ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2713.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2713/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Okresního úřadu v K. proti žalovanému M. Š., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 177/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 2000, č. j. 15 Co 362/2000-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud (vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, č. j. 20 Cdo 1050/98-182) ve věci samé potvrdil rozsudek ze dne 21. října 1997, č. j. 6 C 177/96-88, jímž Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu na vyklizení tam specifikovaných nemovitostí, ve výroku o náhradě nákladů řízení jeho rozsudek změnil a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu žalobkyně, zastoupena advokátem, napadla včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), a jímž namítá, že „...dosud nebyla uspokojivě vyřešena otázka platnosti smlouvy\". Podle jejího názoru je totiž podmínkou platnosti smlouvy přesné rozlišení nájemného „co do jednotlivých předmětů nájmu\" (tj. nemovitostí, bytu v jedné z nich, a movitých věcí), zatímco nájemné bylo sjednáno pouze souhrnnou částkou.
Žalovaný navrhl (posuzováno podle obsahu jeho vyjádření ze 7. září 2000 - viz. č. l. 207) odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou a ze spisu neplývají.
Podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn (písm. a/), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/ téhož ustanovení).
Použitelnost ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána proto, že napadené rozhodnutí není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je (i) to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím (právě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor (tj. názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být tento předpis vyložen) odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže při rozhodování věci samé uplatnit své názory, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98, nebo usnesení téhož soudu z 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98).
O takový případ však v souzené věci nejde. Jestliže totiž odvolací soud předchozí rozsudek soudu prvního stupně (č. l. 65) zrušil, neučinil tak pro svůj odlišný právní názor na věc, nýbrž (pouze) proto, že jej pro absenci důvodů, z nichž okresní soud vyvodil své závěry, považoval za nepřezkoumatelný, a - nebylo-li zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně při hodnocení důkazů řídil a jaké právní normy aplikoval - za nesrozumitelně odůvodněný (č.l. 81).
Přípustnost dovolání není dána konečně ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalobkyně nevznesla.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat otázkou jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věta za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného, jehož náklady tohoto řízení spočívají v částce 1000,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §7 ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. e/ a §11 odst. 1, písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová