ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1330.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1330/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. D., proti žalované „České republice - Ministerstvu financí ČR\", se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, o určení průměrného výdělku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 157/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 1999, č.j. 13 Co 269/99-33, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že jeho „příjem u O. ú. a f. n. o. v P. za období od 1. 1. 1948 do 31. 12. 1948 činil průměrně 13.612,- Kč měsíčně (staré měny)\".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, č.j. 13 C 157/98-18, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 3.225,- Kč „na účet zást. žalobce JUDr. A. K.\". Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že určení výše průměrného výdělku není ani právním vztahem, ani právem a „nespadá tedy pod ust. §80/ c) obč. zák.\". Průměrný výdělek je podle soudu prvního stupně právní pojem a pro různé účely se určuje odlišným způsobem. Mimo to pro výpočet invalidního důchodu žalobce není rozhodný průměrný výdělek za rok 1948, ale rozhodný je jeho výdělek za rok 1949. Proto není na straně žalobce naléhavého právního zájmu na určení průměrného výdělku za rok 1948.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 1999, č.j. 13 Co 269/99-33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám JUDr. A K. Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení jej předcházejícího dovodil, že určením, že žalobce dosahoval v roce 1948 výdělku 13.612,- Kč, by se na žalobcově právním postavení nic nezměnilo, neboť tento rok není pro výpočet jeho důchodu významný, a dodal, že argumenty, jimiž svou žalobu i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce odůvodňuje, nejsou pro posouzení jeho naléhavého právního zájmu relevantní. Vycházel přitom z toho, že podle svého tvrzení má žalobce naléhavý právní zájem na určení výše průměrného výdělku v roce 1948, neboť tento rok je rozhodným pro přepočet invalidního důchodu podle §24 zákona č. 87/1991 Sb., a výpočet důchodu podle tohoto ustanovení je výhodnější než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení. Přitom však z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 1994, sp. zn. 27 Ca 298/92, a z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1994, č.j. 3 Cao 171/94-47, jímž byl citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen, jednoznačně vyplývá, že rozhodným pro přepočet invalidního důchodu žalobce je rok 1949. Odvolací soud se dále zabýval i otázkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalované České republiky, zastoupené Ministerstvem financí ČR, a dovodil, že Ministerstvo financí ČR jako rozpočtová organizace je právnickou osobou se samostatnou právní subjektivitou, odlišnou od státu, tj. České republiky, a že je věcně pasivně legitimováno jako právní nástupce zaměstnavatele žalobce v této věci a že takto pasivně věcně legitimovaným není stát, tj. Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí ČR.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že v jeho případě nebyl důchod přepočítán z výdělku, který dosahoval v kalendářním roce před nezákonným skončením jeho pracovního poměru, ale že bylo vycházeno z výdělku za rok 1949 a ten není pro výpočet výhodnější, než by byl výpočet podle obecných předpisů, neboť výdělek v roce 1948 činil 13.612,- Kč staré měny a z této částky by mělo být při výpočtu vycházeno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 1999 „č.j. 13 C 157/98\" zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby byla „žaloba zamítnuta\", neboť v žalobcově případě není splněna ani jedna z podmínek pro rozhodnutí podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. a označená žalovaná není ve věci pasivně legitimována.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za situace, kdy dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., bylo dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti ze zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalovaná měla ve věci plný úspěch, dovolací soud žalobci ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby jí tyto náklady řízení nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková