ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.3002.99.1
sp. zn. 21 Cdo 3002/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce I. s., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. Č., o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 1188/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 1999 č.j. 16 Co 442/97-50, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 6.5.1996, kterou V. Č. převedl na žalovaného \"dům čp. 3832 se stavební parcelou p.č. 5517/31 a zahradou p.p.č. 5517/30, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v J. na LV č. 2060 pro obec a k. ú. J.\", je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči V. Č. pohledávku ve výši 148.941,- Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17.6.1993 č.j. 10 C 1970/92-24. Poté, co se bezvýsledně domáhal uspokojení pohledávky výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí V. Č., podal dne 15.3.1996 u soudu návrh na výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Dne 18.11.1996 se však dozvěděl, že V. Č. smlouvou ze dne 6.5.1996, téhož dne vloženou do katastru nemovitostí, předmětné nemovitosti daroval žalovanému (svému synovi). Žalobce má za to, že tato darovací smlouva zkracuje možnost uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že je proto ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. odporovatelná.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 23.1.1997 č.j. 5 C 1188/96-31 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.829,80 Kč. Vzhledem k tomu, že k odporovanému právnímu úkonu (darovací smlouvě ze dne 6.5.1996) došlo mezi otcem a synem, tj. mezi osobami blízkými, bylo podle soudu prvního stupně na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl ani při náležité péči poznat. Žalovaný v řízení nic takového netvrdil; namítal pouze, že dlužník má jiný majetek, ze kterého by žalobce mohl uspokojit svoji pohledávku, avšak žádný konkrétní majetek dlužníka neoznačil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 6.5.1996 je vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. neúčinným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.9.1999 č.j. 16 Co 442/97-50 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč. Po doplnění dokazování výslechem žalovaného a výslechem svědků V. Č. a A. Č. (bratra žalovaného) odvolací soud dovodil, že úmysl dlužníka (V. Č.) zkrátit uzavřením darovací smlouvy ze dne 6.5.1996 uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce nemohl žalovaný poznat. Z uvedených důkazů vzal za prokázané, že v důsledku špatných vztahů s druhou manželkou otce žalovaného V. Č. neexistují již několik let mezi žalovaným a jeho otcem bližší vztahy, neboť se stýkají pouze několikrát do roka při \"formálních událostech\". Žalovaný ani nevěděl, že jeho otec podniká, takže ani nemohl nic vědět o jeho dluzích, popřípadě o vymahatelné pohledávce žalobce. O úmyslu otce darovat mu předmětné nemovitosti se žalovaný dozvěděl od svého bratra A. Č., který mu jako příčinu darování uvedl snahu otce zabránit své druhé manželce v nárocích na nemovitosti. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný neměl důvodu o sdělení svého bratra pochybovat a \"vyvíjet v tomto směru nějakou další aktivitu\". Protože žalovaný prokazatelně nevěděl o úmyslu V. Č. zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce, odvolací soud uzavřel, že \"chybí jeden ze základních předpokladů úspěšnosti odpůrčí žaloby\" a že proto odpůrčí žaloba nemůže být důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) dovolání. Podle názoru žalobce ing. Václav Čáp daroval žalovanému předmětné nemovitosti \"jednoznačně se spekulativním úmyslem s cílem zkrátit věřitele\", neboť k tomuto právnímu úkonu došlo vzápětí poté, co zaplatil jiný svůj dluh, k jehož vymožení byl proti němu veden výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, a co byla \"z nemovitostí sejmuta tzv. plomba\". Před odvolacím soudem oba svědci popisovali děj předcházející uzavření darovací smlouvy \"až nápadně shodně\" a uváděli, že hlavním důvodem darování byly neshody mezi V. Č. a jeho druhou manželkou. Při hodnocení výpovědí svědků měl však odvolací soud přihlédnout také k tomu, že V. Č. \"nedokázal odpovědět\", kdy došlo k rozvodu jeho druhého manželství, a že A. Č., ačkoliv je advokát, nedokázal \"přesvědčivě zdůvodnit\", proč nevysvětlil otci, že si jeho druhá manželka nemůže činit žádné nároky na předmětné nemovitosti, které otec získal před uzavřením manželství. Podle žalobce lze \"úspěšně pochybovat\" i o tom, že žalovaný nevěděl, že jeho otec podniká, neboť \"osoba Č. je v celé Jihlavě natolik známá a výrazná, že skutečnosti tvrzené žalovaným o neznalosti jeho podnikatelských aktivit jsou přinejmenším nepravděpodobné\". Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že mu neumožnil, aby vyvrátil tvrzení žalovaného a jeho svědků vlastními důkazními prostředky, neboť se \"dostal do časové tísně\" a vyzval strany k \"závěrečným řečem\", aniž by žalobci umožnil navrhnout další důkazy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející rozsudku odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení §42a odst.3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
V projednávané věci žalobce odporuje darovací smlouvě ze dne 6.5.1996, kterou V. Č. daroval své nemovitosti žalovanému (svému synovi). Protože úmysl V. Č. zkrátit tímto darováním uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce je nepochybný a protože k darování došlo mezi osobami blízkými, bylo - jak správně dovodily soudy obou stupňů - na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokázal, že úmysl dlužníka V. Č. zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat.
Soud prvního stupně založil své rozhodnutí - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku ze dne 23.1.1997 č.j. 5 C 1188/96-31 - na závěru, že žalovaný skutečnosti svědčící o tom, že úmysl dlužníka V. Č. zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat, ani netvrdil a že jiná obrana žalovaného není důvodná. Odvolací soud naproti tomu vzal za prokázané tvrzení žalovaného (nově obsažené v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že úmysl dlužníka V. Č. zkrátit věřitele nemohl poznat; vycházel přitom z důkazů, které sám podle ustanovení §213 odst.2 o.s.ř. provedl. Rozsudek soudu prvního stupně změnil odvolací soud podle ustanovení §220 odst.2 o.s.ř., tedy proto, že po jím provedeném dokazování byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo možné o věci rozhodnout.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o.s.ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a správnost právního posouzení věci, k němuž na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. §212 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, kdy doplnění dokazování nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.) nebo kdy se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (kdy výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř. Tímto postupem by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně (například proto, že účastník uplatnil rozhodné skutečnosti až v odvolacím řízení), nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
V posuzovaném případě soud prvního stupně - jak vyplývá z výše uvedeného - neprovedl dokazování ke zjištění skutečností potřebných k posouzení, zda žalovaný nemohl úmysl dlužníka V. Č. zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti poznat, neboť žalovaný takové skutečnosti před soudem prvního stupně netvrdil. Tvrzení v tomto směru žalovaný uplatnil až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že zjištění o tom, zda žalovaný úmysl dlužníka V. Č. zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat, bylo pro rozhodnutí věci podstatné (zásadně významné) a že vyžadovalo rozsáhlejší doplnění dokazování, nebyly splněny podmínky pro doplnění dokazování odvolacím soudem (§213 odst.2 o.s.ř.) a tedy ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, založené na takovém doplnění dokazování; odvolací soud proto měl rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby provedl o těchto skutečnostech dokazování (§226 o.s.ř.). Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil a své rozhodnutí založil na výsledcích dokazování, které sám provedl. Uvedeným postupem odepřel žalobci možnost nechat správnost rozhodných skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst.1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst.2 věty první vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 1. listopadu 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková