ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2362.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2362/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce A. Ch. proti žalovaným: 1) J. S. a 2) J. S., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 2682/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 1999, čj. 9 Co 651/97-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. dubna 1997, čj. 16 C 2682/95-20, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitosti čp. 491 ve Š. včetně pozemků parc. č. 696, č. 695, č. 694, vše zapsané na listu vlastnictví č. 447 Katastrálního úřadu v D. pro obec Š., a rozhodl o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci domu čp. 491 a pozemků parc. č. 696, č. 695 a č. 694 v katastrálním území Š. na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 10. 8. 1983 mezi manželi A. a J. Ch. - rodiči žalobce a žalované 2) /dále jen „rodiče\"/ a žalovanými, registrované 31. 8. 1983 bývalým Státním notářstvím v Děčíně. Rozsudkem soudu prvního stupně z 29. 9. 1994, čj. 16 C 1441/92-36, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu z 3. 3. 1995, čj. 9 Co 80/95-56, který nabyl právní moci 4. 4. 1995, bylo určeno, že jde o smlouvu podle §39 obč. zák. neplatnou, neboť rodiče převedli nemovitosti, které nebyly jejich vlastnictvím. Tyto nemovitosti nabyl totiž žalobce podle rozhodnutí o přídělu z 28. 2. 1950, čj. R 12/591-491- Li, vydaným Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v P., Oblastní úřadovna v L. (jako přídělce je uveden A. Ch. ml.), zatímco rodiče nabyli přídělem jiné nemovitosti - podle rozhodnutí téhož úřadu z 28. 2. 1950, čj. R 12-591/49- Li, dům čp. 49 s pozemky zapsanými ve vložce č. 49 pozemkové knihy katastrálním území Š. (jako přídělci jsou uvedeni manželé A. a J. Ch.). Odvolací soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k jednoznačnému obsahu těchto listin rodiče nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří také dům čp. 491 a pozemky přidělené žalobci. Důvodem takového přesvědčení nemohla být ani skutečnost, že A. Ch., nar. 27. 5. 1906, otec žalobce, byl v evidenci nemovitostí veden jako vlastník těchto nemovitostí. Podkladem pro tento zápis byl tzv. výkaz změn, pořízený v rámci komplexního založení evidence nemovitostí, které proběhlo v obci Š. v roce 1972, a údaje o vlastnictví k těmto sporným nemovitostem nepotvrdili manželé A. a J. Ch., ale žalovaná. Ani žalovaní nemohli vlastnické právo k nemovitostem vydržet, neboť nebyli jejich oprávněnými držiteli po 10letou vydržecí dobu. Ta nemohla uplynout, jestliže počala běžet 31. 8. 1983 (registrace kupní smlouvy z 10. 8. 1983) a doručením žaloby o neplatnost této kupní smlouvy v roce 1992 žalovaní ztratili dobrou víru, že jim nemovitosti patří. Dále odvolací soud dovodil, že právo, které žalobce v tomto řízení uplatnil je právem vlastnickým, a tudíž podle §100 odst. 2 občanského zákona nepromlčitelným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovozují z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm d) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť je nabyli vydržením, když v domě čp. 491 od roku 1951 dodnes bydlí. Není také správný závěr odvolacího soudu, že si nemohou započítat dobrou víru svých právních předchůdců manželů Ch., nejméně od roku 1972, kdy za ně žalovaná 2) potvrdila podpisem správnost údajů ve výkazu změn při provádění komplexní evidence nemovitostí v obci Š. Právní předchůdci žalovaných s nemovitostmi nakládali jako s vlastními a nesli veškeré náklady spojené s údržbou. Naopak žalobce, který musel o provádění evidence nemovitostí v roce 1972 vědět, se o nemovitosti od roku 1959, kdy se odstěhoval, nepřihlásil. Odvolací soud však absolutní nezájem žalobce o předmětné nemovitosti v letech 1959 až 1992, tedy do podání žaloby na neplatnost kupní smlouvy, nebral v úvahu. Nesprávný je i závěr o přerušení jejich oprávněné držby nemovitostí už od roku 1992, kdy se vyjádřili k žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy z 10. 8. 1983. Jsou přesvědčeni, že jejich dobrá víra byla zpochybněna až 27. 12. 1995, kdy žalobce podal žalobu na určení vlastnictví. Kromě toho jestliže žalovaní i jejich právní předchůdci nemovitosti po desetiletí užívali a udržovali, je v souladu s dobrými mravy, aby vlastnické právo bylo přisouzeno jim, neboť práva náležejí jen bdělým. Žalobce se tím, že předmětné nemovitosti opustil, po desetiletí o ně neprojevil zájem, vlastnického práva k nim vzdal. Dále se odvolací soud nevypořádal s otázkou dobré víry žalovaného 1), jen u žalované 2) ji zpochybnil tím, že na místo manželů Ch. podepsala výkaz změn. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v §237 odst. 2 o. s. ř., o takový případ se však v dané věci nejedná). Vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. žalovaní nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v dané věci přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo podle §239 odst. 1 o. s. ř. Rozsudku odvolacího soudu totiž nepředcházelo zrušující usnesení tohoto soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalovaní před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustnosti dovolání navrhli, a to pro otázky promlčení práva žalobce na určení vlastnictví k nemovitostem a jejich vydržení žalovanými. Dovolání by proto mohlo být přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Žalovaní považují otázky, zda jejich právní předchůdci byli v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří, tedy zda ¨byli oprávněnými držiteli nemovitostí, a zda sami žalovaní byli oprávněnými držiteli nemovitostí po celou vydržecí dobu, za otázky, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§132 a §135a o. z.) a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se sice týkal §132 obč. zák. před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb., ale je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele, provedené uvedeným zákonem, v §130 odst. l obč. zák. Nejvyšší soud ČR k pojmu oprávněného držitele uvedl v rozsudku z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, že „ Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy titul uchopení se držby.\"
Právní závěr odvolacího soudu, že právní předchůdci žalovaných - rodiče A. a J. Ch. nemohli být se zřetelem ke konkrétním okolnostem zjištěným v dané věci - existenci dvou rozhodnutí o přídělu,jednak pro ně a jednak pro žalobce, týkajících se rozdílných nemovitostí - v dobré víře, že jim patří nemovitosti přidělené žalobci, odpovídá tedy uvedeným rozhodnutím, resp. je v souladu s ustálenou soudní praxí. Stejně tak je tomu i ohledně závěru odvolacího soudu, že dobrá víra žalovaných, že jim patří nemovitosti, které žalobce nabyl přídělem, netrvala po 10letou vydržecí dobu, pokud běžela od 31. 8. 1983 (den registrace kupní smlouvy). Doručením žaloby o neplatnost kupní smlouvy, ze které odvozovali vlastnictví k předmětným nemovitostem, v roce 1992, přičemž v žalobě bylo uvedeno, že nemovitosti nabyl přídělem v roce 1950 žalovaný, je konkrétní okolností, která objektivně znamenala ztrátu dobré víry, že jim nemovitosti patří.
Pokud žalovaní namítají, že „právo náleží bdělým\" a proto jim náleží vlastnické právo k nemovitostem, které nabyl přídělem žalobce, je vyjádřením této zásady úprava vydržení jako jednoho ze způsobů nabytí vlastnictví, kterým se odvolací soud zabýval.
Teprve v dovolacím řízení také žalovaní přicházejí s tvrzením, že žalobce se vlastnického práva k předmětným nemovitostem vzdal. Toto tvrzení nesouvisí s právním posouzením, na němž odvolací soud postavil svoje rozhodnutí a tudíž nemůže být ani významné z hlediska přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání odmítl /§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Výrok o nákladech řízení vyplývá z toho, že žalovaní nebyl v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151, §142 odst. l o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková