dovolatele sice lze souhlasit, avšak pouze potud, že nejsou-li předmětem nájmu pouze (samotné) nebytové prostory, nýbrž „celá nemovitost\", bylo namístě sjednaný nájem podřadit režimu nikoli zákona č. 116/1990 Sb., ale občanského zákoníku (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném v příloze časopisu Soudní judikatura I, ročník 2000, pod poř. č. 7, i v rozhodnutích dalších, např. rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, či rozsudku ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/98).
Jak však dále vyplývá z úvodní právní věty výše uvedeného uveřejněného rozhodnutí, souhlas městského či obecního úřadu podle ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., tedy institut charakteru veřejnoprávního - jsou-li v najímané budově též místnosti určené k provozování obchodu či služeb - musí být dán i v případě nájmu nemovitosti jako celku.
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) svůj závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy dovodil z nedostatku předchozího souhlasu „obce\", je jeho právní posouzení věci v souladu se současnou judikaturou. Za tohoto stavu již samotné - byť (viz. výše) nesprávné - podřazení nájemní smlouvy režimu zákona č. 116/1990 Sb. namísto občanského zákoníku přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. založit nemůže.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5 věta za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto; u žalobce, jež by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 věty první o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová