ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.807.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 807/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. Ú., proti žalovaným 1) B. Z., 2) I. Z., 3) nezletilému B. Z. a 4) nezletilému N. Z., o vrácení plnění z dohody o výměně bytů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 C 244/90, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 1999, č.j. 38 Co 225/97-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 475,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalovaných.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. června 1995, č.j. 11 C 244/90-145, Městský soud v Brně zamítl žalobu, aby žalovaní do patnácti dnů od právní moci rozsudku odevzdali žalobkyni vyklizený byt sestávající z pěti pokojů, kuchyně, komory, předsíně, příslušenství a dvou balkónů, oproti tomu, že žalobkyně jim ve stejné době odevzdá vyklizený byt (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku), a že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v písemné formě uzavřená dohoda o výměně bytů mezi žalobkyní a původní žalovanou (A. Z.) ze dne 20. září 1989, není postižena neplatností dle §38 občanského zákoníku v rozhodném znění, a že nedošlo ani k platnému odstoupení od smlouvy.
Krajský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 27. září 1999, č.j. 38 Co 225/97-371, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaní byli zavázáni do patnácti dnů od právní moci rozsudku odevzdat žalobkyni vyklizený byt č. 4, sestávající z pěti pokojů, kuchyně, komory, předsíně, příslušenství a dvou balkónů v domě v B., oproti tomu, že žalobkyně jim ve stejné době odevzdá vyklizený byt v domě v B. Ve výrocích II. a III. změnil rozsudek tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 2.560,-Kč, a určil, že České republice - Městskému soudu v Brně se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Na náhradě nákladů odvolacího řízení pak uložil žalobkyni zaplatit žalovaným částku 1.035,-Kč. Odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dohoda o výměně bytů není neplatná, že žalobkyně nejednala v omylu a že nedošlo k účinnému odstoupení od smlouvy. Zabýval se podrobně též otázkou doručení rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů, vydaného Obvodním národním výborem Brno I. dne 26. září 1989, a uvedl, že toto se uplynutím patnáctidenní lhůty počítané od 3. října 1989 stalo vykonatelným a pravomocným. Posléze odvolací soud uzavřel, že stejně jako soud prvního stupně dospívá k závěru, že nejsou dány podmínky pro vyhovění žalobě, přičemž ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupil vzhledem k upřesnění žalobního petitu, provedenému žalobkyní v průběhu odvolacího řízení.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání (a to výslovně do všech jeho výroků, vyjma výroku o nákladech státu), jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.”), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. , tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Odvolacímu soudu především vytýká, že se nezabýval otázkou doručení rozhodnutí ve správním řízení (jeho převzetím prvním žalovaným bez zmocnění A. Z.) a že neměl za prokázaný příslib zajištění druhého bytu pro dceru žalobkyně. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují jeho zamítnutí, poukazujíce především na to, že dovolatelka neuplatňuje žádné nové skutečnosti, kterými by se již soudy nezabývaly, a skutečnosti jí uváděné v tzv. “přímém stanovisku” obsaženém v článku III. dovolání mají za irelevantní.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu - oproti očekávání, jež dovolatelka s citací tohoto ustanovení spojuje - nebyl po obsahové stránce rozsudkem měnícím.
Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Z tohoto hlediska je zjevné (a plyne to též z vlastní argumentace odvolacího soudu v odůvodnění rozsudku), že jediným důvodem formální změny rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé bylo zpřesnění žalobního petitu žalobkyní v průběhu odvolacího řízení (co do identifikace bytů, o jejichž výměnu šlo); jinak odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - žalobu zamítl. Napadený rozsudek má tudíž ve výroku o věci samé povahu rozsudku potvrzujícího.
Nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; rozsudek ze dne 8. června 1995 totiž není rozsudkem, kterým by soud prvního stupně rozhodl jinak, než v rozsudku ze dne 12. prosince 1991, č.j. 11 C 240/90-41, proto že by byl vázán právním názorem vyjádřením v kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 10. listopadu 1992, č.j. 12 Co 76/92-52 (rozsudkem ze dne 12. prosince 1991 soud prvního stupně žalobu  tehdy znějící na určení neplatnosti dohody o výměně bytů ze dne 26. září 1989 - též zamítl).
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. §239 odst. 1 o. s. ř. ) a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (srov. §239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním i ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky; tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, u nějž se přípustnost dovolání poměřuje ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. není dovolání proti měnícímu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně přípustné proto, že podle písmene a/, části věty za středníkem, je přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, výslovně vyloučena, a toto rozhodnutí není podřaditelné ani případům vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/. Ustanovení §239 o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání proti tomuto výroku jednak proto, že nemá povahu potvrzujícího usnesení, jednak proto, že usnesení o nákladech řízení není usnesením ve věci samé. Dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení pak nemůže být podle §238a a §239 o. s. ř. přípustné, jelikož tento výrok nemá charakter měnícího případně potvrzujícího usnesení odvolacího soudu. Pro přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. platí totéž, co bylo v souvislosti se stejným ustanovením uvedeno výše při hodnocení přípustnosti dovolání proti rozsudku.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovaným vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají u každého ze žalovaných z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 500,-Kč (§7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) snížené o dvacet procent (§12 odst. 4 vyhlášky) a z paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), to jest z částky 475,-Kč u každého z nich. Nejvyšší soud proto žalovaným jejich náhradu v tomto rozsahu přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová