ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1689.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1689/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené JUDr. A. V., proti žalované L. V., zastoupené JUDr. O. H., o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 84/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 1998 č.j. 12 Co 549, 550/98-158, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je dědičkou po zemřelém A. M., neboť s ním "žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že s A.M., který zemřel dne 26.4.1994, žila po dobu posledních 12 let ve společné domácnosti; po tuto dobu se starala o něho a o domácnost i v jeho nepřítomnosti, společně hospodařili, uhrazovali náklady na své potřeby a žalobkyně v souvislosti s tím vedla společnou domácnost, vařila, prala, žehlila, uklízela a vykonávala běžné domácí práce. Žalovaná, která je jako sestra zemřelého A. M. dědičkou ze zákona, uvedené skutečnosti v řízení o dědictví popřela; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.8.1994 č.j. 18 D 883/94-11 bylo proto žalobkyni uloženo, aby své dědické právo uplatnila žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11.4.1996 č.j. 13 C 84/95-49 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.110,- Kč "na účet" advokáta JUDr. V. J. Z provedených důkazů zjistil, že zůstavitel byl hospitalizován v době od 15.1. do 4.6.1993 "na Pleši" a v době od 20.7. do 3.8.1993 "v Motole" a že žalobkyně zůstavitele během hospitalizace navštěvovala. V době, kdy nebyl hospitalizován, žalobkyně chodila se zůstavitelem na procházky, v létě 1992 a 1993 se převážně zdržovala v jeho domě, prala pro něj, vařila, starala se o zahradu a o úklid jeho domu a přes zimu za ním dojížděla přibližně v intervalu jednou za dva týdny. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně dále za prokázané, že žalobkyně společně se zůstavitelem kupovala nábytek a že mu koupila košili a tepláky. Na základě výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně vedla se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí společnou domácnost a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Okolnost, že žalobkyně byla v měsících březnu a dubnu 1994 u svého syna v Německu, kterému pomáhala se stěhováním, nepředstavuje podle názoru soudu prvního stupně přerušení jejího trvalého soužití se zůstavitelem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.11.1996 č.j. 15 Co 398/96-81 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že jeho rozsudek je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a že při zjišťování skutkového stavu věci vycházel také z "různých písemných prohlášení občanů", ačkoliv nic nebránilo tomu, aby tyto osoby byly vyslechnuty jako svědci.
Po provedení dalších důkazů Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30.3.1998 č.j. 13 C 84/95-133 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.635,- Kč k rukám advokátky JUDr. O. H. Soud prvního stupně zjistil, že zůstavitel zemřel dne 26.4.1994 a že v době od 7.1. do 4.6.1993 byl hospitalizován v nemocnici na Karlově náměstí a v plicním sanatoriu na Pleši, a dovodil, že k tomu, aby byla "zachována" jednoroční lhůta společného soužití ve smyslu ustanovení §475 odst.1 obč. zák., by žalobkyně musela začít vést společnou domácnost se zůstavitelem přede dnem 7.1.1993. Z výpovědí svědků vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně a zůstavitel se "řadu let znali"; po smrti svého manžela v roce 1981 a poté, co v roce 1983 odešla do důchodu, navázala žalobkyně se zůstavitelem "bližší kontakt" (minimálně přes léto ho navštěvovala a chodili spolu na procházky). Při posouzení, zda spolu "trvale vedli společnou domácnost", soud prvního stupně přihlédl k tomu, že svědci, jejichž výslech navrhla žalobkyně a kteří vypovídali v její prospěch, používali ve svých výpovědích slov "docházela za ním", dojížděla za ním", "jezdila za ním", což nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně se zůstavitelem trvale žili a bydleli spolu, a k tomu, že podle výpovědí svědků R. K., J. M., V. K. a V. H. došlo po návratu zůstavitele ze sanatoria na Pleši dne 4.6.1993 ke změně jeho vztahů se žalobkyní, že v bytě žalobkyně nebyla v letech 1992 až 1994 vykázána taková spotřeba elektřiny, která by odpovídala jen osvětlování bytu a provozu lednice, a že dům zůstavitele nebyl "pro osobu nepřivyklou poměrům" celoročně obyvatelný, a dovodil, že žalobkyně začala trvale žít se zůstavitelem až od 4.6.1993. Žaloba není proto důvodná, neboť žalobkyně nežila se zůstavitelem trvale nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí. Usnesením ze dne 30.3.1998 č.j. 13 C 84/95-130 Obvodní soud pro Prahu 5 žalobkyni uložil, aby ve smyslu ustanovení §148 odst.1 o.s.ř. zaplatila "České republice na účet zdejšího soudu" na náhradě nákladů řízení (proplaceném svědečném) 461,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12.1998 č.j. 12 Co 549, 550/98-158 rozsudek soudu prvního stupně "ve znění usnesení č.j. 13 C 84/85-130 ze dne 30.3.1998" změnil tak, že žalobě vyhověl a že žalované uložil, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení žalobkyni 7.485,- Kč k rukám "její právní zástupkyně" a "na účet Obvodního soudu pro Prahu 5" 461,- Kč; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.150,- Kč k rukám "její právní zástupkyně". Po doplnění dokazováním zopakováním výpovědí svědků A. N., S. B., J. H. a J. M. odvolací soud dovodil, že nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o tom, že by žalobkyně začala trvale žít se zůstavitelem až po jeho návratu ze sanatoria na Pleši dne 4.6.1993; pro závěr v tomto směru chybí ve spise podklad, neboť jej nelze dovodit jen z výpovědí dvou svědků, kteří uvedli, že po návratu za sanatoria byli "pořád spolu". Z výpovědí svědků, které vyslechl, a z výpovědí dalších svědků, vyslechnutých před soudem prvního stupně, odvolací soud dospěl k závěru, že známost žalobkyně se zůstavitelem "trvala řadu let", že žalobkyně u zůstavitele převážně pobývala, vařila mu, prala a uklízela dům a že jejich vztah se podle většiny svědků jevil "obdobný vztahu manželskému"; z vyslechnutých svědků pouze MUDr. R. P. a A. Š. uvedli, že žalobkyni neznali, avšak nejedná se o osoby s bližším vztahem k zůstaviteli. Uvedený vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem podle názoru odvolacího soudu "splňoval podmínky vedení společné domácnosti" ve smyslu ustanovení §115 obč. zák., neboť jejich vztah "vykazoval znaky trvalosti", žalobkyně žila se zůstavitelem několik let před jeho smrtí a jejich soužití neprobíhalo jen v domě zůstavitele, ale i v bytě žalobkyně a v její chatě v K.. Na uvedeném závěru nic nemění to, že žalobkyně měla vlastní byt (naplnění znaku společného bydlení "není vždy nutné"), že žalobkyně v domě zůstavitele nepobývala každodenně a neměla zde své trvalé bydliště a že žalobkyně občas navštěvovala svého syna v N. Protože žalobkyně splňuje podmínky osoby blízké zůstaviteli ve smyslu ustanovení §475 odst.1 obč. zák., je jeho dědičkou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že při "širším" výkladu společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 obč. zák. musí být prokázána alespoň snaha o společné uhrazování nákladů na své potřeby, když spolu fyzické osoby vždy nemusí za všech okolností bydlet, a že v posuzovaném případě nebylo prokázáno ani společné trvalé žití, ani snaha o společné hrazení nákladů na potřeby. Dovolatelka poukazuje zejména na výpověď svědka S. B., který uvedl, že zůstavitel si u něj schovával peníze, což nesvědčí o jeho důvěře k žalobkyni, a že si žalobkyně od něj nechala proplatit nákup oblečení pro zůstavitele, a na to, že žalobkyně během pobytu v Německu, kdy jí musel být znám vážný zdravotní stav zůstavitele, se ani telefonicky o jeho zdravotním stavu neinformovala a o jeho smrti se dozvěděla náhodně až po svém návratu. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení výpovědí svědků nepřihlédl k tomu, že řada svědků jsou kamarádky a přátelé žalobkyně, kteří podepsali žalobkyní koncipovanou "podpisovou akci" o tom, že se zůstavitelem bydlela a vedla společnou domácnost, a že před soudem v tomto smyslu, ovlivnění touto akcí, vypovídali; svědčí o tom též naučené formulace (svou svědeckou výpověď začínali citováním ustanovení §115 obč. zák.) a jejich nejisté vystupování před soudem. Odvolací soud vyslechl jen svědky, kteří na návrh žalobkyně již vypovídali před soudem prvního stupně a u nichž musel předpokládat, jak budou vypovídat, a nevypořádal se s výpověďmi svědků, svědčících ve prospěch žalované, zejména s výpověďmi B. R. a E. V. Výpověď svědkyně MUDr. R. P. byla odvolacím soudem nedůvodně bagatelizována; z jejích údajů nepochybně vyplývalo, že zůstavitel žije sám, že postrádá náležitou péči a že doporučovala umístění zůstavitele do léčebny dlouhodobě nemocných nebo do domova důchodců. Odvolací soud rovněž nehodnotil výpověď svědkyně A. K. ačkoliv šlo nepochybně o osobu objektivní, neovlivněnou vztahy k účastníkům řízení. Dovolatelka navrhuje, aby dokazování bylo doplněno výslechem svědků MUDr. R. P., A. K., B. R. a E. V. Protože rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná navrhla, aby jej dovolací soud zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedla, že odvolací soud věc posoudil v souladu s ustanovením §115 obč. zák., že zjistil správně skutkový stav věci a že návrhy žalované na provedení dalších důkazů směřují jen k prodlužování řízení a ke zvyšování nákladů sporu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §475 odst.1 obč. zák. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení §115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a §475 odst.1 obč. zák. se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti. Vycházel přitom ze zjištění, že se znali "řadu let", že jejich soužití vykazovalo několik let před smrtí zůstavitele znaky trvalosti (žalobkyně zůstaviteli vařila, prala a uklízela dům) a že jejich vztah "se jevil obdobný vztahu manželskému". I když si žalobkyně ponechala vlastní byt v Praze, nesvědčí to o tom, že by nevedli společnou domácnost; žalobkyně se zůstavitelem totiž spolu žili nejen v domě zůstavitele, ale i v bytě žalobkyně a na její chatě na K.
S uvedeným závěrem dovolací soud nesouhlasí, neboť skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že žila se zůstavitelem po dobu 12 let před jeho smrtí ve společné domácnosti. Žalovaná potvrdila, že žalobkyně a zůstavitel se znali (např. uvedla, že žalobkyně zůstavitele navštěvovala během jeho hospitalizace v sanatoriu na Pleši), namítala však, že spolu nežili ve společné domácnosti.
Pro posouzení, zda vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem představoval - jak tvrdila žalovaná - jen známost spojenou s občasnými návštěvami, příležitostnou výpomocí zůstaviteli, společnými procházkami, společnými návštěvami restaurací apod. nebo zda šlo - jak tvrdila žalobkyně - o trvalé soužití, v němž žalobkyně a zůstavitel společně uhrazovali náklady na své potřeby (o společnou domácnost), bylo nutné provedené důkazy mimo jiné rozlišit z hlediska jejich závažnosti (důležitosti). Jen takové důkazy, které podávaly zprávy o skutečnostech, významných pro závěr, zda vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem vykazoval znaky společné domácnosti, mohly být východiskem pro skutková zjištění. Při hodnocení výpovědí svědků proto nemohly být významné jejich názory na povahu vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelem, ale jen zprávy o skutečnostech (skutkové poznatky), z nichž by bylo možné dovodit, zda vedli či nevedli společnou domácnost. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - uvedeným způsobem nepostupoval a pro svá skutková zjištění vzal v úvahu i důkazy, které nepodávaly zprávu o skutečnostech, významných pro objasnění sporu (např. výpovědi svědkyň J. Č. a V. P.).
Z obsahu spisu vyplývá, že řada (většina) svědků, kteří v této věci vypovídali, měli (mají) vztah k účastnicím řízení a že někteří svědci měli také vztah k věci, neboť nevypovídali jen o tom, co sami svými smysly vnímali, ale také o tom, co se dozvěděli od některé z účastnic řízení (popřípadě dalších osob). Odvolací soud - jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku - však všechny tyto důkazy z hlediska věrohodnosti podávaných zpráv nevyhodnotil, ačkoliv výpovědi některých (většiny) svědků si natolik odporují, že nemohou vedle sebe obstát, a nevěrohodnost některých výpovědí nelze bez dalšího vyloučit. Dovolatelka proto právem namítá, že všechny poznatky, na nichž odvolací soud založil svá skutková zjištění, nemusí být pravdivé.
Odvolacímu soudu je třeba rovněž vytknout, že při zjišťování skutkového stavu nevzal v úvahu výpovědi svědků MUDr. R. P. a A. Š. jen na základě toho, že "se nejednalo o osoby s bližším vztahem" k zůstaviteli. U svědkyně MUDr. R. P. přitom bylo zjištěno, že byla ošetřující lékařkou zůstavitele, a A. Š. podle své výpovědi znal zůstavitele "od doby, co se vrátil z vojny". Hodnocení odvolacího soudu jednak zcela neodpovídá zjištěným okolnostem, jednak nepředstavuje posouzení těchto důkazů z hlediska věrohodnosti a pravdivosti. Odvolacím soudem uvedený důvod tedy bez dalšího neopravňoval tyto důkazy při zjišťování skutkového stavu věci pominout.
Dovolatelka také důvodně namítá, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédl ke všemu, co o skutečnostech, významných pro posouzení sporu, vyšlo během řízení najevo. Jde zejména o výpovědi svědkyň B. R. a E. V., které uvedly takové skutečnosti, jež soužití žalobkyně se zůstavitelem ve společné domácnosti jednoznačně vylučují. Odvolací soud tyto a další obdobné důkazy při zjišťování skutkového stavu věci pominul, aniž by k tomu uvedl jakýkoliv důvod, zejména proč je považoval za nevěrohodné nebo nepravdivé.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci vzal v úvahu i to, jak vypovídala "většina svědků". I když pro objasnění rozhodných skutečností v této věci byly, jak vyplývá z povahy dokazovaných skutečností, významné především výpovědi svědků, neodpovídá takovýto postup ustanovení §132 o.s.ř. Pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující - jak vyplývá z výše uvedeného - vyhodnocení důkazů z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. To, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností; pravdivý obraz skutečnosti nemusí (a často nebývá) znám většině svědků, kteří v řízení vypovídají.
Odvolací soud dospěl k závěru odlišnému od rozsudku soudu prvního stupně (s výjimkou zopakování výpovědí svědků A. N., S. B., J. H. a J. M.) na základě hodnocení stejných důkazů (výpovědí více než dvaceti svědků) jako soud prvního stupně.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2, věta první, o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně, měl - kromě výslechu svědků A. N., S. B., J. H. a J. M. - zopakovat další důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel. Protože to neučinil, nejsou jeho skutkové závěry v souladu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová