ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1525.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1525/99
ROZSUDEK
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. s. o. u., zastoupenému zřizovatelem M. V., o neplatnost výpovědi a o 38.388,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 260/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 1997 č.j. 15 Co 463/96-113, takto:
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na určení, že výpověď daná žalobkyni dne 20.6. 1995 je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 38.388,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.6.1995 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává na základě zápisu České školní inspekce ze dne 19.4 a 25.4.1995 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „pro nesplnění podmínek vzdělání stanovených zvláštním předpisem pro typ našeho učiliště.\"
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy „za měsíce 09/95 až 02/96\" částku 38.388,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že uplatněný výpovědní důvod považuje za „neexistující\", neboť „při jejím přijetí do SOU V. byla jak řediteli, tak zřizovateli známa její kvalifikace a byla s ní uzavřena řádná pracovní smlouva\". Skutečné důvody výpovědi žalobkyně spatřovala v tom, že „ředitele i zřizovatele SOU upozorňovala na nedostatky v jejich práci, v řízení SOU a neplnění podmínek pracovní smlouvy z jejich strany\".
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 18.4.1996 č.j. 7 C 260/95-82 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen žalobkyni „nahradit 2.536,- Kč nákladů řízení a 2.850,- Kč nákladů právního zastoupení na účet zástupce\", že žalovaný je povinen „nahradit České republice na účet Okresního soudu ve Zlíně náklady řízení - svědečné 278,- Kč\" a že žalobkyně je povinna „doplatit 12,- Kč soudního poplatku na účet zdejšího soudu\". Dospěl k závěru, že žalobkyně by podle vyhlášky č. 59/1985 Sb. „z hlediska vzdělání měla mít vysokoškolské vzdělání - studijní obor učitelství pro školy 2. cyklu\", a že toto vzdělání nesplňovala. Přihlédl však k tomu, že jí ředitel školy prominul „nedostatek vzdělání\", protože žalobkyně byla starší 45 let a 27 let pracovala jako pedagogický pracovník ve školství, „takže došlo ze strany žalovaného u žalobkyně k upuštění od požadavku doplnění vzdělání\" ve smyslu ustanovení §5 vyhlášky č. 59/1985 Sb. Protože žalobkyně žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnání, přísluší jí i náhrada mzdy podle ustanovení §61 zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.9.1997 č.j. 15 Co 463/96-113 změnu žaloby, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „náhradu mzdy v hrubé výši za 6 měsíců po 8.310,- Kč\" nepřipustil, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu je možné prominutí vzdělání podle ustanovení §5 vyhlášky č. 59/1985 Sb. „jen u těch pracovníků, s nimiž byl uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou před počátkem účinnosti této vyhlášky, tj. před 1. září 1985\". Protože pracovní poměr mezi účastníky byl uzavřen až dne 1.9.1994, nemohl žalovaný od požadavku doplnění vzdělání u žalobkyně upustit a žalobkyně proto nesplňovala předpoklady pro výkon sjednané práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poukázala na to, že při svém přijetí splňovala „všechny formální náležitosti, co se kvalifikačních předpokladů týká\", neboť žalovaný pro výkon funkce učitelky požadoval jen vysokoškolské vzdělání a nepožadoval vysokoškolské vzdělání studijního oboru učitelství pro školy druhého cyklu, nebo ukončené vzdělání na vysoké škole pedagogické se závěrečnou zkouškou na pedagogické fakultě pro učitelství na bývalých školách třetího stupně, o čemž svědčí skutečnost, že následně přijal tři učitelky, z nichž žádná nemá vzdělání, jaké „má na mysli krajský soud\". Dále namítala, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem „bez jakéhokoliv omezování volnosti projevu, jak má na mysli ustanovení §237/1f o.s.ř.\", tím, že při jednání u odvolacího soudu byla její výpověď přerušena a „nebyly proto zaprotokolovány podstatné okolnosti, mající zásadní význam pro závěr krajského soudu\". Za „nesprávné a nedůvodné\" rovněž považovala usnesení, kterým odvolací soud nepřipustil změnu návrhu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není opodstatněné a že proti výroku, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobkyni výpověď dopisem ze dne 20.6.1995, který jí byl doručen téhož dne - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1995 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 220/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen „zák. práce\".
S názorem žalobkyně, že splňovala „všechny formální náležitosti, co se kvalifikačních předpokladů týká\", protože žalovaný pro výkon sjednané práce nepožadoval vysokoškolské vzdělání jiného druhu, než které měla žalobkyně, a protože ji „za těchto podmínek\" přijal do pracovního poměru, nelze souhlasit.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e), části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy (srov. §272 odst.1 zák. práce). Za právní předpisy ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm.e) zák. práce se rovněž považují pracovní řády vydané na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §82 odst.1 zák. práce zaměstnavatelem, neboť rovněž tyto vnitřní předpisy zaměstnavatele jsou závazné jak pro zaměstnavatele, tak i pro všechny jeho zaměstnance (srov. §82 odst.4 zák. práce).
Pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy úspěšně dát výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány.
Mezi předpoklady pro výkon sjednané práce, které má na mysli ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, mimo jiné patří právními předpisy stanovené předpoklady (požadavky) na zaměstnancem dosaženou kvalifikaci z hlediska stupně nebo oboru vzdělání, zaměření apod. Kvalifikační předpoklady (podmínky odborné a pedagogické způsobilosti) pro výkon práce pedagogických pracovníků upravoval v době dání výpovědi žalobkyni zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 171/1990 Sb., zákona č. 522/1990 Sb., zákona č. 134/1993 Sb., zákona č. 190/1993 Sb., zákona č. 331/1993 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 49/1994 Sb. a zákona č. 256/1994 Sb. (dále též jen „ školský zákon\") a vyhláška ministerstva školství České republiky č. 59/1985 Sb., o odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o určení školských zařízení, ve kterých mají pedagogičtí pracovníci postavení učitele (dále též jen „vyhláška\").
Podle ustanovení §2 odst. 1 školského zákona tvoří soustavu základních a středních škol základní škola, základní umělecká škola, učiliště, střední odborné učiliště, gymnázium, střední odborná škola a speciální školy. Střední školy se přitom člení na střední odborná učiliště, gymnázia a střední odborné školy (§7 odst. 3 školského zákona). V základních školách, ve středních školách nebo ve školách pro mládež vyžadující zvláštní péči vyučují a vychovávají děti a mládež nebo dospělé nebo vykonávají obdobnou činnost podle zvláštních předpisů pedagogičtí pracovníci (§50 odst. 2 školského zákona).
Pedagogickými pracovníky jsou podle ustanovení §50 odst. 1 školského zákona učitelé včetně ředitelů a zástupců ředitelů předškolních zřízení, základních škol, středních škol, speciálních škol, učilišť, zařízení pro zájmové studium, školských zotavovacích zařízení, školských zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, zařízení sociální péče, dále vychovatelé škol a školských zařízení a zařízení sociální péče včetně instruktorů tělesné výchovy, mistři a vrchní mistři odborné výchovy, vedoucí odloučených pracovišť středních odborných učilišť, učilišť a odborných učilišť, vedoucí středisek praktického vyučování, trenéři sportovních škol a sportovních tříd středních odborných učilišť.
Podle ustanovení §51 odst. 1 školského zákona může být pedagogickým pracovníkem, jen ten, kdo má odbornou a pedagogickou způsobilost, je občansky bezúhonný a morálně vyspělý. Podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků stanoví vyhláška (§51 odst. 3 školského zákona).
Podle ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky se odbornou způsobilostí rozumí souhrn odborných předpokladů získaných studiem na vysoké nebo střední škole a odborná praxe a podle odst. 2 téhož ustanovení se potom pedagogickou způsobilostí rozumějí vědomosti a dovednosti v oblasti pedagogických a psychologických věd nezbytné pro výkon pedagogických činností získané studiem na vysoké škole nebo ve střední škole ve skupině studijních oborů učitelství. Podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků jsou uvedeny v příloze této vyhlášky (§1 odst. 3 vyhlášky) a rozumí se jimi požadované vzdělání pro výkon práce pedagogických pracovníků.
Z výše uvedeného vyplývá, že zaměstnanec - pedagogický pracovník - může v pracovním poměru konat jen takovou práci, ke které splňuje podmínky odborné a pedagogické způsobilosti [tedy splňuje (dosáhl) kvalifikační předpoklad stupně vzdělání]. Jestliže zaměstnanec nesplňuje tyto podmínky a nejde-li o případy, v nichž je výjimečně možné u zaměstnance od požadavku doplnění vzdělání upustit (srov. §5 vyhlášky), není možný jiný závěr, než že zaměstnanec nesplňuje předpoklady pro výkon práce sjednané v pracovní smlouvě stanovené zákonem č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon) a vyhláškou č. 59/1985 Sb., o odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o určení školských zařízení, ve kterých mají pedagogičtí pracovníci postavení učitele.
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že žalobkyně, která dosáhla vysokoškolského vzdělání v oboru učitelství pro školy I. cyklu, pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.1994 jako učitelka. Vzhledem k tomu, že žalovaný, který byl ministerstvem hospodářství České republiky v souladu s ustanovením §1 odst. 2 vyhlášky č. 353/1991 Sb., o soukromých školách a čl.1 odst. 4 písm. e) zákona č. 474/1992 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy ČR, zařazen do sítě soukromých středních odborných učilišť, je druhem střední školy (srov. §7 odst. 3 zákona), musí i jeho učitelé splňovat předpoklady stanovené pro výkon práce na střední škole. Protože pro práci učitele pro střední školy je přílohou k vyhlášce č. 59/1985 Sb. stanoveno jako kvalifikační předpoklad (požadované vzdělání) vysokoškolské vzdělání studijní obor učitelství pro školy II. cyklu, nesplňovala žalobkyně z tohoto hlediska předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon práce sjednané v pracovní smlouvě.
Školský zákon ani jiný právní předpis neumožňovaly (jak se dovolatelka nesprávně domnívá), aby zaměstnavatel „prominul\" zaměstnanci nesplňování uvedených předpokladů a přijal do pracovního poměru zaměstnance, který nesplňuje podmínky odborné a pedagogické způsobilosti. U pedagogických pracovníků bylo výjimečně možné od požadavku doplnění vzdělání upustit - jak správně dovozuje odvolací soud - pouze za podmínek uvedených v ustanovení §5 vyhlášky č. 59/1985 Sb. Podle zmíněného ustanovení určí zaměstnavatel zaměstnanci, který nesplňuje podmínky odborné a pedagogické způsobilosti stanovené touto vyhláškou a s nímž byl uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou před počátkem účinnosti této vyhlášky, lhůtu k doplnění vzdělání, a v případě, je-li takový zaměstnanec starší 50 let u mužů a 45 let u žen, pracuje alespoň 15 let jako pedagogický pracovník a ve své funkci se osvědčuje, může zaměstnavatel u něho upustit od požadavku doplnění vzdělání. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Z uvedených důvodů také nelze sdílet názor žalobkyně, která mezi východiska svých úvah řadí okolnost, jaké vzdělání žalovaný „stanovil jako podmínku\" při přijímání do pracovního poměru, popřípadě jaké vzdělání po ní žalovaný tehdy požadoval, neboť tyto skutečnosti nemohou mít vliv na existenci výpovědního důvodu v době dání výpovědi.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tedy že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřuje dovolatelka v tom, že jí byla odňata možnost jednat před soudem „bez jakéhokoliv omezování volnosti projevu\". Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně není srozuměna se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. V tom, že odvolací soud nevedl důkaz výslechem žalobkyně jako účastnice řízení (§131 o.s.ř.) v tom rozsahu, který v důsledku svého odlišného právního názoru považovala žalobkyně za potřebný, nelze spatřovat postup, kterým by jí byla odňata možnost jednat před soudem. K procesním právům účastníka řízení nenáleží - jak se žalobkyně mylně domnívá - možnost vést přednesy nebo vést důkaz svou účastnickou výpovědí v neomezeném rozsahu. Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1, věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. protože jsou pro věc nerozhodné), popřípadě v jakém rozsahu budou provedeny, nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem; případné pochybení v tomto směru (jestliže by k němu došlo) lze soudu vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., popř. dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
V posuzovaném případě nebylo postupem soudu žalobkyni znemožněno v průběhu řízení realizovat její procesní práva. Dovolatelka ani netvrdí, že by věc byla v rozporu se zákonem projednána v její nepřítomnosti, že by nemohla ve věci učinit přednesy nebo důkazní návrhy, že by neměla možnost se k věci vyjádřit, nebo že by jí byla znemožněna realizace jiných procesních práv. Soudy obou stupňů věc projednaly a rozhodly - jak vyplývá z obsahu spisu - při jednání, k nimž byli účastníci řádně předvoláni. Jednání před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím se žalobkyně osobně zúčastnila, bylo jí umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohla také vyjádřit. Bylo jí tedy umožněno uplatnit všechna procesní práva, které jí zákon jako účastníku řízení poskytuje. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním napaden též ve výroku o nepřipuštění změny žaloby (návrhu). Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna žaloby (návrhu) má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, které se týká vedení řízení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Dovolací soud proto zkoumal přípustnost dovolání proti tomuto výroku z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř dovolání podle §238a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). V posuzovaném případě není dovolání proti tomuto usnesení z hledisek uvedených ustanovení přípustné již z toho důvodu, že se nejen nejedná o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ale ani o usnesení odvolacího soudu ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení soudu o nepřipuštění změny žaloby (návrhu) není způsobilým předmětem dovolání, neboť zákon proti takovému rozhodnutí dovolání nepřipouští. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí bylo v této části postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně do výroku o nepřipuštění změny žaloby (návrhu) - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. října 2000
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu