ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1586.98.1
sp. zn. 22 Cdo 1586/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. G., zastoupené advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 437/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1997, čj. 28 Co 527/97-131, 28 Co 528/97-131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1997, čj. 28 Co 527/97-131, 28 Co 528/97-131, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. května 1996, čj. 6 C 437/92-96, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 10. července 1997, čj. 6 C 437/92-109, zamítl návrh, aby žalované bylo uloženo vydat žalobci vkladní knížku č. 14-814004-3 s vkladem 75 290,60 Kč, vedenou u Č. s., a. s., vkladní knížku č. 14-814078-4 s vkladem 66 276,40 Kč, vedenou u Č. s., a. s., vkladní knížku č. 12-244437-6 s vkladem 664,90 Kč, vedenou u Č. s., a. s., dále elektrickou svářečku domácké výroby, elektrickou vrtačku, holící strojek zn. Braun a povlečení na šest postelí a zaplatit částku 14 000,- Kč. Dále zamítl návrh, aby pro případ, že žalovaná nemá věci, jejichž vydání se domáhá, bylo žalované uloženo, aby mu zaplatila částky 75 290,60 Kč, 66 276,40 Kč, 664,90 Kč, 390,- Kč, 1 110,- Kč, 2 500,- Kč a 1000,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázáno, že zemřelý V. B., bratr žalobce, žil se žalovanou jako druh a družka, že označené vkladní knížky dostala žalovaná od zemřelého ještě před jeho smrtí a že žalobce neprokázal, že by žalovaná získala do svého držení věci, jejichž vydání se žalobce domáhal, až po smrti jeho bratra.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování spisem bývalého Státního notářství v Rakovníku sp. zn. D 635/89, z něhož zjistil, že žalobci jako jedinému dědici po V. B., zemřelém 24. 7. 1989, bylo potvrzeno nabytí věcí movitých, že však žádná z věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, nebyla v řízení o projednání dědictví projednána a žalobci nebylo k těmto věcem potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím státního notářství. Odvolací soud dovodil, že podle §460 obč. zák. ve znění před novelou (provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), podle kterého „dědictví se nabývá smrtí zůstavitele\", žalobce sice objektivně vstoupil do práv a závazků zůstavitele jeho smrtí, aby však subjektivně nabyl movité věci a práva ke vkladním knížkám, musely by být tyto věci zařazeny do dědictví a projednány státním notářstvím, v současné době soudem. Otázku, zda a v jakém rozsahu nabyl žalobce práva a závazky po svém bratrovi, není soud v tomto řízení oprávněn řešit jako otázku předběžnou. V tomto řízení bylo na žalobci, aby prokázal, že je vlastníkem věcí, které požadoval vydat, a jakým způsobem vlastnictví k nim nabyl. V dané věci by se mohl domáhat pouze určení, že věci patří do dědictví po zemřelém V. B. Žalobce svoji aktivní legitimaci k podání žaloby na vydání věcí neprokázal. O včas podaném návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s poukazem na jeho přípustnost podle §239 odst. 2 o. s. ř. V dovolání namítá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se subjektivního dědického práva nabývá až projednáním dědictví příslušným orgánem, je nesprávný. Podle jeho názoru smrtí svého bratra, jehož je jediným dědicem, vstoupil podle §460 obč. zák., ve znění platném v době jeho smrti, do jeho práv a závazků, a stal se tedy vlastníkem předmětných movitých věcí, jakož i nositelem práv k předmětným vkladním knížkám, bez ohledu na to, zda tyto věci a práva byly projednány v dědickém řízení. Rozhodnutí příslušného orgánu po projednání dědictví je pouze deklaratorní povahy a nemá žádný vliv na jeho aktivní legitimaci k dané žalobě. I kdyby však byla správná argumentace odvolacího soudu, pak proto, aby mu byla poskytnuta zákonná ochrana, měl odvolací soud řízení přerušit a uložit mu, aby podal u příslušného soudu návrh na projednání dědictví po jeho zemřelém bratrovi, které by se týkalo předmětných věcí a práv, a nikoli bez dalšího zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Odvolacímu soudu žalobce vytýká i nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Za právní otázku, která činí z napadeného rozsudku rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud považuje otázku, zda dědic má právo na vydání neprávem zadržovaných věcí, jež byly ve vlastnictví zůstavitele - jeho právního předchůdce ke dni jeho smrti, avšak nebyly projednány v dědickém řízení, které již skončilo potvrzením dědictví jedinému dědici..
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Zákon stanoví, že obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§126 odst. 2 obč. zák.). Problematikou právního postavení dědiců do skončení dědického řízení se zabývá rozhodnutí, publikované pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí, že „dědictví se podle ustanovení §460 o. z. nabývá smrtí zůstavitele. Je-li dědiců více, jako je tomu v této věci, je tu mezi smrtí zůstavitele a právní mocí rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví období, kdy všichni dědicové jsou pouze potenciálními nabyvateli věcí náležejících do dědictví. Není ovšem myslitelné, že by v tomto období věci po zůstaviteli nepatřily nikomu a že by jejich správa náležela státnímu notářství, jež projednává dědictví po zůstaviteli. Státní notářství provádí nejnutnější zajištění věcí v zájmu dědiců nebo společnosti, je-li toho nezbytně zapotřebí a nepostarají-li se o to sami dědicové (§30 not. ř.), nebo schvaluje podle ustanovení §41 not. ř. dispozice dědiců s majetkem přesahující rámec normálního hospodaření.
Dědice je tedy třeba v období od smrti zůstavitele až do rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví považovat za podílové spoluvlastníky věcí náležejících do dědictví se všemi právy (omezenými ustanovením §41 not. ř.) a povinnostmi spoluvlastníků, přičemž poměr spoluvlastnických podílů se řídí poměrem dědických podílů. Ustanovení §30 a §41 not. ř. tedy nic nemění na odpovědnosti dědiců spojené s vlastnictvím k předmětům dědictví a tato jejich odpovědnost je podle zákona solidární (§138 odst. 2 o. z.).
Období, v němž jsou všichni dědicové, kteří dědictví neodmítli, považováni za spoluvlastníky všech věcí náležejících do dědictví, v projednávané věci neskončilo, protože dědictví nebylo dosud pravomocně vypořádáno. Žalované je tedy třeba považovat za spoluvlastníky věcí zůstavitelky, jež jsou v bytě, o který je spor.\"
Pokud je více dědiců třeba do pravomocného skončení řízení o dědictví považovat za spoluvlastníky věcí náležejících do pozůstalosti, je jediného dědice třeba v tomto případě považovat za vlastníka věci. Je též nepochybné, že jediný dědic má právo mít věci patřící do pozůstalosti u sebe; proto má právo domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji ji neprávem zadržuje (§126 odst. 2 obč. zák.). Je-li dědiců více, mohou se domáhat vydání věci za obdobných podmínek, jako spoluvlastníci. Uvedené zásady se uplatní i v případě, že doposud nebylo ukončeno řízení o dodatečném projednání dědictví (§175p odst. 2 o. s. ř.). Pokud však dědic požaduje vydání věcí, které nebyly předmětem dědického řízení a ohledně kterých nepodal návrh na dodatečné projednání dědictví, je třeba vždy s přihlédnutím k důvodům, proč tak neučinil, zvážit, zda nesleduje obcházení zákonného postupu při projednání dědictví. V dané věci se však odvolací soud vzhledem k jinému právnímu názoru touto otázkou nezabýval.
Důvodná není dovolatelova námitka z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Přerušení řízení z důvodu vyvolání řízení o dědictví a vyčkání rozhodnutí soudu v tomto nesporném řízení odpovídající ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř. totiž nebylo povinností soudu. Podle tohoto ustanovení (na rozdíl od ustanovení §109 odst. 1 o. s. ř.) soud řízení přerušit může, ale nemusí; navíc dovolatel ani netvrdí, že by v době rozhodování odvolacího soudu probíhalo řízení, v němž by byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí soudu anebo že by soud dal k takovému řízení podnět (§109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Protože odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Za této situace je otázka, zda nalézací řízení mělo být přerušeno až do ukončení dědického řízení, právně nevýznamná, a proto se jí dovolací soud nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2000
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová