ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2331.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2331/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) E. K. a B) V. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) F. n. m. ČR, zastoupenému advokátem, 2) E. A., 3) J. W., zastoupené O. W., 4) J. Č., zastoupené F. Č., 5) A. M., 6) J. S. a 7) J. K., o neplatnost dohody o vydání a převodu majetku, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 526/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 1999, čj. 8 Co 3105/98-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 2) až 7) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby soud určil, že dohoda o vydání a převodu majetku uzavřená dne 1. července 1992 mezi prvním žalovaným na straně jedné a žalobkyněmi a zbývajícími žalovanými na straně druhé je neplatná, s odůvodněním, že dohodu za druhou žalobkyni podepsal manžel první žalobkyně, aniž bylo řádně doloženo jeho zmocnění k tomuto úkonu, a že dohoda trpí i jinými vadami. Nemovitosti uvedené v dohodě neodpovídají tehdejšímu stavu evidence nemovitostí, některé stavby nebyly vlastnicky doloženy, části pozemkových parcel jiných vlastníků nebyly odděleny geometrickým plánem a zejména se dohoda ohledně převáděných nemovitostí chybně vypořádala s vlastnickými či spoluvlastnickými podíly jednotlivých restituentů. V důsledku nedostatků dohody odmítl Katastrální úřad v J. obsah napadené dohody zapsat do katastru nemovitostí.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 9. září 1998, čj. 5 C 526/95-146, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě je naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné dohody dán, „když od tohoto právního úkonu se odvíjí výsledek řady sporů vedených mezi účastníky v různých kombinacích procesního postavení a při uplatnění řady nároků\". Dále dovodil, že předmětná dohoda je podle §37 a §40 obč. zák. neplatná. Neplatnost dohody podle §40 odst. 1 obč. zák. spatřuje v nedostatku písemné formy pro nedostatek průkazu písemné plné moci k podpisu dohody Z. M. za N. Š. a F. Č. za J. Č. Neurčitost spočívá v nedostatečné identifikaci nemovitostí, což se týká zejména pozemků parcelních čísel 893, 896 a 4301. Nesrozumitelnost podle soudu prvního stupně vyplývá z toho, „že jako samostatné převáděné nemovitosti se uvádějí objekty, které podle jejich funkční specifikace musí být nepochybně součástí stavby\", a z nesprávných údajů o poměru spoluvlastnictví uvedených v článcích VII. a VIII. předmětné dohody.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. ledna 1999 čj. 8 Co 3105/98-183 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, vyslovil však nesouhlas s jeho právním názorem v otázce průkazu existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. Podle odvolacího soudu „je předpokladem úspěšnosti žaloby o určení právě naléhavý právní zájem, který je zásadně dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým\". Dále uvedl, že určovací žaloba má především preventivní povahu a „mohla by přicházet v úvahu tam, kde by vytvořila pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předešla-li by případným dalším žalobám na plnění či tam, kde žaloba na plnění neřeší ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva\". Podle názoru odvolacího soudu „navrhovatelky na základě sporné smlouvy nejsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnice sporných nemovitostí, a proto jejich požadavek na určení neplatnosti právního úkonu nemůže postavit najisto něco, co neexistuje. Navrhovatelky se domáhají určení neplatnosti právního úkonu za situace, kdy toto určení na jejich právním postavení nic nezmění.\" Nemůže obstát ani argumentace běžícími spory, kdy lze ztěží poukazovat na preventivní charakter určovací žaloby a kdy otázka neplatnosti smlouvy bude v těchto sporech posuzována jako otázka předběžná. Soud prvního stupně také při posuzování kupní smlouvy nerozlišil část restituční od části privatizační. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jde o nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dohody „pro nelogičnost požadavku navrhovatelek za situace, kdy na základě jimi tvrzeného neplatného právního úkonu nedošlo ke vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani kladné rozhodnutí by nemohly přivodit jakoukoli změnu v právním postavení navrhovatelek\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle jejich názoru jsou bez významu úvahy odvolacího soudu, že nejsou vlastnicemi zapsanými v katastru nemovitostí, neboť vlastnicemi vydávaných a privatizovaných nemovitostí se staly ze zákona podle §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. Určení neplatnosti smlouvy má v tomto případě praktický dopad. Pouze a výhradně v restituční části předmětné dohody je jejich vlastnické právo k vydávaným nemovitostem popsáno v rozporu se skutečností, přičemž je nepochybné, že definováním vlastnictví a spoluvlastnických podílů došlo k jednoznačnému a nezákonnému zvýhodnění jedné části restituentů oproti žalobkyním a restituentů jako celku oproti státu. Mají zato, že určení neplatnosti dohody soudem by pak nepochybně vedlo k nutnosti vypracovat dohodu novou, opřenou již o všechny příslušné doklady. K otázce naléhavosti právního zájmu uvedly, že rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě konzervuje současnou protiprávní situaci, kdy na jejich majetku podniká firma tvořená částí restituentů, kteří svoje oprávnění na majetku podnikat odvozují od obsahu předmětné dohody. Pokud by došlo k vyslovení neplatnosti dohody, velmi obtížně by mohlo dojít k pokračování podnikání ze strany této části restituentů. Z toho dovozují existenci naléhavého právního zájmu. Ten je také dán existencí probíhajících soudních sporů, u nichž je otázka platnosti předmětné dohody otázkou zásadní. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Poukázal na to, že žalobkyně se nemohly stát vlastnicemi předmětného majetku přímo ze zákona, ale „pouze\" na základě vlastní dohody o převodu majetku, a to ke dni její účinnosti ve smyslu §19 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. ve znění zák.č. 92/1992 Sb. Má však zato, že ani k tomuto dni podle této dohody se nemohly stát vlastnicemi vydávaného majetku, neboť citované ustanovení se vztahuje jen na věci z privatizovaného majetku a ne na věci podléhající restitučním nárokům. Na naléhavost právního zájmu žalobkyň nelze usuzovat pouze proto, že vyslovením neplatnosti předmětné dohody by i ostatní žalované byly přinuceny přistoupit na novou dohodu. Je názoru toho, že žalobkyně by se zřejmě nemohly domáhat uzavření nové dohody v části týkající se privatizovaného majetku. V tomto případě nemůže být naplněna ani preventivní funkce určovací žaloby. Vznesl pochybnost o přípustnosti dovolání, když soud prvního stupně rozhodl ve věci samé podle hmotného práva, zatímco odvolací soud rozhodl věc podle procesního práva.
Ostatní žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas, zabýval nejprve námitkou jeho nepřípustnosti.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zásadně přípustné, jestliže jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./.
Přípustnost dovolání podle posledně citovaného ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. Jestliže soud prvního stupně shledal, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán a v důsledku toho věc projednal meritorně a žalobě vyhověl, zatímco odvolací soud v otázce naléhavého právního zájmu došel k opačnému právnímu závěru a nezměněnou žalobu zamítl, jde o nesouhlasné rozsudky, poněvadž okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně. Dovolání je proto přípustné.
Nejvyšší soud dále přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Odvolací soud aplikoval správný právní předpis [§80 písm.c) o. s. ř. ] a také jej správně a v souladu s ustálenou judikaturou vyložil. Žaloba na určení neplatnosti předmětné dohody nemá skutečně ani preventivní význam, jestliže spory, jimž má předcházet, jsou již zahájeny. V těchto sporech, které jsou již spory na plnění, je otázka platnosti předmětné smlouvy otázkou předběžnou a příslušný soud je povolán, aby ji řešil samostatně. Není důvod, aby soud v dané věci ustoupil od principu, že tam, kde je žalováno na plnění, není dán naléhavý právní zájem na určení. Kdyby žalobkyně uplatnily všechny své nároky na plnění jednou žalobou současně s uplatněním návrhu na určení existence či neexistence práva nebo právního vztahu, jako určujícího právního východiska pro úspěšnost nároků na plnění, není pochyb, že by v souladu s uvedeným principem byla žaloba v části určovacího petitu zmítnuta. Nebylo by logické, aby tomu bylo jinak, jestliže nároky na plnění jsou již uplatněny samostatnými žalobami. Z ničeho se také nepodává, že by existující právní vztahy nebo práva žalobkyň byla tak ohrožena, že by se bez výroku soudu určujícího jejich právní postavení zhoršilo. Právě proto, že mezi účastníky řízení je vedeno u různých soudů více sporů, nelze hovořit o tom, že zamítavým rozhodnutím v tomto sporu (učiněným z procesních důvodů bez prejudice) se právní vztahy mezi účastníky konzervují.
K tvrzení žalobkyň, že určení neplatnosti dohody soudem by pak nepochybně vedlo k nutnosti vypracovat dohodu novou, opřenou již o všechny příslušné doklady lze pak pouze poznamenat, že povinnost uzavřít (novou) dohodu je při obecné smluvní volnosti dána jen tam, kde ji zákon stanoví (např. podle §5 zákona č. 87/1991 Sb.)
Žalobkyně se nestaly vlastnicemi vydávaných a privatizovaných nemovitostí ze zákona, konkrétně podle §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1992 Sb., jak tvrdí v dovolání.
Podle §19 odst. 3 věta první posledně citovaného zákona vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti; registrace podle zvláštních předpisů se nevyžaduje.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že nabytí vlastnického práva je spojeno se dnem účinnosti smlouvy, která v daném případě byla vázána na podpis smlouvy. Účinnosti může nabýt jen platná smlouva. Žalobkyně však samy tvrdí neplatnost dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. července 1992 bez bližšího určení, které části dohody se neplatnost týká, zda restituční nebo privatizační, neboť se domáhají určení neplatnosti uvedené dohody v celém rozsahu. Pokud tedy tvrdí, že dohoda o vydání a převodu majetku ze dne 1. července je neplatná, pak se vlastnicemi vydávaných a privatizovaných nemovitostí nemohly stát a za této situace, kdy nejsou vedeny v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitostí, by kladné rozhodnutí o jejich určovací žalobě na jejich právním postavení opravdu nic nezměnilo.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné, proto dovolací soud dovolání zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně nebyly s dovoláním úspěšné, proto prvnímu žalovanému byla podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, jež mu vznikly. Náklady řízení představovaly odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500,- Kč podle §7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 téže vyhlášky.
Žalovaným 2) až 7) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly, proto ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 2) až 7) nebyla žádnému z nich přiznána náhrada nákladů řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2000
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová