ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1597.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1597/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) R. Č., zastoupené advokátkou, B) E. O., zastoupené advokátem, C) nezl. A. O., nar. 21. 3. 1989, zastoupené opatrovníkem, D) nezl. J. O., nar. 20. 6. 1992, zastoupeného opatrovníkem, proti žalované V. Č., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 208/88, o dovolání žalobkyně A) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 1993, čj. 12 Co 331/92-209, takto:
I. Dovolání žalobkyně R. Č. se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. září 1993, čj. 12 Co 331/91-209, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. května 1992, čj. 6 C 208/88-187, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví rozvedených manželů - žalobce J. O. a žalované V. Č. tak, že z věcí patřících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví přikázal pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobce rekreační nemovitost čp. 25 na stavební parcele č. 310 v kat. úz. D., obec B. p. P., osobní automobil zn. Lada a další věci movité (vesměs vybavení bytu), vše v ceně 159.095,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pod bodem II. výroku věci movité, představující vybavení bytu a stavební materiál umístěný na „ pozemku N.,\" dále zděnou garáž na cizím pozemku v P. a hodnotu práva osobního užívání stavební parcely č. 2086/2 v kat. úz. D., zapsané na LV č. 1812, včetně porostů, vše v ceně 100.165,- Kč. Pod bodem III.výroku zamítl žalobu, aby do bezpodílového spoluvlastnictví byly zahrnuty další věci movité a devizový a tuzexový účet. Pod bodem IV. výroku uložil žalobci, aby na vyrovnání podílů zaplatil žalované částku 29.465,- Kč. Pod bodem V. výroku zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k rekreační chatě v J. čp. 350 s pozemky č. 932 a 503/13 tak, že tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které uložil, aby žalobci na vypořádání podílového spoluvlastnictví zaplatila částku 108.835,- Kč. Pod body VI. až VIII. výroku rozhodl o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci dne 21. listopadu 1988, že k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo a ze zjištění, které věci účastníci nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků provedl podle §150 obč. zák. s tím, že podíly účastníků jsou stejné, přičemž přihlížel k tomu, který z účastníků má tu kterou věc ve svém držení, a k hledisku dalšího účelného využití věcí. K pozemku v D. účastníci nabyli právo osobního užívání za trvání manželství a v průběhu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bylo toto právo vypořádáno částečným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 1991, čj. 6 C 208/88-143, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1991, čj. 22 Co 340/91-171, tak, že jedinou oprávněnou uživatelkou tohoto pozemku byla určena žalovaná, která byla rovněž určena výlučnou vlastnicí venkovních úprav, plotů a porostů na tomto pozemku dosud patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Žalované bylo tímto rozsudkem uloženo, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku, jejíž výše bude stanovena v rozsudku o konečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně dovodil, že ke dni l. ledna 1992 se na základě novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. změnilo právo osobního užívání žalované k pozemku na právo vlastnické, žalobce k tomuto datu neměl již k pozemku žádný vztah, takže mu s ohledem na §868 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. náleží finanční vypořádání k tomuto pozemku podle předpisů platných před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Žalobci proto přísluší polovina hodnoty práva osobního užívání stavební parcely zjištěné ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. polovina z částky 25.510,- Kč.
K odvolání žalobce, který nenapadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem III. a V., ale napadl jej pouze v té části, kterou bylo rozhodováno o stavebním pozemku č. parc. 2086/2 v kat. území D. se stavebními úpravami na pozemku provedenými, Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o přikázání hodnoty práva osobního užívání stavební parcely č. 2086/2 v kat. území D. včetně příslušenství a podílu žalované a ve výroku pod bodem IV. o výši a povinnosti vyrovnání podílů účastníků tak, že hodnota práva osobního užívání stavební parcely včetně plotu, venkovních úprav, ovocného stromoví a okrasných dřevin je 2.520.484,- Kč, žalované přikázal do vlastnictví hodnotu v celkové výši 2.595.139,- Kč a uložil jí, aby žalobci na vyrovnání podílů zaplatila částku 1.218.022,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a znalečném potvrdil. Vyslovil, že výrok o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pod bodem V. zůstává nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o soudních poplatcích. Vzhledem k obsahu odvolání, kdy žalobce nesouhlasil s oceněním práva osobního užívání pozemku v D., odvolací soud dovodil, že při vypořádání tohoto práva se musí vycházet z cenového ocenění práva společného užívání pozemku k datu 21. listopadu 1991, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž se jedinou uživatelkou tohoto pozemku stala žalovaná, a to v souladu §868 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. podle dosavadních předpisů. Tímto dosavadním předpisem vztahujícím se k vypořádání a ocenění práva osobního užívání pozemku je vyhl. č. 393/1991 Sb. Odvolací soud doplnil důkazní řízení dodatkem znaleckého posudku znalce A. D., z něhož zjistil, že předmětný pozemek je v evidenci nemovitostí dosud veden jako ostatní plocha, ale podle faktického stavu jde o zastavěnou plochu a zahradu u stavby. S ohledem na faktický stav a možnost napojení na plynovod byla cena stanovena znalcem částkou 2.515.150,- Kč, z níž po připočtení částky 5.334,-, představující cenu plotů, venkovních úprav, stromů a dřevin, odvolací soud vycházel. Podle názoru odvolacího soudu nepřicházelo v úvahu stanovení ceny tržní s ohledem na §202 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., ani ocenění podle charakteru pozemku, jak je uveden v evidenci nemovitostí, který je prokazatelně v rozporu se skutečným stavem.
Po vydání rozsudku odvolacího soudu, dříve než rozsudek nabyl právní moci, žalobce J. O. dne 10. září 1993 zemřel. Právními nástupci zemřelého žalobce se stali jeho dědici v záhlaví tohoto rozsudku označeni jako žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně A) a žalovaná z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky ve svých dovoláních shodně namítají, že odvolací soud při vypořádání práva osobního užívání k pozemku parc. č. 2086/2 v kat. území D. nesprávně postupoval tak, jako by se jednalo o vlastnictví obou účastníků k předmětnému pozemku, přestože k 1. lednu 1992 žalobce již neměl žádný právní vztah k tomuto pozemku. Vzhledem k §868 obč. zák., který odvolací soud na danou situaci neaplikoval správně, je nutno hodnotit právní vztah žalobce k pozemku pouze jako právo osobního užívání a posoudit hodnotu tohoto práva podle dosavadních předpisů. Hodnota tohoto práva byla již jednou dána při jeho zřizování, což respektoval soud prvního stupně. Dále vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §16 vyhl. č. 393/1991 Sb., kdy došlo ke zvýšení hodnoty již dávno zřízeného práva osobního užívání k pozemku vedenému v evidenci jako ostatní až do hodnoty vlastnického práva ke zkultivovanému pozemku se stavbou a venkovními úpravami, s oplocením, porosty a přípojkami s tím, že ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství zemřelého a žalované na tomto pozemku nebylo postaveno vůbec nic kromě několika naprosto nepodstatných venkovních úprav. Předmětný pozemek je v katastru nemovitostí stále veden jako ostatní plocha vzhledem k tomu, že dosud nebylo vydáno územní rozhodnutí, takže cena tohoto pozemku podle právního stavu činila 4.035,- Kč. Pokud je možno tento pozemek považovat nyní za stavební parcelu a zahradu, stalo se tak výlučně v důsledku investic žalované. Pouhý fakt, že realizovala dálkovou plynovou přípojku k pozemku, zvyšuje cenu pozemku o 228.650,- Kč. Dále poukazují na to, že odvolací soud své nesprávné úvahy aplikoval ve vztahu k pozemku žalované, nikoli také na pozemek v kat. území B. p. P., který zůstal ve vlastnictví žalobce. Důkazy, které byly provedeny, nebyly hodnoceny objektivně tak, aby byla zjištěna skutečná materiální pravda, a při rozhodování nebyl respektován zjištěný skutkový stav. Shodně navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ostatní žalobci ve vyjádření k dovolání především namítají, že žalovaná podala dovolání opožděně. Pokud dovolání podala žalobkyně A), pak jde o dědičku po zemřelém J. O., jemuž bylo odvoláním vyhověno, která se proto nemůže domáhat nápravy rozsudku odvolacího soudu, neboť stejně jako oni vstoupila do všech práv a povinností zůstavitele. U všech dědiců jde o nerozlučné společenství a ostatní žalobci s dovoláním nemohou souhlasit, poněvadž je proti jejich zájmům. Dovolání za žalobkyni A) podala zástupkyně, která zastupuje v tomto sporu žalovanou. Jde o rozpor zájmů, kdy zastoupení provedené v rozporu s §22 odst. 2 obč. zák. má za následek neplatnost právního úkonu bez ohledu na to, zda účastníci o rozporu věděli. Dovolání proto považují za nepřípustné. Dovolání, které podala žalobkyně A) dne 22. května 2000, je podle nich podáno opožděně. Pokud jde o věc samou, uvedli, že soud při finančním vypořádání musel přihlížet k ceně, jakou by předmětný pozemek měl ke dni vypořádání, nikoliv ke dni, kdy bylo rozhodnuto o zrušení práva společného užívání pozemku. Jiným postupem by se soud dostal do rozporu s ustálenou judikaturou, ale byl by také nespravedlivý a rozhodnutí soudu by se dostalo do rozporu s dobrými mravy. Okolnost, že se odvolací soud nezabýval stejným způsobem cenou pozemku u nemovitosti v B. p. P., byla dána tím, že žalovaná rozsudek soudu prvního stupně nenapadla. Podle jejich názoru lze i nehmotná práva ocenit a vypořádat podle ceny jakou mají v době vypořádání. Cena práva osobního užívání pozemku, posuzovaná na rozhraní dvou úprav, kdy užívání pozemku bylo transformováno do vlastnictví, se rovnala ceně pozemku ve vlastnictví. Poukázali na to, že úprava užívání pozemku v původně platném znění občanského zákoníku nikde výslovně nestanovila, že při zániku nebo vypořádání práva společného užívání se nelze odchýlit od ceny, za kterou bylo toto právo zřízeno. Pro případ, že dovolání bude dovolacím soudem považováno za přípustné, navrhli jeho zamítnutí.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Dojde-li po zahájení řízení k přechodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, z účastníka na jinou osobu následkem tzv. univerzální sukcese (např. smrtí fyzické osoby), stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou pro něj závazné i všechny procesní úkony učiněné jeho právním předchůdcem. V záhlaví tohoto rozsudku označení žalobci se stali účastníky řízení následkem tzv. univerzální sukcese v důsledku úmrtí žalobce J. O.
Účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce, může podat dovolání avšak jen za předpokladu, že mu nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. že mu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 20 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993). Jestliže rozhodnutím odvolacího soudu bylo původnímu žalobci vyhověno, pak dovolání žalobkyně A) je subjektivně nepřípustné. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně A) podle §218 odst. 1 písm. b) a §243b odst. 4 o. s. ř. odmítnout jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované prostřednictvím její zástupkyně dne 22. října 1993. Původnímu žalobci rozsudek odvolacího soudu doručen nebyl, neboť smrtí ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§107 odst. 1 o. s. ř.) a plná moc jeho zástupce zanikla (§33b odst. 2 obč. zák.), přičemž rozsudek odvolacího soudu byl původnímu žalobci doručován prostřednictvím jeho zástupce teprve po jeho smrti. Poslednímu z právních nástupců původního žalobce byl rozsudek odvolacího soudu doručen až dne 24. června 1999. Tímto dnem nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci. Dovolání žalované došlo soudu prvního stupně dne 15. února 1994, tedy dříve, než uplynula lhůta stanovená v §240 odst. 1 o. s. ř. Námitka žalobců týkající se opožděnosti dovolání žalované nebyla proto shledána důvodnou.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované jako oprávněné osoby bylo podáno včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z vad v tomto ustanovení uvedených došlo.
Pokud je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny v dovolání (§241 odst. 3 písm. b/, §242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek o rozvodu manželství právního předchůdce žalobců a žalované nabyl právní moci dne 21. ledna 1988 a k tomuto dni také zaniklo i jejich právo společného užívání pozemku č. 2086/2 v kat. úz. D., bylo třeba nároky vzniklé z práva společného užívání tohoto pozemku s ohledem na §868 obč. zák. posuzovat podle dosavadních předpisů, tj. obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.\").
Podle §215 odst. 1 a 2 obč. zák. zánikem manželství zanikne i právo společného užívání pozemku manžely. Zanikne-li manželství rozvodem a nedohodnou-li se manželé o tom, který z nich se stane uživatelem pozemku a jak se vypořádají, rozhodne na návrh některého z nich soud v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.
Přestože se vypořádání práva společného užívání pozemku manžely podle §215 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. spojuje s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví podle §150 tohoto zákona, jde o dva samostatné a odlišné instituty, kdy není vyloučeno, aby o vypořádání práva společného užívání pozemku manžely bylo rozhodnuto i v samostatném řízení. Tak tomu bude např. tehdy, došlo-li k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou, aniž došlo k vypořádání práva společného užívání pozemku manžely, anebo jestliže účastníci v rámci skončeného řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypořádání práva společného užívání pozemku manžely nenavrhli. Proto ve vztahu mezi oběma vypořádáními rozdílných společných práv v jednom řízení (o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví) nelze aplikovat §206 odst. 2 ani §212 odst. 1 písm. d/ (popř. písm. b/) o. s. ř. S ohledem na rozsah odvolání odvolací soud tedy pochybil, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal také ve výrocích týkajících se vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a rozhodl o nich. Jestliže právní předchůdce žalobců odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně jen v části, kterou bylo rozhodováno o stavebním pozemku č. 2086/2 v kat. území D. se stavebními úpravami na tomto pozemku provedenými, pak předmětem odvolacího řízení měl být toliko (nadbytečný) výrok stanovící hodnotu práva společného užívání pozemku manžely, výrok o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku na vyrovnání, avšak jen pokud se v této částce promítalo vypořádání práva společného užívání pozemku manžely (správně měl soud prvního stupně o vypořádání práva společného užívání pozemku manžely rozhodnout samostatným výrokem), a výrok o náhradě nákladů řízení. Řízení je tedy postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), neboť odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, které nabyly právní moci, a rozhodl o nich, ač k tomu nebyl povolán.
Podle §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Částečným rozsudkem může být rozhodnuto mimo jiné o jedné z věcí spojených ke společnému řízení. O části nároku lze rozhodnout částečným rozsudkem jen tehdy, jestliže to nevylučuje hmotněprávní povaha nároku nebo povaha společenství účastníků. Není proto možné vydat částečný rozsudek např. ve věci vypořádání práva společného užívání pozemku manžely podle §215 odst. 2 a 3 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Vydání částečného rozsudku rovněž nepřichází v úvahu v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. rozhodnutí č. 10 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Vzhledem k tomu, že řízení o vypořádání práva společného užívání pozemku manžely podle posledně uvedeného ustanovení se spojuje s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nebylo vyloučeno, aby o vypořádání práva společného užívání pozemku bylo rozhodnuto částečným rozsudkem, avšak nejen o tom, který z manželů se stane uživatelem pozemku, nýbrž současně o vypořádání, tj. o povinnosti jednoho účastníka zaplatit stanovenou vypořádací částku druhému účastníku. Soud prvního stupně proto pochybil, když částečným rozsudkem ze dne 6. května 1991, čj. 6 C 208/88-143, rozhodl (navíc nadbytečně) o tom, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří venkovní úpravy a porosty na stavební parcele č. 2086/2 v kat. úz. D., a dále o přikázání těchto venkovních úprav a porostů do vlastnictví žalované, jakož i o přikázání předmětného pozemku do užívání žalované, aniž současně vyčíslil částku, kterou je žalovaná povinna zaplatit na vypořádání. Tento rozsudek, který se stal pravomocným a je tedy závazný pro účastníky a všechny orgány (§159 odst. 2 o. s. ř.), nelze považovat za nicotný a proto v pokračujícím řízení nezbylo, než rozhodnout o náhradě, kterou měla žalovaná zaplatit původnímu žalobci na vypořádání práva společného užívání pozemku manžely.
Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. v §215 odst. 2 výslovně nestanovil zásady pro vypořádání zaniklého práva společného užívání pozemku manžely. Z formulace §215 odst. 2 obč. zák. lze dovodit závěr, že i pro konkrétní určení, který z manželů má být výlučným uživatelem pozemku, resp. jak se mají vypořádat, jsou směrodatné zásady platné pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle §150 citovaného zákona. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se zásadně provádí podle stavu ke dni jeho zániku a z této zásady je třeba vycházet i při vypořádání práva společného užívání pozemku manžely. To znamená, že pro vypořádání práva společného užívání pozemku manžely je rozhodující stav pozemku ke dni zániku manželství, s jehož zánikem je spojen zánik bezpodílového spoluvlastnictví manželů a podle §215 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. i zánik práva společného užívání pozemku manžely. Nelze tedy vycházet ze stavu pozemku ke dni právní moci rozsudku, jímž jedinou uživatelkou pozemku byla určena žalovaná.
Právo osobního užívání pozemku upravené v části třetí, hlavě čtvrté, občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., bylo právem majetkovým, mělo tedy svoji hodnotu, která byla významná mimo jiné také tehdy, došlo-li k zániku práva společného užívání pozemku manžely. S výjimkou §204 obč. zák. (upravující opatření podobné vyvlastnění) zákon stanovil, že v případě zániku práva společného užívání pozemku nebo jeho přechodu je třeba provést vypořádání tohoto práva (§209, §213, §215 a §218 obč. zák.). Z §215 obč. zák. výslovně nevyplývalo, jak se určila cena tohoto práva pro účely vypořádání zaniklého práva společného užívání pozemku manžely. S ohledem na povahu práva osobního užívání pozemku (§202 obč. zák.), je třeba při vypořádání tohoto práva vycházet analogicky z ustanovení §218 odst. 2 obč. zák., podle kterého při vypořádání je třeba přihlédnout k výši úhrady, která byla za užívání zaplacena, jakož i k nákladům, které původní uživatel vynaložil na trvalé zlepšení pozemku, popřípadě na jeho osázení. Tomu také odpovídá dřívější soudní praxe, kdy i při změně právních předpisů stanovících cenu pro zřízení práva osobního užívání pozemku byla pro účely vypořádání práva osobního užívání pozemku určující výše úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemku zaplacená, nikoli úhrada, jaká by byla zaplacena, kdyby se toto právo zřizovalo v době jeho zániku. V této souvislosti lze poukázat na to, že shodným způsobem se oceňovala cena práva osobního užívání pozemku v řízení o dědictví - viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 310. Odvolací soud proto pochybil, pokud právo společného užívání pozemku parc. č. 2086/2 v kat. území D. vypořádal ke dni 21. listopadu 1991 a podle cenového předpisu platného k tomuto datu, tj. podle vyhlášky č. 393/1991 Sb., která upravovala způsob zjištění nebo podmínky sjednání úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemku nikoli způsob zjištění ceny tohoto práva při jeho zániku.
Při změnách některých předpisů, které majetkově zvýhodňují jednoho účastníka řízení, zatímco druhého znevýhodňují, se stává, že v závislosti na době rozhodování soudu dochází k určitým tvrdostem, které se mohou jevit (z pohledu znevýhodněného účastníka) jako nespravedlnost. Tak k tomu docházelo např. při vypořádání spoluvlastnictví nebo při náhradě za vyvlastnění, jestliže k vypořádání či vyvlastnění došlo před významnou změnou cenových předpisů. Stejně tak při zániku některých právních institutů, či při založení nových práv (např. transformace práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické) dochází k těmto tvrdostem ve vztahu k některým osobám v závislosti na tom, jak zákonodárce stanoví dobu účinnosti právní úpravy tyto změny či novoty přinášející. Jde však o objektivní důsledek nové právní úpravy, kterému nelze vždy čelit, např. oddalováním jednání soudu (pokud je mu budoucí právní úprava známa).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci bylo nesprávné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2000
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová