ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.291.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 291/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. P. proti žalovaným: 1) Z. s.r.o. a 2) Ing. V. Z., o zaplacení 322 073,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 122/96, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 1999, č.j. 1 Cmo 140/99165, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.062, 50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. června 1999, č.j. 1 Cmo 140/99-165, zastavil řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku ze dne 11. února 1999, č.j. 40 Cm 122/96-143, kterým Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že se řízení, co do osmnáctiprocentního úroku z prodlení za každý den prodlení zastavuje (bod I. výroku), první žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 230.947,50 Kč a 599.308,80 Kč s tam specifikovaným osmnáctiprocentním úrokem z prodlení (bod II. výroku), že se ve zbytku žaloba zamítá (bod III. výroku), že žalobce je povinen nahradit a do tří dnů od právní moci rozsudku druhému žalovanému zaplatit náklady jeho právního zastoupení ve výši 47.600,- Kč (bod IV. výroku), že žalovaný je povinen nahradit a do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci zaplatit na nákladech řízení částku 48.665,- Kč (bod V. výroku), a že žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku do účtárny Krajského soudu v Hradci Králové 10,- Kč na úhradu jízdného svědku J. K. (bod VI. výroku).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §43, §205 a §209 občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.”) - uzavřel, že odvolatelé ani přes výzvu soudu prvního stupně (usnesením ze dne 22. dubna 1999, doručeným dne 27. dubna 1999) neodstranili vady odvolání, pro něž nebylo možno v odvolacím řízení dále pokračovat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný, řádně zastoupený advokátem, včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. s/ (správně písm. f/) o. s. ř. a ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. , namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 pod písmeny b/, c/ a d/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přičemž takový postup je dle jeho názoru v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je podle dovolatele naplněn tím, že v řízení jednoznačně prokázal, kdo byl oprávněn činit za něj jakékoli úkony, a že mezi účastníky nebyla dohodnuta cena nátěru Primalexem. Přitom soud prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování co do “neidentity” dvou vyhotovení zakázkového listu ze dne 24. listopadu 1994. Dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ je podle dovolatele dán, jelikož soud prvního stupně ve věci nesprávně aplikoval ustanovení §15, §16, §265, §537 odst. 2, §548 odst. 1 a §554 odst. 1 obchodního zákoníku. Proto dovolatel požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci nezakládá, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. nemůže být přípustné již proto, že odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a ani vyslovit nemohl, neboť nešlo o potvrzující usnesení ve věci samé).
Dovolání není důvodné.
Dovolatel uplatnil dovolací důvody pouze ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoli ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího. Ve svém podání se vůbec nevyjadřuje k otázce, zda odvolací soud rozhodl správně, pokud řízení o odvolání zastavil. Usnesení o zastavení odvolacího řízení podle §43 odst. 2 o. s. ř. je svou povahou výlučně procesním rozhodnutím, spojeným se závěrem o existenci vad odvolání, které brání dalšímu pokračování odvolacího řízení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, samo o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 16). Argumenty, jimiž se dovolatel vyslovuje ke správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně, ke skutkovému stavu věci zjištěnému soudem prvního stupně a k vadám, k nimž mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně (v době do vydání rozsudku), jsou tedy pro výsledek dovolacího řízení bezcenné, neboť žádný z nich není způsobilý zvrátit závěr o neprojednatelnosti podaného odvolání.
Z úřední povinnosti dovolací soud přihlíží jen k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. “zmatečnostem”), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Tyto vady však (ve vztahu k odvolacímu řízení a usnesení odvolacího soudu) nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím uplatněných argumentů se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Proto Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval ve věci jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo zamítnuto, takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny ve výši jedné poloviny úkonu právní služby (vyjádření k dovolání proti rozhodnutí, které není rozhodnutím o věci samé), to jest z částky 3.987,50 Kč (§7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu) a z režijního paušálu ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky). Celkovou částku 4 062,50 Kč také Nejvyšší soud žalobci k tíži dovolatele přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová