ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2359.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2359/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyň A) J. K. a B) B. Š proti žalovaným 1) J. M. a 2) A. s. se sídlem v P., o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 172/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 1999 č.j. 12 Co 162/99-122 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 19. 5. 1999 č.j. 12 Co 162/99-122 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 12. 11. 1998 č.j. 13 C 172/95-96, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že závěť Z. V., zemřelého dne 30. ledna 1994, datovaná 6. ledna 1994, je neplatná, a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se v první řadě zabýval námitkou žalobkyň, že ve věci prováděl důkazy vyloučený soudce a tuto námitku neshledal důvodnou. Poté se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vycházeje ze skutkových zjištění, učiněných již soudem prvního stupně, že celou závěť vlastnoručně napsal a podepsal dne 6. ledna 1994 zůstavitel, který byl zcela schopen posoudit následky svého jednání a své jednání ovládat, a neshledaje opodstatněnými námitky žalobkyň dovolávající se nejasnosti a neurčitosti závěti, ani tvrzení, že závěť byla zůstavitelem pořízena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, uzavřel, že žalobkyněmi zpochybněná závěť je platná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v němž navrhly jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání „odvozují od ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a g/ o.s.ř. a §239 odst. 2 o.s.ř.\". Mají zato, že o námitce podjatosti, vznesené právním zástupcem žalobkyň vůči zastupujícímu předsedovi senátu JUDr. M. H. při jednání soudu prvního stupně dne 13. 2. 1997, mělo být rozhodnuto samostatným usnesením senátu nadřízeného soudu bezprostředně po uplatnění této námitky, nikoli až v odvolacím řízení. Nelze totiž vyloučit, že pak by rozhodování o námitce podjatosti „napadlo\" jinému senátu Městského soudu v Praze. Nesprávný je podle žalobkyň názor odvolacího soudu, že otázka, kterou v návrhu na připuštění dovolání předurčily jako zásadně právně významnou přezkumu v dovolacím řízení, je otázkou hypotetickou. Zastírání majetku je důvodem absolutní neplatnosti závěti. Z provedeného dokazování a z textu závěti je zřejmé, že zůstavitelův majetek byl rozsáhlejší, než je naznačeno v závěti; ta má přitom navodit dojem, že je pořízením o veškerém majetku zůstavitele. Zůstavitel ve snaze odkázat žalované J. M. zůstatkovou hodnotu členského družstevního podílu, popsal svůj majetek tak, aby zastřel jeho velikost a tím preferovanou dědičku ochránil před námitkou relativní neplatnosti závěti. V případě námitky relativní neplatnosti jsou neopomenutelné dědičky stavěny do obtížné důkazní situace, pokud jde o určení zůstavitelova majetku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty (žalobkyněmi) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je vždy přípustné (s výjimkou případů uvedených v ustanovení §237 odst. 2), trpí-li řízení některou z vad taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. K takovým vadám je dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení, nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v ustanovení §237 o.s.ř. skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává. Ačkoliv se dovolatelky výslovně dovolávají ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., obsahově v dovolání nekonkretizují jakým postupem soudu jim měla být odňata možnost jednat před soudem, ani realizace kterých práv jim měla být takovým postupem soudu znemožněna. Ze spisu dovolací soud nedovodil, že by taková situace během řízení nastala.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen. Tvrzení, že byly odňaty svému zákonnému soudci odůvodňují žalobkyně hypotézou, že kdyby o námitce podjatosti JUDr. M. H., který při jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 13. 2. 1997 zastupoval soudce JUDr. J. C., bylo rozhodnuto bezprostředně po jejím uplatnění samostatným usnesením, mohl o tom, zda je uvedený soudce vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci rozhodovat nadřízený soud v jiném personálním složení, než soud zvažující namítanou podjatost v rámci posouzení důvodnosti odvolání.
Žalobkyně v rámci namítané zmatečnosti řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. neargumentují tím, že věc - ať již v řízení před soudem prvního stupně či v řízení odvolacím - projednával a rozhodoval vyloučený soudce. V intencích nálezu Ústavního soudu České republiky III. ÚS 293/98, který dovodil, že ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., je v souladu s ustanovením čl. 38 Listiny základních práv a svobod, namístě interpretovat ústavně konformně tak, že soud je nesprávně obsazen a dovolání je tudíž podle tohoto ustanovení přípustné i tehdy, byl-li účastník v řízení odňat svému zákonnému soudci, vyjadřují pochybnosti, zda v řízení nebyly odňaty svému zákonnému soudci.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce při jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 13. 2. 1997 navrhly vyloučení soudce JUDr. M. H. z projednávání věci pro jeho vztah k ní, projevující se ve způsobu protokolace a zamítnutím jejich námitky k protokolaci. Po uplatnění návrhu na vyloučení soudce JUDr. H. z projednání a rozhodování věci přerušil tento jednání a poté kdy zjistil, že oba soudci, kteří jej podle rozvrhu práce zastupují, jsou v této chvíli zaneprázdnění a nejsou schopni vést za něj jednání, dokončil protokolaci dosud provedeného výslechu svědka a jednání odročil. Následně učinil prohlášení, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by mohly v dané věci nastat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dříve, než byla věc k rozhodnutí o vyloučení soudce JUDr. H. předložena nadřízenému soudu, skončily důvody pracovní nepřítomnosti soudce JUDr. J. C., který byl podle rozvrhu práce povolán danou věc projednávat a rozhodovat; ten pak předsedal dalším jednáním ve věci dne 26. 5. 1997, 26. 3. 1998, 26. 10. 1998 i dne 12. 11. 1998, kdy vyhlásil rozsudek. Námitku, že věc dne 13. 2. 1997 projednával vyloučený soudce zvažoval odvolací soud ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. při rozhodování o odvolání a neshledal ji důvodnou.
O tom, zda je soudce vyloučen (z projednávání a rozhodování věci je vyloučen soudce, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti - §14 odst. 1 o.s.ř.), rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 o.s.ř.).V posuzovaném případě byl nadřízeným soudem Městský soud v Praze. Protože soudce, vůči němuž námitka podjatosti směřovala, po jejím uplatnění ve věci již dále nejednal (jednání dne 13. 2. 1997 předsedal z důvodu pracovní nepřítomnosti soudce, jemuž projednávání a rozhodování této věci podle rozvrhu práce příslušelo), nic nebránilo tomu, aby se s námitkou podjatosti vypořádal Městský soud v Praze v rámci projednání odvolání žalobkyň, směřujícího proti rozsudku soudu prvního stupně (§221 o.s.ř.). Nesprávné (resp. nekorespondující s rozvrhem práce) obsazení senátu odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání, a potažmo i o tom, zda ve věci nerozhodl vyloučený soudce, z obsahu spisu nevyplývá a ani není žalobkyněmi namítáno. Postupem podle §16 o.s.ř. nebylo o vyloučení soudce nadřízeným soudem rozhodováno; je tudíž vyloučeno posoudit správnost obsazení soudu při takovém rozhodování.
Lze uzavřít, že v posuzované věci nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a vada řízení podle tohoto ustanovení nebyla uplatněna po právu.
Protože vady řízení uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až e/ o.s.ř. nebyly dovolatelkami namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají, zbývá posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Ani o jeden z těchto případů v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.
Podá-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a odvolací soud takovému návrhu nevyhoví, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné v tom případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).V daném případě odvolací soud návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, a proto je namístě posoudit, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě konkrétní v něm řešená otázka, má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je pouze takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy).
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že otázka, která byla žalobkyněmi v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání předestřena k přezkumu v dovolacím řízení, tj. otázka, „zda může být závěť absolutně neplatná proto, že zastírá velikost jeho majetku\", když zůstavitel v závěti „popsal svůj majetek tak, aby zastřel jeho velikost\", nemůže činit rozsudek odvolacího soudu zásadně významným. Skutečnost, zda zůstavitel sledoval zastření majetku, je pro platnost závěti nerozhodná, neboť závěť je jednostranný, kdykoli odvolatelný nebo změnitelný pojev vůle ryze osobní povahy, jehož podstatnou obsahovou náležitostí je ustanovení dědice ať již k dědictví jako celku nebo k jeho poměrné části, případně i jen k jednotlivým věcem nebo jiným hodnotám z dědictví. Zůstaviteli je umožněno pořídit pouze o části dědictví, přičemž není nezbytné, aby v závěti bylo uvedeno, zda se týká celého majetku, či pouze jeho části (§477 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), takže skutečnost, zda měl v úmyslu předstírat, zda povolal dědice k části či k celému majetku, je právně nevýznamná a není ji tudíž třeba zjišťovat.
Nejde-li podle závěru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu, je nezbytným důsledkem tohoto závěru konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaným žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly a žalobkyně (dovolatelky), které byly v tomto řízení neúspěšné, nemají na jejich náhradu právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková