ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2281.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2281/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. K. proti žalované S. M., a.s., o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 1123/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 1998 č.j. 15 Co 231/97-33, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná zaplatila 100.000,- Kč s 17% úrokem z prodlení od 1.6.1995 do 31.1.1997. Žalobu odůvodnil tím, že byl rozhodnutím představenstva žalované ze dne 16.11.1994 odvolán z funkce ředitele a že mu v souladu s čl. II odst. 2 “manažerské smlouvy” ze dne 29.4.1994 náleží náhrada ve výši pětinásobku základního platu.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 15.4.1997 č.j. 3 C 1123/95-19 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl z funkce ředitele platně odvolán a že mezi účastníky došlo pouze k ukončení pracovního poměru dohodou. Protože tak “došlo ke splnění pouze jednoho předpokladu pro vyplacení 5-ti násobku základního platu, a to k ukončení pracovního poměru”, není nárok důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.9.1998 č.j. 15 Co 231/97-33 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; současně nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že “soud prvního stupně ve věci rozhodl věcně správně, i když se řídil nesprávným právním názorem”. Podle názoru odvolacího soudu účastníci uzavřeli manažerskou smlouvu ohledně nároku na mzdu žalobce pro případ jeho odvolání z funkce a současně skončení pracovního poměru “mimo platnou úpravu”, neboť “zákoník práce ani jiné právní předpisy pro tento případ smluvní volnost nepřipouštějí”; proto je manažerská smlouva uzavřená mezi účastníky dne 29.4.1994 neplatná. Protože následkem neplatného právního úkonu žalobci škoda nevznikla, nemohl mu ani vzniknout nárok na náhradu škody z neplatného právního úkonu podle ustanovení §243 odst. 4 zák. práce. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že důvody pro dovolání “neshledal”.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru závěr odvolacího soudu o tom, že “pracovní právo má vlastně uzavřený okruh smluvních typů a jiné, než výslovně pojmenované, smlouvy není možno sjednat”, je “v rozporu s několikaletou judikaturou i závěry teorie a aplikační praxe pracovního práva, které jednoznačně vycházejí z toho, že v pracovním právu platí princip smluvní svobody”. Vzhledem k tomu je tedy podle názoru dovolatele “manažerská smlouva, pokud upravuje podmínky výkonu práce v souladu s kogentními právními předpisy, platnou pracovněprávní smlouvou”, popřípadě, vzhledem k ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., půjde o smlouvu, která má hybridní charakter: částečně bude upravovat podmínky výkonu práce a bude nepojmenovanou smlouvou uzavřenou podle zákoníku práce a částečně bude upravovat odměňování manažera a bude tedy smlouvou podle zákona o mzdě. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované ve funkci ředitele, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním (§27 odst. 4 a 5 zák. práce). Dne 29.4.1994 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako "manažerská smlouva”, ve které se v článku II bod 1 žalobci “zaručuje výplata” základního měsíčního platu ve výši 20.000,- Kč a ve které bylo v článku II bod 2 dohodnuto, že dojde-li “k odvolání žalobce z funkce a současně i k ukončení jeho pracovního poměru k žalované”, přísluší mu náhrada ve výši pětinásobku základního platu. Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 16.11.1994 byl žalobce z funkce ředitele odvolán (aniž by byla tato funkce zrušena) a pracovní poměr byl rozvázán ke dni 30.4.1995 dohodou ze dne 28.4.1995 z důvodu “organizační změny”, v důsledku níž se žalobce “stal nadbytečným a byl dán výpovědní důvod dle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce”.
Odvolací soud - za tohoto skutkového stavu věci - řešil právní otázku, zda ujednání o náhradě ve výši pětinásobku základního platu pro případ odvoláni z funkce obsažené v článku II bod 2 smlouvy je platným právním úkonem. Tato právní otázka již byla judikaturou vyšších soudů vyřešena. Byl přijat závěr, že “dohoda, kterou se zaměstnavatel zavázal poskytnout zaměstnanci plnění v souvislosti s ukončením výkonu funkce, do níž byl jmenován nebo zvolen, je pro rozpor se zákonem neplatná. Odstupné může být takovému zaměstnanci poskytnuto jen tehdy, jestliže došlo ke skončení pracovního poměru výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů a jestliže byl z funkce odvolán v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny”. Uvedený názor byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, který je v současné době jako správný přijímán. Právní úvahy o kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy, z nichž uvedený názor vyvěrá, jsou konformní se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997. Dovodil-li tedy odvolací soud v posuzované věci, že smlouva účastníků ohledně nároku na náhradu ve výši pětinásobku základního platu pro případ odvolání žalobce z funkce byla uzavřena “mimo platnou právní úpravu”, a je proto neplatná, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. není přípustné.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, protože nejde o žádný z případů uvedených v §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová