ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2730.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2730/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva kultury ČR se sídlem v Praze 6, Milady Horákové č. 139, proti žalovanému J. Z., o zaplacení 67.542,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 279/98-28, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 1999, č.j. 21 Co 185/99-110, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí 67.542,20 Kč s 21% úrokem od 1. 1. 1997 do 25. 7. 1997, s 26% úrokem od 27. 5. 1997 do 14. 8. 1998, s 23% úrokem od 14. 8. 1998 do 27. 10. 1998 a s 20% úrokem od 27. 10. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaný, jako bývalý ředitel státní příspěvkové organizace Č. c. a v. - C. P., nevrátil po zrušení uvedené organizace ke dni 31.12.1996 4 ks pneumatik, kopírovací stroj Canon 270, chladničku C 275, psací stroje Robotron 242 a Consul, drobné zboží zahrnující 30 žárovek, 2 ks zářivkových trubic, 2 ks prodlužovacích přívodních šňůr atd., varnou konvici a sportovní potřeby (matrace, taška), celkem v hodnotě 15.821,10 Kč, že mu bylo chybně vyplaceno odstupné ve výši o 12.900,- Kč vyšší a že za rok 1996 spotřeboval při provozu služebního vozidla Škoda Favorit benzín za 38.821,10 Kč.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 15. 3. 1999, č.j. 5 C 279/98-28, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 35.231,65 Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, ohledně zaplacení částky 32.310,55 Kč s 21% úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení a dále ohledně zaplacení úroků z částky 67.542,20 Kč, a to 26% od 27. 5. 1997 do 14. 7. 1998, 23% od 14. 8. 1998 do 27. 10. 1998 a 20% od 27. 10. 1998 do zaplacení, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný předměty v žalobě uvedené nechal nakoupit nebo opravit a že tyto věci při rušení organizace, jejímž byl ředitelem, žalobci nepředal. Tím porušil svoje pracovní povinnosti a odpovídá za škodu, jež tak žalované vznikla. Protože podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že žalovaný věděl nebo musel předpokládat, že mu v důsledku chybného výpočtu bylo vyplaceno odstupné vyšší o 12.900,- Kč, nebyly splněny předpoklady pro vrácení neprávem vyplacených částek ve smyslu §243 odst. 3 zák. práce. Uvěřil žalovanému, že zvýšená spotřeba benzínu v roce 1996 vznikla hlavně tím, že ještě před zánikem organizace objížděl podniky a snažil se vymáhat dlužné částky. Volnou úvahou pak rozhodl o zaplacení poloviny spotřebované částky. Vycházel přitom z toho, že žalovaný pracoval jako ředitel organizace, byť výhledově rušené a „jistě musel služební vozidlo používat\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 1999, č.j. 21 Co 185/99-110, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 35.231,65 Kč s 21% úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře 24,- Kč. Poté, co zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a doplnil dokazování dalšími důkazy listinnými, dovodil, že žalovaný ani vědomě či z nedbalosti neporušil povinnosti při plnění úkolů v souvislosti se zrušením Čsl. c. a v., jichž byl ředitelem, a že by došlo ke vzniku škody tak, jak se žalobkyně domáhá. Vycházel přitom z toho, že z listinných důkazů vyplynulo, že již od roku 1993 bylo jednáno s N. m., kterému byl předáván areál c. a v. v P. a postupně s tím byl i převáděn movitý a nemovitý majetek tomuto subjektu. Náklady vynaložené na opravy předmětů v žalobě uvedených, byly vynaloženy podle odvolacího soudu účelně a účelně byla i zakoupena varná konvice, neboť šlo o věci potřebné pro plnění úkolů souvisejících se zrušením organizace. Osobní automobil a pneumatiky byly prodány a peníze byly složeny na účet žalobce; ostatní věci byly předány N. m. a byly ohodnoceny jako neupotřebitelné. Ve vztahu k požadované náhradě škody za nadměrnou spotřebu benzínu při užívání osobního automobilu Škoda - Favorit vytkl soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho rozsudku nelze zjistit z čeho vycházel při volné úvaze o spotřebě benzínu a zaplacení jedné poloviny spotřebovaného benzínu. Sám vycházel z toho, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že tvrzení žalovaného o tom, že vyšší spotřeba benzínu nastala v důsledku objíždění dlužníků a vymáhání pohledávek, že z takto vymáhaných pohledávek bylo na účet žalobkyně složeno 1,800.000,- Kč, a že o provozu předmětného vozidla byly vedeny záznamy, které byly předány žalobci, není pravdivé (§120 o.s.ř., §172 odst. 3 zák. práce). Žalobkyně však nepředložila důkaz, z něhož by bylo možné zjistit provoz auta a tudíž neunesla důkazní břemeno. Částka vynaložená na zakoupení benzínu ve výši 38.821,10 Kč odpovídá tomu, že žalovaný mohl denně najezdit 78,5 km, což podle odvolacího soudu „lze pokládat za přiměřené\".
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že v souladu s dopisem, který žalovaný obdržel dne 20.1.1995, měl provádět tam uvedené úkoly, tedy postupovat v oblasti hospodaření s drobným hmotným investičním materiálem podle zásad vyhlášky č. 119/1980 Sb., tj. předměty neupotřebitelné likvidovat (samozřejmě po rozhodnutí likvidační komise), a zbylý majetek odevzdat právnímu nástupci, tj. Ministerstvu kultury ČR. Porušení pracovních povinností žalovaného vidí především v tom, že nakupoval drobný elektromateriál a jiné věci, jež nemohly být do 31. 12. 1996 spotřebovány a v tom, že je nepředal zakladateli, ale pracovníkovi N. m. panu P. Je přesvědčena, že pneumatiky byly zakoupeny v měsíci listopadu 1996 zcela zbytečně, protože dne 18. 6. 1996 bylo provedeno protektorování a montáž dvou starších pneumatik a dne 31. 7. 1996 oprava a namontování dalších dvou pneumatik, což plně postačovalo na půlroční provoz. Kopírovací stroj byl podle záznamu likvidován dne 22. 3. 1996, avšak dne 19. 9. 1996 byl znovu opraven a používán až do zániku organizace, ale na zakladatele převeden nebyl. Z dokladu o prodeji osobního automobilu není zřejmé, že by se prodával i s novými pneumatikami. Nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, jež se týkají spotřeby pohonných hmot pro osobní automobil. Podle dovolatelky je nepravděpodobné, že žalovaný, který měl za rok 1996 spotřebovat pohonné hmoty za 38.821,10 Kč, nečerpal žádnou náhradu cestovného, zejména když se podle jeho vyjádření jednalo o cesty po celé republice i do zahraničí. Zpochybnila rovněž závěr o tom, že těmito cestami získal žalovaný od umělců 1,800.000,- Kč, neboť z pokladní knihy organizace za celý rok 1996 je patrné, že valnou část příjmů představují dotace poukazované Ž. b. a K. b. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 25. 10. 1999 - neboť, „je přesvědčena, že jsou splněny podmínky ve smyslu §241 odst. 2 písm c) o.s.ř.\".
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže roz-hodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.
Závěr o tom, že žalovaný, „ať vědomě nebo z nedbalosti, neporušil povinnosti při plnění úkolů v souvislosti se zrušením Čsl. cirkusů a varieté a že nedošlo ke vzniku škody, tak jak se žalobkyně domáhá\", odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalovaného a svědka JUDr. M., z opatření ministra kultury ČR č. 8/1993, sdělení N. m. ze dne 17.2.1997, přípisu ministerstva kultury ČR ze dne 13. 3. 1995 a dalších listin), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Vysvětlil, proč uvěřil tvrzení žalovaného, že veškerá činnost ohledně postupu při předávání majetku byla konzultována s ministerstvem kultury ČR („vyplývá to z přípisu Ministerstva kultury ČR ze dne 13. 3. 1995\"), stejně jako svůj názor na opravu věcí, jež byly na konci roku 1996 ohodnoceny jako neupotřebitelné („tyto náklady byly vynaloženy účelně na jejich nutnou opravu, neboť šlo o věci potřebné pro plnění úkolů souvisejících se zrušením organizace\"). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti event. věrohodnosti, logický rozpor.
Namítá-li žalobkyně, že žalovaný nepostupoval v souladu se zásadami vyhlášky č. 119/1988 Sb. v tom, že neupotřebitelné předměty mohl likvidovat teprve po rozhodnutí likvidační komise a že zbylý majetek měl odevzdat „právnímu nástupci, tj. Ministerstvu kultury ČR\", přehlíží, že podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti národního majetku i o způsobu naložení s ním, rozhoduje písemně vedoucí organizace, případně na návrh jím zřízené komise jako poradního orgánu (nebyla-li tedy taková komise zřízena, nemohl být jejím rozhodnutím, které navíc mohlo mít jen poradní povahu, žalovaný vázán), a že z dopisu ze dne 20. 1. 1995 nevyplývá, že by žalovaný měl zbylý majetek odevzdávat „právnímu nástupci, tj. Ministerstvu kultury ČR\", ale pouze to, že má zajistit předávání „nástupci\". Vzhledem k tomu, že areál, který žalovaný předával, byl předáván N. m., nelze z dopisu ze dne 20. 1. 1995 dovozovat, jak to činí žalobkyně, že v uvedeném dopise se jednalo o „právního nástupce, tj. Ministerstvo kultury ČR\".
Dovolatelka dále ve vztahu k požadavku, aby žalovaný zaplatil za spotřebované pohonné hmoty 38.821,10 Kč připouští, že sice „neunesla důkazní břemeno\", avšak dle jejího názoru nemůže předložit něco, co protokolárně nepřevzala.
Podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §176 a 178 (§172 odst. 3 zák. práce).
Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil. Ustanovení §172 odst. 2 a §179 odst. 5 zák. práce tento princip upřesňují v tom, že zaměstnanec neodpovídá za tu část škody, která byla způsobena porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení je tedy porušení povinnosti pracovníkem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zavinění na straně pracovníka.
Ačkoliv pojem „škoda\" není v zákoníku práce ani v jiném právním předpise přímo definován, soudní praxe se ustálila na tom, že škodou je třeba chápat takovou újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem (tj. penězi) a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz (nedochází-li k naturální restituci). Aby nastala odpovědnost zaměstnance za škodu, musí být splněny všechny shora uvedené podmínky současně.
Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), musí žalobce již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňo-vané právo a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§79 odst.1 o.s.ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§101 odst.1, §120 odst.1 o.s.ř.).
Žalovaný má rovněž povinnost (§101 odst.1 o.s.ř.) tvrdit skutečnosti, které mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má tedy žalovaný rovněž povin-nost tvrzení a důkazní povinnost (§101 odst.1, §120 odst.1 o.s.ř.).
Důkazní břemeno (§120 odst. 3 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, je-li určován výsledkem provedeného dokazování, znamená, že účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Teprve ve světle takové důkazní situace, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní, vyniká procesní smysl důkazního břemene. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá.
V projednávané věci žalobkyně, jak sama v dovolání připouští, důkazní břemeno neunesla, neunesla však ani břemeno tvrzení, neboť netvrdila jakou konkrétní povinnost (jako předpoklad vzniku odpovědnostního vztahu) žalovaný při používání motorového vozidla porušil. Jak správně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, žalobkyně nepředložila důkaz, z něhož by bylo možno zjistit okolnosti provozu auta, a tudíž důkazy o tom, zda vůbec a které povinnosti žalovaný porušil a zda vůbec a v jaké výši v důsledku porušení těchto povinností žalobkyni vznikla škoda. Proto odvolací soud vyvodil ve věci pro žalobkyni nepříznivý závěr v tom, že žalobu zamítl. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že odvolací soud navíc dovodil, že spotřeba pohonných hmot při používání služebního vozidla žalovaným za rok 1996 byla přiměřená.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaný, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková