ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.60.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 60/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. Š. proti žalované K. m. v., a.s., o 22.302,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 16 C 41/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 1998, č.j. 10 Co 586/97-37, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (po účinném částečném zpětvzetí žaloby a její změně se souhlasem soudu), aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 22.302,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1.6.1996 do zaplacení z titulu nezaplacených cestovních náhrad při pracovních cestách.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2.7.1997, č.j. 16 C 41/97-24, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 7.000,- Kč k rukám „právního zástupce\", advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „České republice - do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech na nezálohovaných soudních nákladech - svědečném\" částku 660,- Kč a „České republice - do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech\" soudní poplatek ve výši 896,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce nebyl žalovanou jako zaměstnavatelkou vysílán na pracovní cesty podle ustanovení §38 odst. 1 zák. práce (žalobce nejezdil k výkonu práce do jiného místa, ale dojížděl na místo sjednané pracovní smlouvou jako místo výkonu práce) a že u žalobce se tedy nejednalo o pracovní cesty ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách; proto nemá vůči žalované nárok na zaplacení cestovních náhrad.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27.3.1998, č.j. 10 Co 586/97-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.700,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta. Vycházeje z toho, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by v pracovní smlouvě ze dne 1.2.1996 měl jako druh práce uvedenu činnost řidiče osobního vozu, nebo, že by mu jako pracovní úkol byla nařízena práce řidiče, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nebyl vysílán k výkonu práce do jiného místa, než bylo jako místo výkonu práce sjednáno v pracovní smlouvě (tj. do K.), a že ze žádného právního předpisu neplyne povinnost zaměstnavatele podílet se na cestovních nákladech spojených s cestou zaměstnance do zaměstnání. Skutečnost, že žalovaná částečně kompenzovala žalobci náklady na cesty do práce a zpět vlastním motorovým vozidlem, když tento po dohodě s dalšími zaměstnanci vozil další spoluzaměstnance, jakož i tvrzení žalobce, že po celou dobu, co mu byla placena náhrada, nebydlel v K., odkud spoluzaměstnance vozil, ale po určitou dobu též v B., nepovažoval pro posouzení dané věci za významné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně výkladu „vyhl. 119/1992 Sb.\" o cestovních náhradách a namítá, že zaměstnavatelem mu byla „nařízena služební cesta na trati B.-K.-K. na 3 směnný provoz , svoz a rozvoz zaměstnanců a zpět\" a že za měsíce únor a březen 1995 mu byla na základě odevzdaných a podepsaných tiskopisů o cestovním příkazu také proplacena. Navrhl, aby „Nejvyšší soud celou záležitost znovu prošetřil a rozhodl o celém pracovněprávním sporu\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci (do vlastních rukou jeho zástupce advokáta - §49 odst. 1 o.s.ř.) dne 20.7.1998 a žalované (do vlastních rukou jejího zástupce advokáta - §49 odst. 1 o.s.ř.) dne 9.7.1998, a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu datované dnem 11.2.1999 (adresované „Nejvyššímu soudu v Praze\") bylo podáno k poštovní přepravě na poště S. dne 17.2.1999 jako doporučená zásilka pod číslem R 003896 a Nejvyššímu soudu České republiky v Brně doručeno dne 22.2.1999.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20.7.1998 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 20.8.1998. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonné lhůty (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), a proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by bylo možno zabývat se dalšími okolnostmi - odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková