ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2037.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2037/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobců A) R. M., B) H. M., C) J. M., D) R. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) H. L., a 2) Z. M., zastoupeným advokátem, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 205/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 1997, č.j. 27 Co 459/97-79, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se - jako dědicové po zemřelé M. M. - domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou dne 2. 3. 1996 M. M., rozená A., zastoupena žalovaným Zdeňkem Mouchou, prodala žalované H. L. ideální třetinu parcely č. 599/2 o výměře 4976 m2 v katastrálním území K., zapsanou v katastru nemovitostí pro okres Praha-východ na listu vlastnictví č. 462. Žalobu odůvodnili zejména tím, že žalovaný Z. M. jednal při uzavření předmětné smlouvy v rozporu se zájmy zastoupené, když nerespektoval závazky vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 10. 8. 1995, dále pak tím, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 3. 1996 nebylo ještě ukončeno dodatečné dědické řízení po A. A., zemřelé dne 27. 12. 1969, která byla původním vlastníkem parcely č. 599/2 a po níž M. M. jako jedna z dědiců dědila.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 29. 4. 1997, č.j. 3 C 205/96-55, určil, že kupní smlouva ze dne 2. 3. 1996 je neplatná. S odkazem na ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „obč. zák.\") dovodil neplatnost předmětné kupní smlouvy ze skutečnosti, že v době jejího uzavření nebyla ještě M. M. vlastnicí převáděné části nemovitosti; tou se stala až rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 3. 1997 v dědickém řízení po A. A.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 11. 1997, č.j. 27 Co 459/97-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Uzavřel, že žalobci nejsou k podání žaloby v dané věci aktivně legitimováni. Žalobkyně H. M. není - jak vyplývá ze spisu vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. D 764/96 - právní nástupkyní zemřelé M. M. a u ostatních žalobců není dosud najisto postaveno, zda jsou jejími dědici, neboť neměli zatím možnost vyjádřit se k tomu, zda dědictví odmítají či nikoli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Důvodnost dovolání spatřují v nesprávném právním posouzení věci a uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Zatímco se závěrem odvolacího soudu dovozujícím, že žalobkyně H. M. není aktivně legitimována k podání žaloby dovolatelé souhlasí, závěr o nedostatku věcné aktivní legitimace ostatních žalobců odmítají, neboť je podle jejich názoru v rozporu s ustanovením §460 odst. 1 obč. zák., s nímž koresponduje ustanovení §465 obč. zák. Žalobci jsou přesvědčeni, že je nutné na ně pohlížet jako na dědice zemřelé M. M., neboť svým počínáním dali nepochybně najevo, že dědictví odmítnout nechtějí. Připomínají, že dědici se stávají nikoliv až prohlášením, že dědictví neodmítají, nýbrž již smrtí zůstavitelky. Z uvedených důvodů navrhují žalobci rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobců je opodstatněné.
Vady řízení taxativně uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu, a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), žalobci v rámci přípustných dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. a) a b) o.s.ř. netvrdili a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Při vázanosti žalobci uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, včetně jeho obsahové konkretizace (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), se dovolacímu přezkumu otevírá kontrola správnosti právního závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobci R. M., J. M. a R. M. nejsou věcně aktivně legitimováni k podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou M. M. před svou smrtí převedla podíl na nemovitostech, když na ně nelze pohlížet jako na její dědice, protože se dosud nevyjádřili, zda dědictví odmítají či neodmítají.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda-li a komu soud právo přizná či oduzná (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Soud posoudí věc právně nesprávně i tehdy, neposoudí-li věc podle všech právních norem, které se na ni vztahují.
Podle ustanovení §460 obč. zák. dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Citované ustanovení vypovídá o tom, že k přechodu práv a povinností tvořících předmět dědictví dochází již v okamžiku a bezprostředně smrtí fyzické osoby. Při dědění dochází k přechodu práv a povinností, pokud smrtí toho, kdo byl z nich oprávněn nebo zavázán, nezanikají, anebo nepřecházejí na někoho jiného jinak než děděním, tj. na základě právní úpravy ve zvláštním zákoně. Ten, kdo je po zůstaviteli (jímž lze rozumět toho, kdo něco, co má být předmětem dědění zanechal) povolán za dědice a není z dědění vyloučen, nastoupí na jeho místo, aniž by musel dát najevo, že je s tím srozuměn a aniž by dokonce věděl o tom, že zůstavitel zemřel a že je po něm povolán za dědice.
Podle §461 odst. 1 obč. zák. dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Podle §473 v první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě soudy zjištěno (správnost zjištění nebylo dovoláním zpochybněno), že M. M. nepořídila o svém majetku závěť a že dědické právo ze zákona svědčí synům R. M. - žalobci ad A), Z. M. - žalovanému ad 2) a vnukům J. M. - žalobci ad C) a R. M. - žalobci ad D) jako dětem syna J. M., zemřelého 6. 7. 1993.
Odvolací soud při svém rozhodování dané věci vycházel z ustanovení §463 odst. 1 obč.zák., které dává dědici možnost dědictví odmítnout a dědicem se tak nestát. Z tohoto ustanovení dovodil, že aktivně legitimováni k podání žaloby nejsou ti, kteří ještě mohou dědictví eventuelně odmítnout, tedy ani žalobci R. M., J. M. a R. M., kteří - byť přicházejí do úvahy jako dědici ze zákona - zatím neměli možnost vyjádřit se v dědickém řízení, zda dědictví po zemřelé M. M. odmítají či nikoli. Z pohledu ustanovení §465 o.z., podle něhož dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, danou věc - přes samotný charakter a cíl žaloby - neuvažoval. Jeho právní posouzení věci tak zůstalo neúplné, tudíž nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem a §243b odst. 2 věta první o.s.ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Uvedený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová