ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2724.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2724/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. E. M. proti žalovanému Zemědělskému družstvu N. - v likvidaci, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 8 C 162/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 1999, č.j. 15 Co 792/98-125, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „pracovní poměr žalobkyně E. M. u ZD N. v likvidaci trvá\". Žalobu odůvodnila tím, že v souvislosti s jejím nástupem do plného invalidního důchodu nedošlo ke skončení pracovního poměru mezi ní a žalovaným družstvem ani dohodou, ani výpovědí či okamžitým zrušením, což žalovaný popírá, a tvrdí, že pracovní poměr byl ukončen jejím odchodem do invalidního důchodu. Uvedla, že u žalovaného pracovala jako samostatná účetní na základě dohody o pracovních podmínkách ze dne 15.10.1984, od 5.4.1991 jí byl přiznán plný invalidní důchod, který pobírala do 11.1.1996, od 12.1.1996 byla po předchozí hospitalizaci do 17.4.1997 (včetně) v pracovní neschopnosti, nebyly jí však vypláceny nemocenské dávky. Protože se v dubnu 1997 dozvěděla, že žalované družstvo dosud existuje (původně se domnívala, že již zaniklo likvidací), písemně dopisem ze dne 18.4.1997 vyzvala žalovaného (likvidátora družstva), aby byla zařazena do funkce účetní, kterou vykonávala před přiznáním invalidního důchodu, a pro případ, že by pro ni tato práce nebyla, navrhla ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 17.4.1997. Žalovaný jí však sdělil, že její pracovní poměr byl ukončen odchodem do invalidního důchodu a že již není u žalovaného družstva v pracovním poměru.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4.12.1997, č.j. 8 C 162/97-34, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „uhradit\" žalobkyni na nákladech řízení a právního zastoupení do 3 dnů od právní moci rozsudku 4.832,- Kč „na účet advokátní kanceláře JUDr. J. B.\". Dospěl k závěru, že žalobkyně osvědčila naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, když poté, co jí byl odňat invalidní důchod, žalovaný jako zaměstnavatel zpochybňuje existenci „zaměstnaneckého vztahu\". Protože žalovaný neprokázal skončení pracovního poměru mezi účastníky výpovědí ze strany zaměstnavatele ze dne 19.11.1992, podle níž měl pracovní poměr skončit 28.2.1993 (tato výpověď nebyla žalobkyni řádně doručena do vlastních rukou), pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11.5.1998, č.j. 15 Co 185/98-50, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na určení, že její pracovní poměr u žalovaného trvá (tato zásadní skutečnost je mezi účastníky sporná a žalobkyně nemůže žalovat na plnění, jestliže žalovaný je v likvidaci a objektivně nemůže žalobkyni přidělovat práci podle dohody o pracovních podmínkách), jakož i se závěrem, že výpovědí žalovaného ze dne 19.11.1992 pracovní poměr mezi účastníky neskončil; tato výpověď z pracovního poměru nemohla přivodit zamýšlené právní účinky, neboť nebyla řádně žalobkyni doručena. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval i jinými možnými způsoby skončení pracovního poměru mezi účastníky, zejména ústní dohodou (k platnosti dohody o skončení pracovního poměru není vyžadována obligatorně písemná forma), či konkludentním projevem vůle, který by mohl mít za následek uzavření dohody, pokud by jednoznačně směřoval k takovému způsobu skončení pracovního poměru. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru dokazování doplnil především výslechem žalobkyně a pracovníků žalovaného, kteří měli pravomoc jednat za žalovaného v pracovněprávních vztazích, a to k naznačeným dalším možným způsobům skončení pracovního poměru.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 10.9.1998m č.j. 8 C 162/97-67, opětovně žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „uhradit\" žalobkyni na nákladech právního zastoupení 11.898,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet Advokátní kanceláře JUDr. J. B.\". Po doplnění dokazování výslechem žalobkyně a svědků M. (bývalého předsedy družstva), S. (bývalého místopředsedy družstva) a manžela žalobkyně V. M. dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného neskončil ani na základě dohody, ani jiným způsobem předpokládaným zákoníkem práce. Tvrzení žalovaného o uzavření dohody o skončení pracovního poměru po zhodnocení provedených důkazů považoval za nevěrohodné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17.5.1999, č.j. 15 Co 792/98-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 4.692,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet JUDr. J. B.\". Po přihlédnutí k výsledkům dokazování doplněného soudem prvního stupně, které dále doplnil výslechem žalobkyně a listinnými důkazy, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že by mezi ním a žalobkyní byla uzavřena platná dohoda o skončení pracovního poměru, ať už ústní či konkludentní formou. Protože žalovaný neprokázal, že by pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil některým ze zákonem uznaných způsobů, považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jak výslovně uvádí, „do všech právních otázek, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí\", s tím, že dovolání „opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a že důvody spatřuje v nesprávném právním posouzení věci\". Konkrétně však namítá, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neprokázal skončení pracovního poměru se žalobkyní dohodou. S poukazem na výpovědi svědků M. a S., které považuje za věrohodné, neboť jejich tvrzení nebylo žalobkyní žádným argumentem vyvráceno, jakož i na provedené listinné důkazy, dovozuje, že žalovaný jednoznačně prokázal, že ke skončení pracovního poměru s žalobkyní ústní dohodou došlo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu „se závazným právním názorem, že žaloba je nedůvodná\".
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť žalovaný neprokázal žádný z možných způsobů skončení pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána proto, že výrokem rozsudku, který odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil, soud prvního stupně nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaný nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková