ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.858.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 858/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. c. a p., a.s., proti povinné C., pro 2.640,19 Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky z účtu povinné, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. E 254/97, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 1999, č.j. 20 Co 132/99-40, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Oprávněná (její právní předchůdce S. c. a p.,) se návrhem ze dne 18.8.1994 domáhala, aby byl nařízen podle „rozhodnutí č. 5 RO 6245/92 ze dne 13.9.1993\" k uspokojení její pohledávky ve výši 2.640,19 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.160,- Kč (soudní poplatek 500,- Kč, náklady právního zastoupení 660,- Kč) a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve výši 460,- Kč (soudní poplatek 100,- Kč, náklady právního zastoupení 360,- Kč), výkon rozhodnutím přikázáním pohledávky z účtu povinné č. 3207-621/0100 u „K. b. B.\".
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 16.4.1997, č.j. E 254/97-19, nařídil podle „platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně, č.j. 5 Ro 6245/92, ze dne 13.9.1993, právní moc 9.10.1993\", k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 2. 640,19 Kč, jakož i nákladů předcházejícího řízení 1.160,- Kč („500,- Kč + 660,- Kč\") a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 460,- Kč („100,- Kč soudní poplatek + 360,- Kč právní zastoupení\"), výkon rozhodnutí přikázáním uplatněné pohledávky z účtu povinné u peněžního ústavu „K. b. B.\"; tomuto peněžnímu ústavu zároveň přikázal, aby po právní moci tohoto usnesení odepsal uplatněnou pohledávku s příslušenstvím z účtu povinné č. 3207-621/0100 a připsal částku 3.240, 19 Kč („2.640, 19 Kč + 500,- Kč + 100,- Kč\") na účet č. 502-342/0200 u peněžního ústavu „VÚB a.s. L. M.\", částku 660,- Kč na účet č. 248 444 - 342/0200 u peněžního ústavu „VÚB a.s. R.\" a částku 360,- Kč na účet č. 427 951-788/0800 u peněžního ústavu „Č. s., a.s. F.-M.\".
K odvolání povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.5.1999, č.j. 20 Co 132/99-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydal soud prvního stupně na podkladě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jímž je platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 13.9.1993, sp.zn. 5 Ro 6245/92, který nabyl právní moci dne 9.10.1993 a kterým bylo žalovanému státnímu podniku „T., k. v., s.p. B.\" uloženo zaplatit žalobci „S. c. a p., š.p. R.\", částku 2.640, 19 Kč a náklady řízení 1.160,- Kč, vše do 15 dnů „od právní moci\" platebního rozkazu. Protože řízení o výkon rozhodnutí je vedeno proti jinému subjektu, než který byl jako povinný označen ve vykonávaném exekučním titulu, provedl ve věci šetření a poté dospěl k závěru, že povinnost žalovaného (T., k. v., s.p. B.) z vykonávaného rozhodnutí přešla podle ustanovení §256 o.s.ř. na povinnou (C., spol. s r.o.). Vycházel přitom z toho, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Brně, sp.zn. A XXIX 258, ze dne 22.9.1997, byl proveden výmaz státního podniku T., k. v., s.p. B., z obchodního rejstříku ke dni 15.8.1997 (na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 183/1997 ze dne 30.7.1997 o zrušení státního podniku T., k. v., s.p. bez likvidace), že podle rozhodnutí vlády České republiky č. 590 ze dne 14.10.1992, jímž byl schválen privatizační projekt, se nabyvatelem privatizované jednotky č. 2001 „T., k. v. B., závod 01\" stala společnost C., spol. s r.o., že mezi F. n. m. Č. r. jako prodávajícím a společností C., spol. s r.o. jako kupujícím byla dne 30.4.1993 uzavřena smlouva o prodeji podniku, a z toho, že podle údajů ve spisu Krajského obchodního soudu v Brně, sp.zn. 5 Ro 6245/92, „předmětem řízení a přísudkem\" jsou částky fakturované na příjemce T., k. v., státní podnik\". Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Brně, sp.zn. 5 Ro 6245/92 - jak dále konstatoval odvolací soud - rovněž zjistil, že návrh na zaplacení částky 2.640, 19 Kč byl oprávněným podán u tohoto soudu dne 17.7.1992, že platební rozkaz, který zněl na „T., k. v., s.p. B.\", byl vydán až 13.9.1993 a doručován na adresu „T., k. v., s.p.\" dne 22.9.1993, že tento platební rozkaz uvedeného dne převzala „C., spol. s r.o., k. v.\", že „povinný\" na výzvu soudu doložil právní nástupnictví smlouvou o prodeji podniku ze dne 30.4.1993 a že „C., spol. s r.o. proti platebnímu rozkazu odpor nepodala a tím fakticky dala najevo, že toto rozhodnutí přijímá\". Protože povinná „privatizovala specielně závod 01 B.\", odvolací soud uzavřel, že „ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 92/1991 Sb. převzala povinná (C. spol. s r.o.) i tuto pohledávku podle čl. III písm. b) smlouvy o prodeji podniku ze dne 30.4.1993 vzhledem k tomu, že souvisela s činností privatizovaného závodu\" (tato pohledávka v době koupě podniku již existovala, i když nebyla pravomocně přiznána, ale ze strany C., spol. s r.o. tím, že nebyl podán proti platebnímu rozkazu odpor, byla „akceptována\").
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci co do závěru, že byl prokázán přechod povinnosti z vykonávaného rozhodnutí, tj. z platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 13.9.1993 , sp.zn.. 5 Ro 6245/92, z tam uvedeného žalovaného „T., k. v., s.p., B.\" na povinnou podle ustanovení §256 o.s.ř. Namítá, že v době rozhodování soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí (16.4.1997) žalovaný T., k. v., s.p., B. ještě existoval (k jeho výmazu z obchodního rejstříku došlo ke dni 15.8.1997), že z privatizačního projektu ani z kupní smlouvy nevyplývá jednoznačně, že povinná převzala právě tento závazek „T., k. v., s.p. B.\" (faktury byly směřovány na T., k. v., s.p., tj. sídlo podnikového ředitelství pro závody 1 až 7, které se v tomto období postupně ze státního podniku vyčleňovaly), že platební rozkaz byl sice doručen dne 22.9.1993 a byl převzat pracovníky C., s.r.o., ale byl předán pracovníkovi pověřenému řízením zbytkového podniku T., k. v., s.p. B., a proto povinná C., spol. s r.o. neměla důvod podávat odpor proti tomuto platebnímu rozkazu. Vytýká proto odvolacímu soudu, že nesprávně dovodil, že vymáhaná pohledávka se vztahovala pouze k činnosti závodu 1, který povinná koupila od F. n. m. ČR k 1. červnu 1993. Povinná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby „toto řízení zastavil\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
Oprávněná v průběhu řízení o výkon rozhodnutí (po nařízení výkonu rozhodnutí soudem prvního stupně ve prospěch původního oprávněného) uplatnila procesní nástupnictví na straně oprávněné, což doložila zakladatelskou listinou ze dne 7.9.1995, kterou byla F. n. m. S. r. jako jediným zakladatelem v souvislosti s privatizací podniku „S. c. a p., š.p., R.\" jednorázově založena akciová společnost S. c. a p., a.s., a podle které zakladatel vložil do společnosti na splacení celého základního jmění nepeněžitý vklad - část majetku sloužícího k provozování podniku „S. c. a p., š.p.\", jakož i všechna práva a závazky (i neznámé), kromě práv podle §16 zákona č. 92/1991 Sb. (Čl. 4 odst. 2, 3 zakládací listiny). Podle výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu v Žilině, oddílu Sa, vložky č. 306/L, společnost S. c. a p., a.s., vznikla dne 1.10.1995. Oprávněná tak prokázala, že na ni s účinností od 1.10.1995 ze zákona přešla všechna práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Dovolací soud proto jednal s oprávněnou jako s právní a procesní nástupkyní původně označeného oprávněného.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.) .
V posuzovaném případě povinná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve věci samé, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 i 2 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinila. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a protože povinná žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. netvrdí a ani z obsahu spisu existence takových vad nevyplývá, dovolací soud dovolání povinné - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková