ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.385.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 385/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Š. a.s., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovních úrazů, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 56/88, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 1997 č.j. 13 Co 742/96-267, takto:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3% úrok z částky 7.867,- Kč za dobu od 1.7.1991 do 31.12.1991, 3% úrok z částky 7.812,- Kč za dobu od 1.1.1992 do 31.5.1992, 3% úrok z částky 15.106,- Kč za dobu od 1.6.1992 do 31.12.1992, 3% úrok z částky 25.870,- Kč od 1.1.1993 do 30.6.1993, 3% úrok z částky 38.541,- Kč za dobu od 1.7.1993 do 31.12.1993, 3% úrok z částky 58.895,- Kč za dobu od 1.1.1994 do 30.6.1994 a 3% úrok z částky 93.885,- Kč za dobu od 1.7.1994 do 30.10.1994 a že žalovaný je povinen platit žalobkyni s účinností od 1.1.1998 částku 3.986,- Kč měsíčně, se odmítá; v dalších výrocích se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Po bezvýsledném rozhodčím řízení byl Okresnímu soudu Plzeň - město postoupen spor, v němž se žalobkyně domáhala odškodnění pracovních úrazů, které utrpěla ve dnech 16.3.1987 a 10.10.1987. Na náhradě škody požadovala náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9.1.1991 č.j. 23 C 56/88-62 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 38.374,- Kčs s 3% úrokem od 1.3.1988 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, a aby jí od 1.10.1990 vyplácel \"měsíční rentu\" ve výši 1.171,- Kčs; žalobu na zaplacení dalších 86.626,- Kčs a na placení částky 329,- Kčs měsíčně zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit \"čsl. státu - Okresnímu soudu Plzeň - město\" soudní poplatek ve výši 1.813,- Kčs do 15 dnů od právní moci rozsudku a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel ze závěru, že úrazy, které žalobkyně utrpěla ve dnech 16.3.1987 a 10.10.1987, jsou úrazy pracovními a že žalovaný za škodu vzniknou následkem těchto úrazů ve smyslu ustanovení §190 zák. práce plně odpovídá, neboť se mu nepodařilo prokázat, že by k \"úrazům došlo, a to ani částečně, v důsledku porušení bezpečnostních předpisů, z nichž by byla žalobkyně proškolena\". Na náhradě za bolest a za ztížení společenského uplatnění žalobkyni přiznal částku 3.168,75 Kčs, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 16.3. do 1.10.1987 částku 4.760,50 Kčs a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do září 1990 částku 31.870,60 Kčs; po odečtení již poskytnutého plnění ve výši 1.426,- Kčs zbývá na uspokojení těchto nároků doplatit 38.374,- Kčs. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyni náleží od 1.10.1990 \"měsíční renta\" ve výši 1.171,- Kčs.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13.8.1991 č.j. 8 Co 282/91-85 rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 38.374,- Kčs s 3% úrokem od 1.3.1988 do zaplacení a o zamítnutí žaloby co do částky 86.626,- Kčs potvrdil a ve výroku o povinnosti žalovaného platit žalobkyni od 1.10.1990 \"měsíční rentu\" ve výši 1.171,- Kčs a ve výrocích o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že \"projev odpůrčí organizace o zpětvzetí odvolání se připouští a odvolací řízení o něm se zastavuje\". Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalovaný za škodu vzniklou žalobkyni následkem úrazů ze dne 16.3.1987 a ze dne 10.10.1987 ve smyslu ustanovení §190 odst.1 zák. práce \"plně odpovídá\" a že nároky žalobkyně na náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 30.9.1990 činí v dosud neuspokojené výši 38.374,- Kčs. Pro rozhodnutí o \"měsíční rentě\" od 1.10.1990 však nebyly podle názoru odvolacího soudu zjištěny \"všechny nezbytné podklady\", neboť nebyl \"zjištěn správně a v přesné výši jí dosahovaný výdělek\", není znám její výdělek v době od 1.8.1991, kdy žalobkyně znovu nastoupila u žalovaného do práce, a nebyly zjištěny podklady pro \"valorizaci podle zákona č. 297/1991 Sb.\"; v tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uložil tomuto soudu provést v dalším řízení potřebné dokazování.
Okresní soud Plzeň - město poté rozsudkem ze dne 3.6.1993 č.j. 23 C 56/88-126 ve znění usnesení ze dne 23.6.1993 č.j. 23 C 56/88-134 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.10.1990 do 31.5.1993 částku 17.246,- Kč s 3% úrokem od 1.10.1990 do 3 dnů od právní moci rozsudku a aby jí platil měsíční rentu 2.222,- Kč \"v hrubých částkách, a to do každého 15-tého dne v měsíci, počínaje dnem právní moci tohoto rozhodnutí\"; současně žalobu o zaplacení 8.344,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit \"českému státu - okresnímu soudu Plzeň - město\" soudní poplatek ve výši 2.956,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 460,- Kč \"na účet advokáta\", vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.10.1990 vycházel ze zjištění, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobkyně před vznikem škody činil (po \"redukci\" ve smyslu ustanovení §195 odst.2 zák. práce) 3.184,- Kč měsíčně, že v období od 1.10.1990 do 30.4.1992 je třeba vycházet z \"čistých výdělků žalobkyně, kterých by dosahovala, kdyby neměla pracovní neschopnosti\", že v období od 1.10.1990 do 31.3.1991 měla žalobkyně proti žalovanému nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši průměrného výdělku, který podle výsledků řízení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 260/90 činil 1.687,- Kčs čistého měsíčně, že v období od 1.7.1991 je třeba přihlédnout k tomu, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku se ve smyslu zákona č. 297/1991 Sb. zvyšuje o 5% (z částky 3.184,- Kč na částku 3.343,- Kč), že pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody účastníků uzavřené z iniciativy žalobkyně dnem 1.5.1992 a že žalobkyně pracovala v době od 1.5.1992 do 12.7.1992 u \"agentury E.\", v době od 27.7.1992 do 22.9.1992 u \"organizace P.\" a nyní je nezaměstnaná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za dobu od 1.10.1990 do 30.4.1992 ztráta na výdělku činí celkem 26.710,- Kč. Při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku od 1.5.1992 soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu ustanovení §195 odst.4 zák. práce nelze vycházet z výdělků žalobkyní v té době dosažených (popřípadě k pobíranému hmotnému zabezpečení uchazeče o zaměstnání), ale z průměrného výdělku naposledy dosaženého u žalovaného, neboť žalobkyně u žalovaného pracovala od 1.11.1991 jako rozmnožovačka, lékař potvrdil, že je schopna tuto práci vykonávat, a žalobkyně \"sama dala výpověď a nelze proto její dobrovolné rozhodnutí klást k tíži žalovaného, když došlo k podstatnému snížení příjmu žalobkyně\". Za období od 1.5.1992 do 31.12.1992 proto náhrada za ztrátu na výdělku činí 1.460,- Kč měsíčně. Náhradu za ztrátu na výdělku od 1.1.1993 je třeba podle názoru soudu prvního stupně zjišťovat v \"hrubém\" a podle čl. X odst.3 zákona č. 37/1993 Sb. ji zvýšit o 35%. Za dobu od 1.1.1993 do 31.5.1993 činí náhrada za ztrátu na výdělku celkem 9.855,- Kč a od 1.6.1993 částku 2.222,- Kč měsíčně. Na úhradu nedoplatku \"splatné renty\" ve výši 59.825,- Kč soud prvního stupně započítal pohledávku žalovaného vůči žalobkyni ve výši 42.579,- Kč z důvodu \"neoprávněného přijetí\" této částky; započtení pohledávky provedl ve smyslu ustanovení §580 obč. zák. s tím, že \"došlo k dohodě mezi účastníky\" o započtení této částky.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.10.1994 č.j. 13 Co 634/93-175 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.10.1990 do 30.9.1994 částku 174.930,80 Kč s 3% úrokem z částky 4.677,- Kč od 1.1.1991 do 31.12.1991, z částky 32.207,20 Kč od 1.1.1992 do 31.12.1992, z částky 75.920,80 Kč od 1.1.1993 do 31.12.1993, z částky 134.520,80 Kč od 1.1.1994 do 30.9.1994 a z částky 174.930,80 Kč od 1.10.1994 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a aby jí na této náhradě platil s účinností od 1.10.1994 částku 4.490,- Kč měsíčně \"do každého 15. dne v měsíci\", a že \"ve zbytku se návrh zamítá\"; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit \"Českému státu - do pokladny Okresního soudu Plzeň - město\" na soudním poplatku 6.468,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 460,- Kč \"splatnou do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. K.\" a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při svém rozhodování odvolací soud vycházel ze závěru, že žalobkyně utrpěla ve dnech 16.3.1987 a 10.10.1987 pracovní úrazy a že \"pro další zdravotní potíže způsobené následkem úrazu z 16.3.1987 jí bylo doporučeno, aby nevykonávala nadále práci jeřábnice a nastoupila od 1.3.1988 jako uklízečka\"; v předchozím rozsudku odvolacího soudu byl \"shledán výchozí průměrný (pravděpodobný) výdělek pro stanovení renty, který v hrubé částce činil 3.858,- Kč a po zdanění činil 3.246,- Kč a po redukci podle §195 zák. práce v tehdy platném znění činil 3.184,- Kč a rozhodnutí je v této části v právní moci a nelze tedy na jeho výši nic měnit\". Podle názoru odvolacího soudu je třeba v této věci \"vycházet podle ust. čl. VI odst.6 zák. práce ve znění účinném od 1.7.1994 z aktuálního znění §195 zák. práce, podle něhož se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poskytne v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu (nebo s invalidním, ev. částečným invalidním důchodem) se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody, když tato úprava se provede i u zaměstnanců, kterým náležela před 1.6.1994\". Rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku je proto průměrný výdělek zjištěný \"v jeho čisté výši\" částkou 3.246,- Kč, který je třeba pro období od 1.10.1990 do 31.12.1990 ve smyslu ustanovení §1 odst.1 písm.b) zákona č. 297/1991 Sb. zvýšit o 5% (na částku 3.408,30 Kč), pro I. pololetí roku 1991 podle ustanovení §1 odst.1 písm.c) zákona č. 297/1991 Sb. o dalších 5% (na částku 3.578,70 Kč), pro II. pololetí roku 1991 podle ustanovení §1 odst.1 písm.a) nařízení vlády č. 191/1993 Sb. o dalších 18.5% (na částku 4.240,- Kč), pro I. pololetí roku 1992 podle ustanovení §1 odst.1 písm.b) nařízení vlády č. 191/1993 Sb. o dalších 5% (na částku 4.452,70 Kč), pro II. pololetí roku 1992 podle ustanovení §1 odst.1 písm. c) nařízení vlády č. 191/1993 Sb. o 20% (na částku 5.343,20 Kč) a pro období od I. pololetí roku 1993 navýšit podle ustanovení §1 odst.1 písm. d) nařízení vlády č. 191/1993 Sb. o dalších 10% (na částku 5.877,50 Kč). Odvolací soud odmítl názor soudu prvního stupně o tom, že po rozvázání pracovního poměru účastníků přísluší žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, který naposledy dosahovala u žalovaného. Zdůraznil, že další pracovní poměry žalobkyně \"v M. v.\" a u \"firmy P.\" skončily \"rozvázáním ve zkušební době\" ze strany zaměstnavatele, což žalobkyni nelze \"klást k tíži\"; vycházel proto ze skutečných výdělků žalobkyně a poté, co žalobkyně byla \"zaevidována\" jako uchazečka o zaměstnání úřadem práce, stanovil náhradu v plné výši. V období, kdy žalobkyně nepracovala z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, odvolací soud uvažoval jako výdělek žalobkyně po pracovním úrazu náhradu mzdy jí žalovaným skutečně z tohoto důvodu vyplacenou. V době, v níž žalobkyně nepracovala pro nemoc, započítal jako výdělek žalobkyně po úrazu s poukazem na ustanovení §195 odst.2 zák. práce (v platném znění) jí vyplacené nemocenské dávky. Náhradu za ztrátu na výdělku uvedeným způsobem stanovenou odvolací soud zvýšil pro dobu od 1.1.1993 do 30.6.1993 o 35% a pro dobu od 1.7.1993 o 20% a přihlédl k tomu, že tato náhrada podléhá dani z příjmů ze závislé činnosti a v době od 1.1.1993 do 30.6.1993 se zahrnovala do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného zdravotního pojištění. Odvolací soud dospěl k závěru, že celková výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.10.1990 do 30.9.1994 činí 174.930,80 Kč a že do budoucna (od 1.10.1994) bude činit (po odvedení zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti) 4.490,- Kč \"čistých měsíčně\". Požadavek žalovaného na odečtení částky 42.579,- Kč odmítl s odůvodněním, že \"zákoník práce institut započtení nezná a žalobkyně změnila své stanovisko a souhlas k započtení nedala\".
K dovolání účastníků Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.10.1996 č.j. 3 Cdon 844/96-216 odmítl jako nepřípustné dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1.10.1990 do 30.9.1994 částku 52.798,- Kč s 3% úrokem z částky 4.677,- Kč za období od 1.1.1991 do 31.12.1991 a z částky 12.569,- od 1.1.1992 do zaplacení a od 1.10.1994 jí z tohoto důvodu platit částku 2.222,- Kč měsíčně do každého 15. dne v měsíci, a v dalším rozsudek krajského soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Při svém rozhodování dovolací soud vycházel ze zjištění soudů, že za škodu, kterou žalobkyně utrpěla následkem pracovních úrazů ze dne 16.3.1987 a ze dne 10.10.1987, žalovaný odpovídá v plném rozsahu, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 1.3.1988 a že pravděpodobný výdělek žalobkyně před vznikem škody činil hrubého 3.858,- Kčs měsíčně a čistého 3.246,- Kč. Dovolací soud mimo jiné vytknul odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. (nyní ve znění zákona č. 220/1995 Sb.), neboť podle právní úpravy účinné od 1.6.1994 posoudil nárok žalobkyně též za dobu do 31.5.1994, že ke zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku podle zákona č. 297/1991 Sb. přistoupil i v době před 1.7.1991 a podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb. v době před 1.7.1993 a že přiznal žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku ode dne 1.1.1993 v čisté výši. Dovolací soud dále vyslovil právní názor, že žalobkyni přísluší ode dne 1.5.1992, k němuž rozvázala se žalovaným pracovní poměr, náhrada za ztrátu na výdělku zásadně v původní výši, tj. v té výši, v jaké jí vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků, s přihlédnutím k \"valorizacím\" průměrného výdělku a dalším rozhodným okolnostem, neboť rozvázání pracovního poměru nebylo vyvoláno okolnostmi, které by měly původ v následcích pracovního úrazu, a nelze je považovat za změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce.
Krajský soud v Plzni v dalším řízení připustil žalobkyní navrženou změnu žaloby a rozsudkem ze dne 22.12.1997 č.j. 13 Co 742/96-267 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým bylo žalovanému uložena povinnost žalobkyni zaplatit na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1.10.1990 do 30.9.1994 částku 52.798,- Kč a od 1.10.1994 jí platit částku 2.222,- Kč měsíčně) změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 3% úrok z částky 7.867,- Kč za dobu od 1.7.1991 do 31.12.1991, z částky 7.812,- Kč za dobu od 1.1.1992 do 31.5.1992, z částky 15.106,- Kč za dobu od 1.6.1992 do 31.12.1992, z částky 25.870,- Kč od 1.1.1993 do 30.6.1993, z částky 38.541,- Kč za dobu od 1.7.1993 do 31.12.1993, z částky 58.895,- Kč za dobu od 1.1.1994 do 30.6.1994 a z částky 93.885,- Kč za dobu od 1.7.1994 do 30.10.1994, a ve zbývající části žalobu na zaplacení \"příslušenství pohledávky\" zamítl, že žalovanému uložil, aby žalobkyni platil s účinností od 1.1.1998 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 3.986,- Kč měsíčně, a že žalobu na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.10.1994 do 31.12.1997 ve výši 712.056,42 Kč a od 1.1.1998 ve výši 13.092,- Kč měsíčně zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy \"všech stupňů\" 460,- Kč \"ve prospěch\" advokáta, že žalovaný je povinen zaplatit \"Českému státu - Krajskému soudu v Plzni\" na náhradě nákladů řízení 5.130,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit \"Českému státu - Okresnímu soudu Plzeň - město\" soudní poplatek ve výši 8.140,- Kč. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že průměrný (předpokládaný) čistý měsíční výdělek žalobkyně před vznikem škody činil 3.246,- Kč a že s ohledem na \"limitaci\" podle čl. II bodu 7 zákona č. 188/1988 Sb. mohla náhrada dosahovat za dobu od 1.10.1990 do 30.6.1991 do částky 3.184,- Kč a po \"valorizaci\" průměrného výdělku podle zákona č. 297/1991 Sb. do částky 3.477,- Kč. Pro období po 1.5.1992 odvolací soud dovodil, že je nutno vycházet z výdělků, kterých by žalobkyně dosáhla, kdyby pracovní poměr u žalovaného \"ze své vůle\" neukončila, a zjistil, že v roce 1993 to byla částka 2.824,- Kč čistého měsíčně, v roce 1994 částka 3.463,- Kč čistého měsíčně a v roce 1995 částka 4.241,- Kč čistého měsíčně. Odvolací soud dále provedl valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb. a č. 298/1995 Sb. (správně č. 298/1996 Sb.) a dospěl k závěru, že za dobu od 1.10.1990 do 31.12.1997 žalobkyni náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 267.375,- Kč. Protože jí předchozími rozhodnutími již bylo pravomocně přiznáno 139.456,- Kč a protože jí žalovaný již zaplatil 305.288,10 Kč, byl její nárok plně uspokojen. S účinností od 1.1.1998 žalobkyni náleží náhrada ve výši 6.208,- Kč měsíčně; protože jí již bylo 2.222,- Kč měsíčně pravomocně přiznáno, vyhověl odvolací soud v tomto směru žalobě co do částky 3.986,- Kč měsíčně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že není správný výklad ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb., uvedený v rozsudku dovolacího soudu ze dne 15.10.1996 č.j. 3 Cdon 844/96-216, podle kterého není možné, aby náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byla stanovena podle zákona č. 74/1994 Sb. i u zaměstnanců, kterým náležela před 1.6.1994. Změna ustanovení §195 zák. práce provedená zákonem č. 74/1994 Sb. znamenala zrušení limitů omezujících výši náhrady škody a jejím cílem bylo \"zajistit výpočet náhrady za ztrátu na výdělku bez omezujícího limitu\" i těm poškozeným, jimž byly náhrady za ztrátu na výdělku vypláceny před účinností zákona č. 74/1994 Sb. Protože průměrný \"nelimitovaný\" výdělek žalobkyně před vznikem škody byl zjištěn ve výši 3.246,- Kč, měla se podle názoru dovolatelky náhrada za ztrátu na výdělku za období od 1.10.1990 odvíjet od této částky a měla být nadále \"valorizována\" podle příslušných předpisů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud byl vázán nesprávným názorem dovolacího soudu, byla v jeho rozhodnutí stanovena náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1.10.1990 v podstatně nižší částce, než žalobkyni ve skutečnosti náležela. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, neboť \"spolu souvisí\", a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání podal ten, kdo k němu nebyl oprávněn (subjektivně legitimován), a že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přisoudil 3% úrok z částky 7.867,- Kč za dobu od 1.7.1991 do 31.12.1991, 3% úrok z částky 7.812,- Kč za dobu od 1.1.1992 do 31.5.1992, 3% úrok z částky 15.106,- Kč za dobu od 1.6.1992 do 31.12.1992, 3% úrok z částky 25.870,- Kč od 1.1.1993 do 30.6.1993, 3% úrok z částky 38.541,- Kč za dobu od 1.7.1993 do 31.12.1993, 3% úrok z částky 58.895,- Kč za dobu od 1.1.1994 do 30.6.1994 a 3% úrok z částky 93.885,- Kč za dobu od 1.7.1994 do 30.10.1994 a že žalovanému uložil, aby platil žalobkyni s účinností od 1.1.1998 částku 3.986,- Kč měsíčně, nebyla žalobkyni způsobena na jejích právech žádná újma. Odvolací soud v tomto směru žalobě vyhověl a žalobkyně nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy žalobkyně není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR její dovolání v tomto směru podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm.b) o.s.ř. odmítl.
S názorem dovolatelky, že ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. umožňuje, aby podle ustanovení §195 zák. práce ve znění vyplývajícím z čl. I bodů 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb., účinném od 1.6.1994, byla posouzena též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která žalobkyni náleží za dobu do 31.5.1994, nelze souhlasit.
Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15.10.1996 č.j. 3 Cdon 844/96-216 vyložil, že smyslem ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. je poskytnout poškozenému zaměstnanci, jemuž nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl před 1.6.1994, takové odškodnění, aby s účinností od 1.6.1994 pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejméně ve stejném rozsahu jako zaměstnanci, kterým nárok na tuto náhradu vznikl po 1.6.1994. Ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. nezakotvuje - jak je zřejmé z jeho znění - tzv. pravou zpětnou účinnost novelizovaného ustanovení §195 zák. práce. Vznikl-li poškozenému zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti před 1.6.1994, postupuje soud při jejím určení za dobu do 31.5.1994 podle ustanovení §195 zák. práce ve znění účinném do 31.5.1994; pro dobu po 1.6.1994 se provede úprava této náhrady podle ustanovení §195 zák. práce ve znění vyplývajícím z čl. I bodů 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb., jestliže to je pro zaměstnance příznivější.
V posuzovaném případě vznikl žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 1.3.1988. V rozsudku ze dne 15.10.1996 č.j. 3 Cdon 844/96-216 proto vyjádřil Nejvyšší soud ČR názor, že její určení za dobu do 31.5.1994 se řídí právní úpravou do té doby účinnou a že pro období od 1.6.1994 se postupuje při úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příslušející žalobkyni podle ustanovení §195 zák. práce ve znění vyplývajícím z čl. I bodů 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb., tedy \"bez limitování\" výše této náhrady, což je nepochybně pro žalobkyni příznivější než při aplikaci ustanovení §195 zák. práce ve znění účinném do 31.5.1994 (viz stranu 13, 14 a 17 tohoto rozsudku) a na tomto názoru nemá důvod cokoliv měnit.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že při svém rozhodování vycházel z \"pokynů\" uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.10.1996 č.j. 3 Cdon 844/96-216. Důvody svého rozhodnutí ve věci samé však uvedl zčásti nesrozumitelně (také proto, že v odůvodnění rozsudku jsou zřejmé chyby v psaní a počtech) a řada jeho závěrů není zdůvodněna vůbec. Z odůvodnění rozsudku proto nelze například dovodit, kolik činil průměrný (pravděpodobný) výdělek žalobkyně upravený podle jednotlivých \"valorizačních\" právních předpisů, zda byla vůbec provedena \"valorizace\" podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb., jak byly promítnuty do určení výše náhrady úpravy vyplývající z ustanovení čl. X odst.3 zákona č. 37/1993 Sb. a z ustanovení čl. V zákona č. 160/1993 Sb. a jak odvolací soud dospěl k závěru o celkové výši náhrady, a nelze posoudit ani to, zda a jak do svého rozhodnutí odvolací soud promítl ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. (tedy zda s účinností od 1.6.1994 již neprováděl \"limitování\" náhrady ve smyslu ustanovení čl. II bodu 7 věty první zákona č. 188/1988 Sb.). Tyto jen příkladmo uvedené nedostatky mají za následek, že rozsudek odvolacího soudu není v řadě svých závěrů (týkajících se zejména náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.5.1992) pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů přezkoumatelný. Protože dovolacímu soudu tím bylo zabráněno posoudit z hlediska uplatněných dovolacích důvodů jeho správnost, Nejvyšší soud ČR k této vadě ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst.1 část věty za středníkem a §243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Při novém rozhodování o věci odvolací soud nepřehlédne, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3.6.1993 č.j. 23 C 56/88-126 ve znění usnesení ze dne 23.6.1993 č.j. 23 C 56/88-134 již nabyl právní moci nejen ve výrocích, kterými bylo žalovanému uloženo žalobkyni zaplatit na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1.10.1990 do 30.9.1994 částku 52.798,- Kč a od 1.10.1994 jí z tohoto důvodu platit částku 2.222,- Kč měsíčně, ale i ve výroku, kterým jí byly přisouzeny 3% úroky z částky 4.677,- Kč za období od 1.1.1991 do 31.12.1991 a z částky 12.569,- od 1.1.1992 do zaplacení.
V dalším řízení odvolací soud rovněž vezme v úvahu, že podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.1996 č.j. 3 Cdon 844/96-218 žalobkyni přísluší od 1.5.1992 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zásadně v takové výši, v jaké jí tento nárok vznikl ještě za trvání pracovního poměru účastníků (s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku a dalším rozhodným okolnostem) a nikoliv ve výši odpovídající tomu, jakých výdělků by žalobkyně u žalovaného dosáhla, kdyby pracovní poměr u žalovaného \"ze své vůle\" neukončila, a přihlédne též k právnímu názoru, vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněném pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková