ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1968.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1968/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalované D. M., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 492/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. května 1999 č.j. 30 Co 396/99-61, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20. 5. 1998 sdělila žalovaná žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně „dne 19. 5. 1998 odmítla bez závažných důvodů převzít přidělenou práci\", čímž narušila výrobu a porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že okamžité zrušení je důsledkem účelového jednání směřujícího záměrně k tomu, aby se žalovaná zbavila zaměstnanců, pro které nemá práci, „a to bez vyplacení odstupného\".
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. 10. 1998 č.j. 18 C 492/98-17, žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.150,- Kč „na účet advokáta\". Ve věci samé dospěl k závěru, že ke dni rozhodování soudu důvod žaloby odpadl, protože žalovaný od svého projevu vůle - okamžitého zrušení pracovního poměru - odstoupil a „tento právní úkon dal před rozhodnutím soudu na vědomí žalobkyni i jejímu právnímu zástupci\". Dovodil, že přestože zákoník práce možnost odstoupení od okamžitého zrušení pracovního poměru výslovně neřeší, může zaměstnavatel od svého projevu vůle směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru odstoupit za předpokladu, jestliže zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. 12. 1998 č.j. 30 Co 945/98-29 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru může účastník bez dalšího odvolat, jen jestliže tak učiní dříve, než byla listina s okamžitým zrušením pracovního poměru druhému účastníku doručena. Po zahájení řízení podle ustanovení §64 zák. práce může podle názoru odvolacího soudu okamžité zrušení pracovního poměru ztratit své účinky jedině v případě, jestliže by se účastníci v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru písemně dohodli ve smyslu ustanovení §259 zák. práce o narovnání mezi nimi sporného nároku tak, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že musí jít o dvoustranný právní úkon, neboť jakýkoliv jednostranný právní úkon, ať již ze strany zaměstnance či zaměstnavatele, má pouze účinky předvídané v ustanovení §61 a §62 zák. práce, které však mohou nastat, jen jestliže bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Vycházeje z tohoto právního názoru uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se zabýval „okolnostmi rozhodnými pro posouzení, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platné či nikoliv\".
Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 11. 3. 1999 č.j. 18 C 492/98-40 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.950,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že žalobkyně dne 19. 5. 1998, tak, jako i v minulých případech, měla námitky týkající se ocenění její práce; nebylo však prokázáno, že by odmítla převzít přidělenou práci a že by porušila tímto způsobem pracovní kázeň.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 5. 1999 č.j. 30 Co 396/99-61 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil „nahradit\" žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 4.300,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.150,- Kč „k rukám JUDr. Ing. V. N.\". Zdůraznil, že mezi účastníky bylo sporné, zda pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá a že tuto spornou otázku bylo možno vyřešit dohodou podle ustanovení §259 zák. práce. Sdělení žalobkyně ze dne 2. 6. 1998 o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a že trvá na tom, aby ji žalovaná jako zaměstnavatel nadále zaměstnávala, je podle názoru odvolacího soudu návrhem na uzavření dohody, sdělení žalované bez data nadepsané „dohoda\" (které žalobkyně obdržela dne 18. 6. 1998) je akceptací tohoto návrhu dohody. V okamžiku, kdy přijetí návrhu žalobkyně obdržela, došlo k uzavření dohody o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zák. práce, okamžité zrušení pracovního poměru tím ztratilo své účinky a v soudním řízení již nelze platnost takého úkonu posuzovat. Dopis žalobkyně ze dne 18.6.1998, kterým žalované sděluje, že „navrženou dohodu\" podepíše pouze za podmínky, že text dohody bude doplněn „o nový bod\" (jehož znění uvedla), považoval odvolací soud za korespondenci týkající se procesněprávního vztahu mezi účastníky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzované věci došlo k uzavření dohody podle ustanovení §259 zák. práce, neboť obsahem jejího vyjádření ze dne 2. 6. 1998 nebyl „v žádném případě\" návrh na uzavření jakékoliv dohody se žalovanou, ani očekávání nějakého vyjádření žalované k tomuto sdělení. Jednalo se pouze o jednostranný projev vůle žalobkyně podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, jehož obsahem je „konstatování, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, že trvá na dalším zaměstnávání a že podává žalobu na soud\". Podle názoru žalobkyně ani písemné sdělení žalované ze dne 18. 6. 1998 nepředstavuje projev vůle žalované akceptovat údajný návrh na uzavření této dohody, nýbrž naopak projevuje vůli navrhnout žalobkyni uzavření dohody podle §259 zák. práce, který však žalobkyně nepřijala a bezprostředně týž den na něj odpověděla svým odmítavým dopisem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru mezi účastníky byla uzavřena dohoda o sporných nárocích podle ustanovení §259 zák. práce a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 20. 5. 1998 tím ztratilo své účinky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Okamžité zrušení pracovního poměru je písemný jednostranný právní úkon. Tento právní úkon směřující k bezprostřednímu skončení pracovního poměru, může účastník bez dalšího odvolat (zrušit), i když již byl odevzdán k doručení, jen jestliže tak učiní dříve, než je listina obsahující tento úkon druhému účastníku doručena. Odvolací soud správně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo již doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Nejvyšší soud ČR zaujal již v minulosti názor, že své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (§259 zák. práce) uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále. Uvedený názor, který vyslovil již v rozsudku ze dne 29.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1155/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 14, roč. 1997, pod pořadovým číslem 114, zastává dovolací soud i nadále a neshledává žádné důvody k jeho změně.
S názorem odvolacího soudu, že v posuzované věci došlo mezi účastníky k uzavření dohody o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zák. práce, v důsledku níž okamžité zrušení pracovního poměru ztratilo své účinky, však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §259 zák. práce účastníci mohou upravit nároky mezi nimi sporné dohodou, která musí být učiněna písemně, jinak je neplatná.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaná dopisem ze dne 20.5.1998 podle ustanovení. §53 odst. 1 písm b) zák. práce se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr. Dopisem ze dne 2. 6. 1998 žalobkyně sdělila žalované, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a zároveň „v souladu s ust. §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce)\", žalované oznámila, že nadále trvá na dalším zaměstnávání a že současně podává žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce. Dne 18.6.1998 žalobkyně obdržela přípis žalované bez data, nadepsaný „dohoda\", v němž bylo uvedeno, že „obě smluvní strany konstatují, že okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm b) zák. práce ze dne 20. 5. 1998 dané zaměstnavatelem z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a převzaté zaměstnankyní dne 1. 6. 1998 se zrušuje a je neplatné\", že „pracovní poměr zaměstnankyně trvá nadále bez jakéhokoli přerušení\", že „z tohoto pracovního poměru plynou zaměstnankyni veškeré její nároky a povinnosti\", a že „zaměstnankyně se zavazuje vzít okamžitě zpět svou žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podanou k Okresnímu soudu v Liberci\". Dopisem ze dne 18. 6. 1998 nadepsaným „vyjádření k návrhu dohody o zrušení okamžitého zrušení pracovního poměru\" žalobkyně sdělila žalované, že „navrženou dohodu podepíše za podmínky, že text dohody bude doplněn\" o nový bod IV (ve kterém se zaměstnavatel zaváže k náhradě nákladů spojených s poskytnutím právních služeb), s tím, že dosavadní bod IV bude označen jako bod V. Podáním datovaným dne 23.7.1998 žalovaná sdělila žalobci, že od okamžitého zrušení pracovního poměru „odstupuje\".
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci kromě jiného podstatné, jaký význam má oznámení zaměstnance zaměstnavateli podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušení době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen mu poskytnout náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance adresovaným zaměstnavateli. Samotná skutečnost, že jeho obsahem je vyjádření nesouhlasného stanoviska s rozvázáním pracovního poměru a setrvání na jeho dalším pokračování, však ještě sama o sobě neodůvodňuje závěr, že jde zároveň o nabídku (ofertu) na uzavření smlouvy, kterou by byla upravena sporná otázka další existence pracovního poměru. Nelze totiž opomíjet, že právní úkon je definován jako projev vůle směřující ke vzniku změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§240 odst. 1 zák. práce); vznik, změna nebo zánik jiných práv a povinností, než těch, které právní předpisy s určitým právním úkonem spojují, je proto vyloučen. S oznámením zaměstnance podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, že trvá na dalším zaměstnání, uvedené ustanovení spojuje pouze (při splnění dalších stanovených předpokladů) vznik nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Protože jiné účinky právní předpisy uvedenému oznámení nepřiznávají, není ani možné tento právní úkon bez dalšího považovat zároveň za návrh na uzavření dohody podle ustanovení §259 zák. práce.
Závěr o tom, že oznámení žalobkyně ze dne 2.6.1998, že trvá na tom, aby ji žalovaná po neplatném rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením dále zaměstnávala, „je návrhem dohody\", založil odvolací soud na skutečnosti, že „předmětem spornosti\" mezi účastníky byla okolnost, „zda pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá, či nikoliv\". Uvedený úsudek však nepřihlíží náležitě k tomu, že objektivní existence zmíněné sporné skutečnosti ještě neumožňuje závěr, že podání, kterým žalobkyně sledovala vyvolání účinků podle ustanovení §61 zák. práce, obsahuje navíc také další právní úkon - návrh na uzavření dohody o úpravě sporných skutečností. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§240 odst. 2, věta první zák. práce). Jestliže však tento úkon chybí, nelze jeho existenci dovozovat ani výkladem (srov. §240 odst. 3 zák. práce), neboť smyslem výkladu projevu vůle může být jen zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Protože pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat\" nebo „doplňovat\" vůli, kterou (jako v projednávané věci) účastník v rozhodné době neměl nebo kterou neprojevil, nelze ani výkladem oznámení žalobkyně ze dne 2.6.1998 dovodit, že jeho obsahem je také její nabídka (oferta) k uzavření dohody o sporných nárocích podle ustanovení §259 zák. práce.
U uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ČR proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. října 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková