ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.736.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 736/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. C., proti žalované D. C., o určení, že důvody vydědění nejsou dány, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 84/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 1999 č.j. 17 Co 367/99-70, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Listinou ze dne 9.11.1995, sepsanou formou notářského zápisu, zůstavitel V. C., zemřelý dne 7.9.1998, odkázal veškerý svůj majetek žalované (své manželce) a současně vydědil žalobce (svého syna) s odůvodněním, že o něj neprojevuje trvale opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, a že mu neposkytuje potřebnou pomoc ve stáří a nemoci. V řízení o dědictví, vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. D 890/98, žalobce důvody ke svému vydědění popřel; usnesením ze dne 9.12.1998 č.j. D 890/98-24 mu proto bylo uloženo, aby své dědické právo uplatnil žalobou.
Žalobce poté podal žalobu, kterou se domáhal určení, že důvody pro vydědění, uvedené v listině o vydědění ze dne 9.11.1995, \"nejsou dány\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho vztahy se zůstavitelem byly \"v naprostém souladu\" do roku 1974. I když se po sňatku zůstavitele se žalovanou zhoršily a docházelo ke konfliktům, žalobce situaci chápal tak, že zůstavitel byl pod výrazným vlivem žalované; \"složitá situace rodin\" tímto způsobem vzniklá nemůže být důvodem pro vydědění. Vydědění žalobce nemůže odůvodnit ani to, že by neposkytoval zůstaviteli pomoc ve stáří a v nemoci. Zůstavitel byl zcela zdráv až do roku 1989, kdy utrpěl úraz při dopravní nehodě; v té době žalobce zůstavitele navštěvoval a pomáhal mu.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 29.4.1999 č.j. 6 C 84/99-42 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě výsledků dokazování dovodil, že zůstavitel žil až do své smrti ve společné domácnosti se žalovanou, která mu zajišťovala potřebnou péči; neposkytnutí pomoci zůstavitel zřejmě spatřoval v tom, že žalobce nezajišťoval údržbu a úklid domu podle jeho představ, což nemělo souvislost s jeho stářím ani nemocí. O vztazích žalobce se zůstavitelem soud prvního stupně zjistil, že rodina žalobce se nechovala k zůstaviteli a žalované tak, aby to odpovídalo dobrým mravům, což vyplývalo z toho, že žalobce a celá jeho rodina nikdy nepřijali žalovanou jako manželku zůstavitele a členku jejich rodiny. Žalobce se však vůči zůstaviteli nechoval nepřátelsky; generační nesoulad při bydlení v jednom domě \"umocněný\" novým manželstvím zůstavitele nemohou vést k závěru o trvalém nezájmu žalobce o zůstavitele. K vyloučení dědické posloupnosti nemůže podle názoru soudu prvního stupně postačovat jen subjektivní názor zůstavitele na chování a postoje potomka, ale jen \"naplnění společensky odůvodněných okolností v zákoně vyjádřených\". Soud prvního stupně uzavřel, že důvody k vydědění žalobce podle ustanovení §469a odst.1 písm.a) a b) obč. zák. nejsou dány.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.9.1999 č.j. 17 Co 367/99-70 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům. Podle odvolacího soudu důvody pro vydědění žalobce nejsou dány, neboť v době sepisu listiny o vydědění zůstavitel pomoc ve stáří a nemoci nepotřeboval a nebylo prokázáno, že by žalobce o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem. Návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že jeho rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Provedeným dokazováním bylo podle jejího názoru prokázáno, že žalobce neposkytl zůstaviteli pomoc při zajištění zemědělských prací v době, kdy je zůstavitel pro následky úrazu ze srpna 1989 nemohl vykonávat, a že žalobce nepomáhal zůstaviteli s údržbou domu, v němž společně bydleli. Žalobce neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by jako jeho syn měl projevovat, neboť spolu se svou rodinou se k němu choval v rozporu s dobrými mravy, což zůstavitel těžce nesl. Důvody k vydědění podle ustanovení §469a odst.1 písm.a) a b) obč. zák. proto byly naplněny. Otázku zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu spatřuje žalovaná v tom, zda se \"prezumuje správnost\" obsahu listiny o vydědění sepsané formou notářského zápisu tak, že platí za pravdivé důvody vydědění uváděné zůstavitelem v listině o vydědění, není-li prokázán opak, nebo zda musí být zjištěno, zda jsou či nejsou důvody pro vydědění bez zřetele na obsah listiny o vydědění. Odvolací soud dovodil, že nelze prezumovat existenci důvodů pro vydědění, byť byla listina sepsána formou notářského zápisu, podle názoru žalované však platí prezumpce správnosti veřejné listiny, pokud není prokázán opak, což má význam pro důkazní břemeno ohledně prokazování důvodů vydědění. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dokazováním bylo podle jeho názoru prokázáno, že se nikdy nezachoval tak, aby zůstavitele zanechal bez pomoci, pokud po něm zůstavitel pomoc potřeboval. I když mezi rodinou žalobce a rodinou zůstavitele bylo napětí a občas i konflikty, šlo o neshody mezi žalovanou a rodinnými příslušníky žalobce a samotné vztahy mezi žalobcem a zůstavitelem nebyly takového rázu, aby odůvodnily žalobcovo vydědění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaná v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. také dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř., neboť nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu; žalovaná odlišně hodnotí provedené důkazy a na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná v dovolání nastoluje otázku, který z účastníků má ve sporu o určení, zda \"jsou dány\" důvody vydědění, důkazní břemeno o důvodu vydědění, a dovozuje, že u listiny o vydědění sepsané formou notářského zápisu platí, že důvod vydědění v ní uvedený \"se prezumuje\" a že se tedy považuje za zjištěný, není-li v řízení prokázán opak.
Výklad uvedené právní otázky se v rozhodovací praxi vyšších soudů již ustálil. Byl přijat závěr (srov. například Závěry k rozhodování soudů a státních notářství s používáním ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 Sb. a č. 134/1982 Sb., uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, roč. 1986), že ve sporu o existenci důvodu vydědění použitého zůstavitelem v listině o vydědění soud vychází, splňuje-li listina o vydědění zákonné formální náležitosti, z toho, že zákonné předpoklady pro vydědění byly splněny a že je na vyděděném, aby v řízení prokázal opak; uvedené platí bez ohledu na to, zda listina o vydědění byla sepsána do notářského zápisu nebo zda byla vyhotovena jinou zákonem stanovenou formou.
Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a z obsahu spisu - soudy v projednávané věci vycházely. Otázka důkazního břemene ohledně prokázání důvodů vydědění byla v projednávané věci vyřešena už tím, že žalobci bylo usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9.12.1998 č.j. D 890/98-24 uloženo, aby podal k uplatnění svých práv žalobu, a z postupu soudů obou stupňů v tomto řízení nelze dovodit, že by důkazním břemenem ve sporu v rozporu se zákonem zatížily žalovanou. K závěru, že důvody k vydědění žalobce uvedené zůstavitelem v listině o vydědění ze dne 9.11.1995 nejsou dány, dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení a nikoliv proto, že by žalovaná v řízení neunesla důkazní břemeno. Protože pro rozhodnutí tohoto sporu nebylo určující neunesení důkazního břemene žalovanou, nelze úspěšně dovozovat, že by soudy věc rozhodly v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. není z hlediska žalovanou nastolené právní otázky přípustné.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst.3 písm.a), §11 odst.1 písm.k) a §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst.4, věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst.1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová