ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1034.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1034/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) J. K., B) V. K. a C) E. N., zastoupených advokátem, proti žalované P., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitých zrušení pracovního poměru, vedených u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 991/97, 4 C 992/97 a 4 C 1023/97, o dovolání žalobců B) a C) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 1998 č.j. 6 Co 1361/98-43, takto:
I. Dovolání žalobců B) a C) se zamítá.
II. Žalobci B) a C) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 1075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisy ze dne 22.10.1997 žalovaná sdělila žalobcům, že s nimi okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 “odst.” b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobci “opakovaně odmítli od 13.10.1997 nastoupit do práce pro nespokojenost se mzdovým ohodnocením za vykonanou práci po obdržení výplaty za měsíc září 1997”.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná. Žalobu odůvodnili tím, že rozpory v odměňování následně zjistili u OSSZ v P., neboť “žalovaná vykazuje nižší výdělky pro výpočet náhrad než skutečně jsou vypláceny na základě tzv. výplatních lístků a to i v případě srážek daně ze mzdy”, a považují okamžitá zrušení pracovního poměru za “nedůvodná”. Podle názoru žalobců B) a C) navíc v jejich případě písemná vyhotovení okamžitých zrušení pracovního poměru vykazují “vady podle §55 zák. práce”, protože v nich žalovaná uvedla “zcela jiný důvod, týkající se jiné osoby než jich”.
Žalovaná zdůraznila, že pokud v okamžitých zrušení pracovního poměru daných žalobcům B) a C), uvedla, že “pracovní poměr ruší se zaměstnancem J. K., jde o zřejmou chybu v psaní, která nic nemůže změnit na určitosti a srozumitelnosti” těchto úkonů, neboť z jejich textu “jednoznačně vyplývalo”, že se týkají právě žalobců B) a C).
Okresní soud v Písku, který věci spojil ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 25.2.1998 č.j. 4 C 991/97-27 žalobě vyhověl ve vztahu k žalobcům B) a C), ve vztahu k žalobci A) žalobu zamítl, žalované uložil, aby zaplatila žalobcům B) a C) na nákladech řízení každému 4.950,- Kč “na účet jejich právního zástupce” a žalobci A) uložil, aby žalované zaplatil na nákladech řízení 3.950,- Kč “na účet jejího právního zástupce”. Vycházeje ze zjištění, že je “mezi účastníky nesporné”, že žalobci od 13.10.1997 přes výzvy nevykonávali práci, soud prvního stupně dovodil, že “ať by pohnutkou k takovému jednání žalobců bylo cokoli”, porušili tím kázeň zvlášť hrubým způsobem. Protože okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci A) má podle jeho názoru i veškeré náležitosti ve smyslu ustanovení §55 zák. práce, žalobu ve vztahu k žalobci A) zamítl. Ohledně okamžitých zrušení pracovního poměru daných žalobcům B) a C) dospěl k závěru, že “z nich není patrný jednoznačný obsah projevu vůle okamžitě zrušit pracovní poměr kromě žalobce A) i s žalobci B) a C)”, a proto jsou v souladu s ustanovením §242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatná pro jejich neurčitost.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28.7.1998 č.j. 6 Co 1361/98-43 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k žalobcům B) a C) žalobu zamítl a žalobcům B) a C) uložil, aby zaplatili žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 9.925,- Kč k rukám advokáta; současně vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci A) “zůstává nedotčen”. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nepřítomnost žalobců v práci od 13.10.1997 do 22.10.1997 je třeba v daném případě považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal okamžitá zrušení pracovního poměru daná žalobcům B) a C) dostatečně určitými a srozumitelnými, neboť přes pochybení v textu oba žalobci byli v záhlaví správně označeni, takže jim “bylo jasné, komu je okamžité zrušení pracovního poměru určeno a vůči komu směřuje”; proto změnil v napadené části rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve vztahu k žalobcům B) a C) zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci B) a C) z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolání. Namítali, že písemná vyhotovení okamžitých zrušení pracovního poměru “vykazují vady podle ustanovení §55 zák. práce”, neboť v nich žalovaná uvedla jinou osobu než žalobce B) a C), a z tohoto důvodu je “nelze považovat za platné”. Podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil, jestliže hodnotil tuto vadu okamžitých zrušení pracovního poměru jako “dovolený omyl, napravitelný za použití výkladového ustanovení §240 zák. práce, a nerespektoval speciální ustanovení §55 zák. práce”, které “zásadně nepřipouští jakékoliv nepřesnosti” a které je “pro daný úkon - okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem - rozhodující”. Mimo to poukázali na důvody, které je vedly k odmítnutí výkonu práce, když sám zaměstnavatel vyvolal svým počínáním nedůvěru svých zaměstnanců a které podle jejich názoru “nelze přehlédnout”. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby “věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí”.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť dovozovala, že ustanovení §55 zák. práce není ve vztahu k ustanovení §240 odst. 3 zák. práce ustanovením speciálním, protože “vůbec nevymezuje způsob výkladu právního úkonu a není tedy ustanovením výkladovým”.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalobců B) a C) není důvodné.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen vyjímečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnanec i zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod výpovědi z pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
S názorem dovolatelů, že okamžitá zrušení pracovního poměru daná žalobcům B) a C), “vykazují vady podle ustanoveni §55 zák. práce” a z tohoto důvodu je “nelze považovat za platné”, dovolací soud nesouhlasí.
V dopisech ze dne 22.10.1997 nadepsaných “okamžité zrušení pracovního poměru” je zcela přesně a nezaměnitelným způsobem uvedeno, komu (kterému zaměstnanci) jsou tyto písemnosti určeny, a jsou zde rovněž uvedeny konkrétní skutečnosti, v nichž žalovaný spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, totiž že “zaměstnanec opakovaně odmítl od 13.10.1997 nastoupit do práce pro nespokojenost se mzdovým ohodnocením za vykonanou práci po obdržení výplaty za měsíc září 1997”. V tomto směru již ze samotného znění uvedených dopisů nevznikají pochybnosti o tom, z jakých důvodů byl okamžitě zrušen pracovní poměr. Na rozdíl od uvedených adresátů okamžitého zrušení pracovního poměru - žalobců B) a C), však další text uvedených písemností skutečně uvádí, že pracovní poměr je okamžitě zrušován se “zaměstnancem J. K.”.
Uvedený rozpor neznamená, že obsah projevu vůle již nelze v tomto případě zjistit výkladem. Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno a že pomocí výkladu projevu vůle nelze ”nahrazovat” nebo ”doplňovat” vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Platí-li uvedená východiska pro výklad právních úkonů obecně, je třeba z nich vycházet i při výkladu obsahu jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru - okamžitého zrušení pracovního poměru. Z těchto důvodů nelze, jak to činí dovolatelé, budovat závěry jen na jediné okolnosti, která, vzhledem k celkovým okolnostem a kontextu událostí, za kterých byl úkon učiněn a jak jej žalobci pochopili v době, kdy byl učiněn, je pouze zřejmou chybou v psaní a která - jak správně uvádí odvolací soud - sama o sobě nezpůsobuje neurčitost nebo nesrozumitelnost tohoto úkonu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců B) a C) podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají ve vztahu ke každému z dovolatelů v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů 75,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobců B) a C) bylo odmítnuto, soud jim ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradili; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. jsou žalobci B) a C) povinni náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová