ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.341.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 341/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. Š. proti žalované F., a.s., o 15.562,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 145/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 1999 č.j. 20 Co 543/98-20, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 15.562,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 18.8.1995 a s 21% úrokem z prodlení od 21.6.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 16.12.1994 uzavřela s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.12.1994 z důvodu organizačních změn ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že jí žalovaná v rozporu s ustanovením §60a zák. práce odmítla vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V dohodě o rozvázání pracovního poměru se sice žalobkyně výslovně vzdala svého nároku na odstupné, avšak podle jejího názoru je takové prohlášení zaměstnance s ohledem na ustanovení §242 odst. 1 písm. c) zák. práce neplatné.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.6.1998 č.j. 27 C 145/97-11 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pracovní poměr žalobkyně u žalované byl sjednán pouze na dobu určitou a že žalovaná žalobkyni zajistila stejné zaměstnání na dobu neurčitou bez zkušební doby, což bylo pro žalobkyni, „jistě výhodnější než vyplacení odstupného\". Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že uplatněný nárok představuje „zneužití práva ze zákona na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu\" ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.1999 č.j. 20 Co 543/98-20 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a vyslovil proti tomuto rozsudku přípustnost dovolání. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyni sice podle ustanovení §60a zák. práce nárok na vyplacení odstupného náleží, avšak v daném případě, kdy žalovaná v rámci své reorganizace postupovala ve snaze zachovat zaměstnancům stávající podmínky (přičemž v případě žalobkyně se jednalo o podmínky spíše výhodnější), by byl výkon zákonného práva na odstupné na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu. Podle názoru odvolacího soudu „nebyl ani naplněn hmotněprávní účel ustanovení §60a zák. práce\", neboť žalobkyně po skončení pracovního poměru u žalované „plynule nastoupila\" do pracovního poměru u nového zaměstnavatele a zůstaly jí zachovány veškeré podmínky původní pracovní smlouvy. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že „otázka možnosti použití §7 odst. 2 ZP je otázkou v soudní praxi nepříliš judikovanou\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. dovolání. Namítala, že ustanovení §60a až 60c „žádný hmotněprávní účel výslovně neupravují\" a že podmínkou pro poskytnutí odstupného je pouze forma a důvod skončení pracovního poměru a ne okolnost, zda zaměstnanec ihned nastoupí do nového zaměstnání či nikoliv. Zajistila-li žalovaná zaměstnancům nové zaměstnání, splnila tím svoji zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §47 odst. 1 zák. práce, a proto se podle názoru dovolatelky nemohlo jednat o „plnění nad rámec povinností\", které by odůvodňovalo závěr, že poskytnutím odstupného by došlo ke zneužití práva; soudy obou stupňů tak „za použití výkladového pravidla v ustanovení §7 odst. 2 zák. práce rozšířily případy, kdy nevzniká zaměstnancům nárok na odstupné\". Mimo to dovolatelka namítala, že její práce u nového zaměstnavatele spočívala pouze ve výkonu „nenáročných, nekvalifikovaných administrativních činností\", které vykonávala „v maringotce, která byla bez vody, přímého osvětlení a sociálního zařízení\", a proto není správný ani závěr soudů o tom, že jí v rámci pracovním poměru u nového zaměstnavatele zůstaly zachovány veškeré podmínky původní pracovní smlouvy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10 a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovských práv, o určení (popření) otcovství nebo o nezrušitelné osvojení (§238 odst. 2 o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, leda že jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovských práv, o určení (popření) otcovství nebo o nezrušitelné osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 15.562,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §238 odst.2 a §239 odst. 3 o.s.ř.), a protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku rozhodl o přípustnosti dovolání v této věci. Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, proti němuž by jinak (podle hledisek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř.) dovolání nebylo přípustné; to však neplatí, jde-li o případy uvedené v ustanoveních §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (srov. dikci ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. - \"Ustanovení §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 platí obdobně\"). Proti rozhodnutím vyjmenovaným v ustanoveních §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. tedy dovolání není přípustné bez ohledu na to, byla-li přípustnost dovolání vyslovena (v rozporu se zákonem) rozhodnutím odvolacího soudu učiněným podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.1997 sp.zn. 2 Cdon 1296/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1998, pod č. 50).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová