ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.757.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 757/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň A) V. H., B) Z. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. H., zastoupenému advokátem, o určení sporné skutečnosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 152/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 1999 č.j. 21 Co 323/99-111, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby bylo určeno, že žalovaný \"za života zůstavitelky R. H. bezplatně obdržel hodnotu 100.000,- Kč\". Žalobu zdůvodnily zejména tím, že zůstavitelka R. H., zemřelá dne 15.12.1978, po níž je projednáváno dědictví u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. D 496/97, měla dvě děti (své dědice) - žalovaného a M. P., která zemřela dne 1.6.1997 a jejímiž dědičkami jsou žalobkyně. Ve své závěti, kterou sepsala v roce 1970, zůstavitelka mimo jiné uvedla, že žalovaný byl \"obdarován, a to z toho důvodu, že mu byl prominut dluh z titulu postupní smlouvy\". Protože žalovaný uvedené \"obdarování\" popírá, Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 19.6.1998 č.j. D 496/97-136 žalobkyním uložil, aby podaly u soudu žalobu na určení této sporné právní skutečnosti.
Žalovaný namítal, že postupní cenu svým rodičům zaplatil a že proto nemohl být jejím prominutím žádným způsobem \"obdarován\".
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16.3.1999 č.j. 12 C 152/98-84 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení na \"účet\" jejich \"právního zástupce\" 13.694.- Kč. Vycházel ze zjištění, že rodiče žalovaného postupní smlouvou ze dne 1.2.1943 postoupili žalovanému ideální polovinu svých nemovitostí v K. a V. za postupní cenu 100.000,- K. Provedenými důkazy se žalovanému nepodařilo prokázat, že by rodičům postupní cenu zaplatil, naopak bylo závětí zůstavitelky ze dne 16.8.1970 a výpověďmi svědků prokázáno, že rodiče žalovanému zaplacení této ceny \"odpustili a v rodině se hovořilo, že mu nemovitosti darovali\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.10.1999 č.j. 21 Co 323/99-111 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.960,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.843,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. V. T. Odvolací soud dovodil, že v závěti zůstavitelky ze dne 16.8.1970 se sice uvádí, že žalovaný byl obdarován v roce 1949, kdy mu zůstavitelka společně s manželem darovala polovinu svých nemovitostí v K. a V., avšak dne 17.11.1949 byla mezi žalovaným a jeho rodiči uzavřena smlouva, kterou došlo k fyzickému (reálnému) rozdělení společných nemovitostí s tím, že \"rozdělované pozemky mají stejnou cenu, takže žádná ze smluvních stran nebude druhé straně nic doplácet\". V roce 1949 mohlo dojít podle ustanovení §1444 O.z.o. k prominutí dluhu i ústně; tuto skutečnost musely v řízení prokázat žalobkyně, což se jim podle názoru odvolacího soudu nepodařilo. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že zůstavitelka R. H. měla podle tvrzení žalobkyň prominout žalovanému dluh z postupní smlouvy, uzavřené dne 1.2.1943, avšak z obsahu této smlouvy vyplývá, že postupujícími byli oba manželé H., kteří žalovanému postoupili polovinu nemovitostí, jež byly v jejich spoluvlastnictví rovným dílem, za celkovou postupní cenu 100.000,- K; zůstavitelka R. H. tedy převedla do vlastnictví žalovaného svůj podíl na nemovitostech za 50.000,- K. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhají určení, že žalovaný obdržel od zůstavitelky za jejího života bezplatně hodnotu 100.000,- Kč, nemůže být již z tohoto důvodu žaloba úspěšná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítají, že prominutí dluhu z postupní smlouvy prokazovaly výslechem svědků, kteří vypověděli pravdu o tom, co \"v rodině bylo známo\", a že odvolací soud měl provést další navržené důkazy, jestliže dovodil, že dosud provedenými důkazy jejich tvrzení nebylo prokázáno. Odvolací soud rovněž nesprávně dovodil, že žaloba nemohla být úspěšná již proto, že zůstavitelka R. H. převedla do vlastnictví žalovaného svůj podíl na nemovitostech \"za 50.000,- Kč\". Žalobkyně totiž nikdy netvrdily, že žalovaný obdržel od zůstavitelky bezplatně \"hodnotu 100.000,- Kč\", ale to, že za života zůstavitelky bezplatně obdržel \"hodnotu 100.000,- Kč\". Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že postupní smlouva byla uzavřena v roce 1943, kdy platila měna tzv. Protektorátu Čechy a Morava, a že tedy nemohl získat hodnotu 100.000,- Kč (v měně České republiky), a dovozuje, že žaloba už z tohoto důvodu musela být zamítnuta. Podle názoru žalovaného neunesly žalobkyně důkazní břemeno o tom, že by došlo k tvrzenému \"obdarování\", a ani v dovolání \"nepředložily nic, co by podpořilo dovolací důvody\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně se domáhaly - jak vyplývá ze žaloby - určení, že žalovaný \"za života zůstavitelky R. H. bezplatně obdržel hodnotu 100.000,- Kč\". Podle tvrzení žalobkyň obsaženého v žalobě měl žalovaný tuto hodnotu \"obdržet\" tím, že mu byl \"prominut dluh z titulu postupní smlouvy\"; v průběhu řízení vyšlo najevo, že touto postupní smlouvou byla postupní smlouva ze dne 1.2.1943, kterou rodiče žalovaného postoupili žalovanému ideální polovinu svých nemovitostí v K. a V. (ve smlouvě blíže specifikovaných) za postupní cenu 100.000,- K.
V žalobním petitu ani ve vylíčení rozhodných skutečností obsaženém v žalobě, jimiž byl vymezen předmět tohoto řízení, se neuvádí, že žalovaný měl \"obdržet hodnotu 100.000,- Kč\" od zůstavitelky R. H. Předmět řízení byl tedy vymezen bez zřetele k tomu, od koho žalovaný \"za života zůstavitelky R. H. bezplatně obdržel hodnotu 100.000,- Kč\". Protože soud je vázán žalobou a protože v této věci nejde o případ, kdy by mohl ve smyslu ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. překročit žalobu, bylo pro rozhodnutí soudu v této věci významné, zda žalovaný \"za života zůstavitelky R. H. bezplatně obdržel hodnotu 100.000,- Kč\", a nikoliv to, zda tuto hodnotu obdržel (jen) od zůstavitelky.
Odvolací soud proto postupoval nesprávně, když žalobu zamítl proto, že zůstavitelka R. H. převedla do vlastnictví žalovaného svůj podíl na nemovitostech za 50.000,- K a že žalovaný tedy jen v této výši mohl od zůstavitelky za jejího života \"obdržet hodnotu\". Otázka, zda \"hodnotu 100.000,- Kč\" obdržel žalovaný od zůstavitelky, nebyla - jak uvedeno výše - předmětem tohoto řízení a důvodem k zamítnutí žaloby nemohlo být případné zjištění, že ji žalovaný obdržel od někoho jiného, bylo-li to za života zůstavitelky bezplatně a vyplývalo-li to z prominutí dluhu z postupní smlouvy ze dne 1.2.1943.
V projednávané věci šlo o určení sporné právní skutečnosti, s níž byly žalobkyně jako účastnice dědického řízení po Růženě Hobzové odkázány na sporné řízení podle ustanovení §18 zákona a. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. I v tomto řízení soud může žalobě vyhovět jen zčásti, dospěje-li k závěru, že žaloba není důvodná v plném rozsahu. Dovodil-li odvolací soud, že žalovaný obdržel jen \"hodnotu 50.000,- Kč\", nebránilo mu ustanovení §153 odst.2 ani jiné ustanovení občanského soudního řádu, aby žalobě na určení, že žalovaný \"za života zůstavitelky R. H. bezplatně obdržel hodnotu 100.000,- Kč\", vyhověl jen v takové části, v jaké byla podle hmotného práva důvodná.
Odvolací soud žalobu zamítl rovněž proto, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že by žalovanému byl prominut jeho dluh z postupní smlouvy ze dne 1.2.1943. Z odůvodnění napadeného rozsudku však nevyplývá, jak k tomuto závěru dospěl, zejména jak se vypořádal s výsledky dokazování před soudem prvního stupně, na nichž soud prvního stupně založil svůj rozsudek, jímž žalobě - narozdíl od odvolacího soudu - vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu v tomto směru nelze pro nedostatek důvodů přezkoumat. Protože dovolacímu soudu tím bylo zabráněno posoudit z hlediska uplatněných dovolacích důvodů jeho správnost, Nejvyšší soud ČR k této vadě ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto ve výroku o věci samé, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst.1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst.2 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková