ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.448.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 448/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. S., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátkou, o 44.212,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 601/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 1999, č. j. 11 Co 264/98-75, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě škody 44.212,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 26.4.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval jako řidič stavebních strojů, dne 6.10.1995 „bez příkazu nebo souhlasu\" svého nadřízeného stavbyvedoucího J. V. provedl se svým zemním strojem svážnou do stavební jámy na místě, které si sám vybral, přičemž „nerespektoval vyznačení podzemního telefonního kabelu na povrchu trasírkami a tento kabel porušil\", za což společnost S. T. a.s., která dne 15.9.1995 trasu kabelu vyznačila, uložila žalobkyni pokutu ve výši 102.444,- Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném náhradu škody ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 15.10.1997 č.j. 12 C 601/96-35 žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 22.106,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 26.4.1996 do zaplacení, ohledně částky 22.106,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podíl žalovaného na vzniku škody činí pouze 50%, neboť ke vzniku škody nedošlo pouze porušením povinností na straně žalovaného, „který provedl svážnou bez konkrétního určení místa nadřízeným pracovníkem\", ale i ze strany žalobkyně, „která žalovaného řádně nepoučila o vedení telekomunikačního kabelu tak, jak jí to ukládá zákon o telekomunikacích\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.4.1999 č.j. 11 Co 264/98-75 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části\" (tj. ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno) změnil tak, že žalobu zamítl, vyslovil, že rozsudek „jinak zůstává nedotčen\", žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.885,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.970,- Kč obojí „na účet právního zástupce\" a aby zaplatila státu „na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem na nákladech státem zálohovaných\" 84,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se nepodílel na vzniku škody ani částečně, neboť v jeho jednání nelze spatřovat porušení pracovních povinností. Zdůraznil, že podle ustanovení §74 zák. práce je základní povinností vedoucího pracovníka mimo jiné řídit práci podřízených a co nejlépe ji organizovat. Protože žalovaný nedostal „jednoznačný pokyn\", aby s prací vyčkal, dokud mu ředitel žalobkyně neurčí přesně místo, kde má udělat svážnou, tak podle názoru odvolacího soudu (za situace, kdy bylo nesporně rozhodnuto, že svážná provedena bude) žalovaný „důvodně vyvodil\", že „při využití své odbornosti, znalostí a zkušeností může s prací započít, jakmile mu nadřízení poslali auto pro odvoz zeminy\", neboť „stěží by byl mohl předpokládat, že záměr nadřízených byl takový, aby výkonný bagr spolu s nákladním autem měly dále čekat na pokyn, který podle místních podmínek nemohl být jiný\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož důvody „spatřovala v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.\". Namítala, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný dostal k provedení svážné pracovní příkaz. Poukázala na okolnost, že bývalý ředitel žalobkyně V. P. (jak vyplynulo z jeho výpovědi) sice za přítomnosti žalovaného jednal s vedoucími pracovníky o tom, že svážnou bude nutno udělat, avšak neuvedl kdy a kde se svážná bude dělat a ani žalovanému nedal příkaz, aby svážnou - i bez určení místa a času - udělal. Odmítla přitom, že by důkazem o existenci takového příkazu byla skutečnost, že na stavbu byl vyslán řidič V. s nákladním autem k odvozu zeminy, neboť se tak stalo „zcela běžně k odvozu zeminy ať již z hloubení jámy či svážné\". Dovolatelka rovněž zdůraznila, že místo, kde začal žalovaný hloubit jámu, bylo vzhledem k místním podmínkám „naprosto nevyhovující\" a že „případné prodlení bagru a automobilu je někdy pro zaměstnavatele výhodnější postup, než náhrada vysoké škody\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku od-volacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, pře-zkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobkyně uvedla, že podává dovolání „z důvodu dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.\", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.
Skutkový závěr o tom, že žalovaný, i když nedostal „jednoznačný pokyn k provedení svážné\", mohl za situace, když bylo „nesporně rozhodnuto, že svážná provedena bude\", z okolností dovodit, že při „využití své odbornosti, znalostí a zkušeností může s prací započít, jakmile mu nadřízení poslali auto pro odvoz zeminy\", odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědí žalovaného a svědků V. P., F. D. a L. V.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků které vyplynuly z přednesů účastníků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že svědek P. „žalovanému nedal pracovní příkaz k provedení svážné\" a namítá-li v této souvislosti, že „skutečnost, že na stavbu byl vyslán řidič V. s nákladním automobilem k odvozu zeminy, není v žádném případě důkaz o skutečnosti, že byl žalovanému vydán příkaz svážnou udělat\", napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následkem nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 27. listopadu 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková