ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.32.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 32/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně České republiky - Okresního úřadu v T. (jako právní nástupkyně M. B. proti žalovaným 1) Ing. Z. K., 2) Mgr. M. K. 2, 3) městu J., 4) I., spol. s r. o., a 5) P., a. s., o neplatnosti smluv a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 93/94, o dovolání čtvrté žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 1999, č.j. 12 Co 419/95-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením mimo jiné odmítl odvolání čtvrté žalované, pokud jím napadla i výroky rozsudku ze dne 16. ledna 1995, č.j. 5 C 93/94-80, jimiž Okresní soud v Třebíči vyslovil neplatnost kupních smluv z 17. července 1991 a 28. listopadu 1991, kterými právní předchůdkyně žalobkyně a třetí žalovaný převedli na první dva žalované podíly specifikovaných nemovitostí. Odvolací soud dovodil, že čtvrtá žalovaná není ve smyslu §218 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"), oprávněna k podání odvolání, nebyla-li účastnicí řízení o určení neplatnosti uvedených smluv (žaloba v tomto rozsahu proti ní nesměřovala).
Čtvrtá žalovaná (zastoupena advokátem) napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Argumentem, že otázka platnosti kupních smluv z 17. července 1991 a 28. listopadu 1991, jejichž stranou dovolatelka nebyla, přímo souvisí s posouzením platnosti navazujících smluv, na jejichž základě čtvrtá žalovaná sporné nemovitosti nabyla a následně převedla páté žalované, zdůvodňuje dovolatelka tezi o „nedílnosti\" všech výroků rozsudku soudu prvního stupně o věci samé. Rozhodnutím odvolacího soudu o odmítnutí odvolání tak ztratila „právo na řádné přezkoumání všech kupních smluv\".
Dovolání je přípustné (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), není však důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem (v dané věci důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci), včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je úkolem dovolacího soudu pouze přezkum správnosti odvolacím soudem vysloveného závěru o nedostatku odvolací legitimace čtvrté žalované.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Předmětem přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může být i užití procesního předpisu na daný případ.
Z obsahu spisu vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně tím, že zažalovala více žalovaných o různá práva skutkově spolu souvisící, soustředila v jediné žalobě více nároků (určení neplatnosti smlouvy z 17. července 1991, jíž převedla prvním dvěma žalovaným podíl nemovitostí, smlouvy z 28. listopadu 1991, jíž třetí žalovaný převedl prvním dvěma žalovaným podíl nemovitostí, smlouvy z 12. května 1992 o převodu nemovitostí z prvních dvou žalovaných čtvrté žalované, smlouvy z 9. června 1993, kterou čtvrtá žalovaná prodala nemovitosti páté žalované, a konečně určení existence podílového spoluvlastnictví žalobkyně a třetího žalovaného), jejichž cílem bylo poskytnout ochranu jí tvrzenému vlastnickému (spoluvlastnickému) právu k domu č.p. 1320 a pozemku parc. č. 2769 v katastrálním území J. Zatímco odvolání čtvrté žalované proti výrokům, jimiž soud prvního stupně prohlásil smlouvy z 12. května 1992 a 9. června 1993 za neplatné, včetně výroku o určení spoluvlastnictví, odvolací soud projednal, byť nikoliv věcně (rozsudek ve zmíněných výrocích zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil), nepřiznal čtvrté žalované legitimaci k odvolání proti výrokům vyslovujícím neplatnost smluv z 17. července a 28. listopadu 1991.
Není pochyb o tom, že každý z uplatněných nároků o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ o.s.ř.), je - přestože spolu časově a věcně souvisí - založen na samostatném skutkovém základu; okolnost, že určení neplatnosti právních úkonů časově předcházejících mohlo mít povahu předběžné otázky pro vyřešení platnosti právních úkonů následujících i při zkoumání opodstatněnosti určení spoluvlastnického vztahu k nemovitostem, nečiní - jak se mylně domnívá dovolatelka - z rozhodnutí soudu prvního stupně „nedílný celek\". Předběžnému posouzení otázky platnosti smluv, jimiž nemovitosti nabyli první dva žalovaní, by se odvolací soud při projednávání odvolání proti výrokům o určení neplatnosti smluv z 12. května 1992 a 9. června 1993, včetně výroku o určení spoluvlastnictví, nevyhnul, ovšem jen (a to dovolatelka zjevně přehlíží) pokud by je přezkoumával věcně (nikoliv za situace, kdy po zrušení rozsudku soudu prvního stupně řízení zastavil).
Subjektivní kumulace práv, jejichž ochrany se právní předchůdkyně žalobkyně v občanském soudním řízení domáhala, se - v intencích §90, první části věty, o.s.ř. - nutně projeví i rozdílným okruhem účastníků řízení ve vztahu k tomu či onomu nároku. Poté, co soud prvního stupně připustil, aby do řízení přistoupila pátá žalovaná (srov. usnesení ze dne 19. října 1993, č.j. 8 C 693/93-17), byla čtvrtá žalovaná jen účastnicí řízení týkajících se určení neplatnosti smluv z 12. května 1992 a 9. června 1993, a to - v uvedených sporech - v nerozlučném společenství s prvními dvěma žalovanými, resp. pátou žalovanou (§91 odst. 2 o.s.ř.). Jinak ve vztahu mezi všemi žalovanými platí zásada, podle níž v případě, kdy žalobce v žalobě kumuluje více samostatných nároků proti více žalovaným, jde vždy o samostatné společenství účastníků (§91 odst. 1 o.s.ř.), neboť nerozlučné společenství předpokládá nikoliv spojení věcí, nýbrž jedinou věc.
Z toho, co bylo uvedeno výše, lze dovodit, že čtvrtá žalovaná účastníkem řízení o určení neplatnosti smluv z 17. července a 28. listopadu 1991 - jak správně uzavřel odvolací soud - nebyla. Úvahu, že ztratila „právo na řádné přezkoumání všech kupních smluv\" (potažmo právo na spravedlivý proces), jestliže bylo odmítnuto její odvolání proti výrokům o určení neplatnosti smluv, na základě kterých nabyli nemovitosti první dva žalovaní, je třeba považovat za nesprávnou. Protože výroky rozsudku, jimiž soud prvního stupně deklaroval neplatnost smluv z 17. července a 28. listopadu 1991, nejsou pro dovolatelku, která nebyla - jak výše vysvětleno - účastnicí řízení v rozsahu tohoto nároku, závazné (srov. §159 odst. 2 o.s.ř.), nic jí nebrání, aby se ochrany svého (tvrzeného) práva domáhala v řízení, jež může zahájit.
Jestliže tedy v řízení vedeném proti několika žalovaným, kteří nejsou všichni v postavení nerozlučných společníků, bylo jedním rozhodnutím zároveň rozhodnuto o právech se samostatným skutkovým základem proti některým z žalovaných a o právech se samostatným skutkovým základem proti jednomu z nich, není tento žalovaný subjektivně oprávněn podat odvolání proti výrokům rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o právu žalobce ve vztahu k ostatním žalovaným (§218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Uplatnil-li odvolací soud v dané věci názor shodný, je jeho právní posouzení v této části správné, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. neobstojí. V mezích, ve kterých byl dovolací soud povolán k dovolacímu přezkumu, je tedy správné i usnesení, které na tomto právním posouzení spočívá; Nejvyšší soud proto dovolání čtvrté žalované podle §243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Dovolatelka v dovolacím řízení úspěšná nebyla, ostatním účastníkům žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová