ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2210.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2210/99
U S N E S E N Í.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce K. W., proti žalované A. M., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 127/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 1999, čj. 19 Co 1349/99-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. března 1999, čj. 8 C 127/96-99, vypořádal společné jmění účastníků tak, že do vlastnictví žalobce přikázal věci movité v ceně 23.080,- Kč, žalované přikázal věci movité v ceně 39.285,- Kč a dále rozestavěný rekreační domek bez bližšího označení v ceně 589.671,35 Kč. Žalované dále přikázal k úhradě zůstatek půjčky č. 75-998356-8 poskytnuté účastníkům Č. s., a. s. , pobočkou v Č. B. ve výši 12.251,- Kč a uložil jí, aby žalobci zaplatila na vyrovnání podílů částku 296.813,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně po zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. února 1996 a že k dohodě o vypořádání společného jmění účastníků nedošlo a dále po zjištění rozsahu věcí patřících do společného jmění účastníků a jejich cen, provedl vypořádání společného jmění účastníků podle §150 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a dovolání proti tomuto rozsudku nepřipustil. Žalovaná spatřovala nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně v tom, že do společného jmění účastníků byla zahrnuta také rozestavěná nemovitost, neboť podle jejího názoru v den zániku tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví šlo o její výlučné vlastnictví. Odvolací soud doplnil dokazování spisem bývalého Státního notářství v Pelhřimově, sp. zn. RI 304/89, ze kterého zjistil, že pod uvedenou spisovou značkou byla registrována darovací smlouva, kterou manželé J. a J. Ch. darovali své dceři A. W. stavební parcelu č. 46 s rodinným domkem čp. 7, zahradu parc. č. 545, zahradu parc. č. 546/2, louku parc. č. 546/1 a ostatní plochu parc. č. 546/3, jakož i ostatní plochu parc. č. 546/4 s tím, že rodinný domek čp. 7 byl demolován a bylo započato s novou výstavbou rodinného domku. Ze znaleckého posudku založeného v označeném spise státního notářství a vypracovaného pro účely darovací smlouvy zjistil, že stavebním povolením ONV v P. ze dne 16. ledna 1996, čj. VÚP 104/86, byla povolena celková rekonstrukce domu čp. 7 v kat. úz. K. Dům čp. 7 byl zbořen pro závadný statický stav hlavních konstrukcí, byly provedeny nové základy bez izolací, které byly znalcem oceněny částkou 5.670,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud vypořádal rozestavěný rodinný domek s poukazem na zmíněný znalecký posudek, z něhož vyplývá, „že v době darování pozemku žalované nebylo možné ke dni skončení manželství rozestavěný rekreační domek považovat za věc ve smyslu práva\". Výpověď žalobce o tom, že předmětný rodinný domek začali budovat účastníci jako manželé, které neodporovala před soudem prvního stupně ani žalovaná, považoval odvolací soud za zcela věrohodnou. Námitku žalované, že v mezidobí od darování pozemků do podání žádosti o povolení změny stavby rekreačního objektu, tj. do 29. října 1990, stavbu prováděli a financovali rodiče žalované, neshledal důvodnou a dospěl k závěru, že předmětem darování nebyl i rozestavěný rodinný domek čp. 7.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že rozestavěný rodinný domek spadá do masy společného jmění účastníků, a má zato, že určení, zda tato stavba tvoří předmět společného jmění účastníků či jde o věc ve výlučném vlastnictví žalované, je otázkou zásadního právního významu. Uvedla, že v daném případě jde o poněkud jinou situaci, než kterou se doposud zabýval Nejvyšší soud ve své judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 15/92 nebo sp. zn. 3 Cdo 111/92). V tomto případě rodiče žalované darovali žalované pozemek, na němž byl rozestavěný rodinný domek, který byl rovněž předmětem darovací smlouvy, avšak nebylo ho možno považovat za samostatnou věc v právním smyslu. Po předmětném darování v únoru 1989 dále jako stavebníci prováděli stavbu pouze rodiče žalované, a to až do 23. listopadu 1990, kdy došlo ke změně stavebního povolení. V té době byla stavba již ve stadiu, ve kterém ji bylo možno považovat za samostatnou věc. Zpracováním darovaných movitých věcí žalované rodiči žalované, vznikla věc nemovitá, tedy stavba, která podle názoru žalované tvoří předmět jejího výlučného vlastnictví a nelze ji proto zařadit do masy společného jmění účastníků. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a ani dovolatelka netvrdila, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo některou z těchto vad postiženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. anebo v §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ v této věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To se v dané věci nestalo.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla pro rozhodnutí v projednávané věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (musí mít obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. nemůže již dovolací soud přezkoumávat správnost skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy; vychází z nich.
Dovolací soud v dané věci nedospěl k závěru, že by právní otázka, jež byla rozhodující pro posouzení věci, řešená soudy obou stupňů, představovala otázku po právní stránce zásadního významu. Při již konstantní a dovolatelkou nezpochybňované judikatuře, stanovící, kdy se stavba z hlediska stavebněprávního stává věcí ve smyslu občanskoprávním, byl pro výsledek sporu určující stav rozestavěnosti domu v době darování nemovitostí rodiči žalované, nikoli v době pozdější. Otázka, zda v konkrétním případě rozestavěnosti domu šlo již o věc nebo zda se stavba stala věcí až po další stavební činnosti, stejně jako otázka, kdo byl stavebníkem tohoto domu, zda rodiče žalované nebo účastníci, nejsou otázkami zásadního právního významu. Řešení těchto individuálně specifických otázek odvislých od konkrétních skutkových zjištění totiž nemůže mít zobecňující význam pro spory obdobného druhu, avšak s rozdílnými skutkovými okolnostmi.
Za této situace není splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné. Pro jeho nepřípustnost již nemohl posuzovat správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2000
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková