ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2613.98.1
sp. zn. 22 Cdo 2613/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) K. Č., B) V. Š., C) J. V. a D) R. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. B., 2) L. B. a 3) V. B., všech zastoupených advokátem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 1096/93, o určení vlastnického práva, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 1996, čj. 17 Co 105/95-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 1996, čj. 17 Co 105/95-105, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem z 30. 8. 1994, čj. 8 C 1096/93 a 8 C 1097/93-67, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníky pozemku parc. č. 4715 v k. ú. Ú. jsou žalobci A) a B) a vlastníky pozemku č. k. 4714 v témže kat. území žalobci C) a D).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v obci B. L. probíhalo od roku 1947 scelovací řízení, v rámci kterého došlo k novému rozměření pozemků a jejich výměnám. Scelovací řízení však nebylo vzhledem k nastupující kolektivizaci zemědělství dokončeno, a tato skutečnost byla v obci všeobecně známa. To bylo prokázáno zejména výpovědí žalované 1), jejíž výpověď byla ze všech účastnických výpovědí nejkonkrétnější a nejúplnější. Přes nedokončené scelovací řízení užívali vlastníci nadále vyměněné pozemky, neboť navrácení k původnímu stavu nebylo již možné ani účelné vzhledem k rozorání mezí a postupnému združstevňování pozemků. V rámci scelovacího řízení získali F. a A. Š. /rodiče manžela žalobkyně A) A. Š. a žalobkyně D)/ část pozemku parc. č. 3857 v kat. území B. Ten byl ve vlastnictví žalované 1) a jejího manžela V. B. na základě postupní smlouvy z 22. 3. 1947, uzavřené s manžely F. a B. D. Trhovou smlouvu z 29. 9. 1952 manželé F. a A. Š. převedli parc. č. 3857 zahradu na žalobkyni A), jejího manžela A. Š., a žalobce C) a D), každému z jedné čtvrtiny. Ti pozemek oplotili a postavili na něm rodinné domky čp. 33 a čp. 35 a považovali se za vlastníky - takto vymezeného - pozemku parc. 3857. Podle pozemkové knihy byli vlastníky uvedeného pozemku nadále žalovaná 1) a její manžel, kteří jej 5. 5. 1960 písemně nabídli darem státu. Stát přijal dar 15. 3. 1963 a smlouvou o převodu správy národního majetku převedl pozemek do správy Státního statku B. Geometrickým plánem č. z. 11-05-401-920-57 z 21. 11. 1958 byl původní pozemek parc. č. 3857 o výměře 19.851 m2 rozdělen na pozemky 3857/1, 3857/2, 3857/3, 3857/4, 240 a 241, parc. č. 3857/2 vedena nyní v katastru nemovitostí jako parc. č. 4714, parc. č. 3857/3 nyní jako parc. č. 4715, stavební plocha č. 240 nyní jako č. 274 a stavební plocha č. 241 nyní jako č. 269, vše v kat. území Ú. V roce 1974 byl vypracován geometrický plán, kterým byla rozdělena parc. č. 4714 na parc. č. 4714/1 a 4714/2, avšak nebyl v katastrálním operátu vyznačen. V evidenci nemovitostí nebylo také zapsáno usnesení soudu prvního stupně z 31. 7. 1974, sp. zn. 5 C 248/74, kterým byl schválen smír uzavřený mezi Státním statkem B. a žalobci C) a D), kterým bylo určeno, že tito žalobci jsou každý z 1/4 spoluvlastníky pozemku parc. č. 3857 k. ú. B. Rozhodnutím Pozemkového úřadu v Benešově ze 14. 10. 1992 byla schválena dohoda o vydání nemovitostí mezi žalovanými a tímto státním statkem, a žalovaným byly kromě jiných vydány pozemky parc. č. 4174 a parc. č. 4715 (nevydány stavební plochy č. 269 a č. 274). Žalobci A) a B) jsou spoluvlastníky domu čp. 33 každý polovinou. Žalobkyně A) ji nabyla vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví v řízení o dědictví po A. Š., zemř. 14. 11. 1982, a žalobce B) - jeho syn - nabyl dědictvím další polovinu tohoto domu. Žalobci C) a D) jsou spoluvlastníky domu čp. 35 a tyto stavby jsou v katastru nemovitostí zapsány jako stavby na cizím pozemku. Soud prvního stupně z těchto skutečností dovodil, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví k pozemkům parc. č. 4714 a č. 4715 trhovou smlouvou z 29. 9. 1952, neboť \"F. a A. Š. touto smlouvou převáděli pozemek, jehož nebyli vlastníky. Scelovací řízení, které v obci začalo, bylo totiž provedeno pouze fakticky, ale nebylo dokončeno po stránce právní. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z obsahu samotné smlouvy trhové z 29. 9. 1952\". Žalobci jsou si neplatnosti kupní smlouvy zřejmě vědomi, neboť touto smlouvou jako důvodem vzniku jejich vlastnického práva ani neargumentují. Podle soudu prvního stupně žalobkyně A) a její manžel A. Š., a žalobci C) a D) nenabyli vlastnictví k předmětným parcelám ani vydržením podle §115 zák. č. 141/1950 Sb., obč. zák. (dále jen \"obč. zák\"). I když drželi pozemky v době od 29. 9. 1952 do 15. 3. 1963, tj. v době od uzavření trhové smlouvy do nabytí vlastnického práva k nim státem, nebyli držiteli oprávněnými ve smyslu §145 odst. l obč. zák., neboť \"Žalobcům a jejich právním předchůdcům muselo být dobře známo, že scelovací řízení nebylo v obci B. L. po právní stránce dokončeno, zejména nebyly provedeny příslušné zápisy v pozemkové knize, a že tedy nejsou vlastníky pozemku parc. č. 3857. Jejich vědomost o této skutečnosti je prokázána samotným obsahem smlouvy trhové z roku 1952, kterou mezi sebou uzavřeli a kde se v bodě IV uvádí, že strany byly poučeny o tom, že smlouvu trhovou je možno vtěliti jen za souhlasu dosud knihovních vlastníků, popř. po zaknihování scelovacího řízení\".
K odvolání žalobců odvolací soud, po té kdy připustil změnu žaloby žalobců A) a B), kterou se domáhali určení, že žalobkyně A) a její zemřelý manžel A. Š., který zemřel 14. 11. 1982, byli ke dni jeho úmrtí bezpodílovými spoluvlastníky parc. č. 4715 v kat. území Ú., změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že změněné žalobě, a také žalobě žalobců C) a D) na určení, že jsou vlastníky parc. č. 4714 v kat. území Ú., vyhověl, a zavázal žalované k náhradě nákladů řízení žalobcům před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování vyvlastňovacím výměrem Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze 3. 3. 1943, z něhož zjistil že jím byly F. a B. D. (rodičům žalované 1/), kteří postupní smlouvou z 22. 3. 1947 převedli kromě jiného na žalovanou 1) a jejího manžela pozemek parc. č. 3857) vyvlastněny nemovitosti v B. L. o výměře 53.441.495 m2 v k. ú. B. pro účely zřízení vojenského cvičiště za náhradu 784.000 korun. Podle potvrzení Okresní záložny hospodářské v B. manželé D. převedli ve prospěch Státního osidlovacího úřadu v P. a Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. v letech 1946 - 1948 částky 145.000 Kčs, 75.450 Kčs a 175.560 Kčs z důvodu zemědělské restituce - cvičiště B. Odvolací soud jinak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, když považoval za nehospodárné dále doplňovat dokazování podle návrhu žalobců o tom, do jakého stádia došlo scelovací řízení v B. L. Uvedl, že sama okolnost, že změny vlastnictví provedené v rámci scelovacího řízení nebyly zaknihovány, by je nečinila neplatnými, když podle zák. č. 141/1950 obč. zák. se vlastnictví převádělo už samotnou smlouvou, pokud nebylo umluveno nebo nevyplývalo-li ze zvláštních předpisů něco jiného, a z přechodných ustanovení tohoto zákoníku vyplývalo, že se jím řídí i právní poměry vzniklé před l. l. 1951. Tak by tomu bylo v případě, že by byly jinak splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Z pohledu těchto závěrů by se podle odvolacího soudu návrh žalobců na doplnění dokazování jevil opodstatněný, avšak nehospodárný, neboť o žalobě mohl rozhodnout na základě již zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud dospěl totiž na rozdíl od soudu prvního stupně k jinému právnímu posouzení v otázce nabytí vlastnického práva žalobců k pozemkům vydržením. F. a A. Š. převáděli trhovou smlouvou z 29. 9. 1952 pozemek parc. č. 3857, který získali výměnou v rámci scelovacího řízení za jiný pozemek. Z pozemku parc. č. 3857, který měl výměru 19.710 m2, užívali jen asi 7.000 m2, a jen tuto část měli v úmyslu převést trhovou smlouvou. Žalobci A), C) a D) a manžel žalobkyně A) A. Š. se bezprostředně po uzavření trhové smlouvy ujali držby uvedené části pozemku parc. č. 3857, oplotili ji a postavili na ni rodinné domky a užívali žalobkyně A) a její manžel A. Š. část označenou později jako parc. č. 4714 a parc. č. 274 (stavební plocha) a žalobci C) a D) parc. č. 4715 a parc. č. 269 (stavební plocha) v přesvědčení, že jsou vlastníky těchto pozemků. Skutečnost, že ve smlouvě je zmínka, že pozemek náleží převodcům na základě nezaknihovaného scelovacího řízení a že smlouvu je možno zaknihovat jen se souhlasem dosavadních knihovních vlastníků, nemůže jejich dobrou víru zpochybnit, jestliže v době uzavření smlouvy nebyly se zápisem vlastnického práva do pozemkové knihy spojovány žádné právní důsledky. Vzhledem k tomu, že tato jejich oprávněná držba trvala nepřetržitě od 29. 9. 1952, stali se vlastníky pozemku v těch částech, které užívali, 30. 9. 1962 ve smyslu §116 a §145 odst. l. obč. zák. Pokud žalovaná 1) s manželem darovali svoje nemovitosti státu 15. 3. 1963, nemohli již darovat nemovitosti, k nimž žalobci nabyli vlastnické právo vydržením. Jestliže stát ke dni účinnosti zákona o půdě pozemky parc. č. 4714 a č. 4715 nevlastnil, nemůže být ani platná dohoda o jejich vydání, kterou žalovaní se Státním statkem B. uzavřeli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu, že při posouzení dobré víry žalobců, že jim předmětné pozemky náleží, nevzal v úvahu, že pozemek parc. č. 3587 žalované 1) a jejího manžela V. B. byl rozhodnutím rady ONV v B. přikázán do užívání Státního plemenářského statku v B. už v roce 1956, že žalobci sice postavili na pozemku č. 3587 rodinné domy, ale ty vždy byly a jsou v evidenci nemovitostí vedeny jako stavby na cizím pozemku, že z výpovědi žalované 1), kterou soud prvního stupně hodnotil jako věrohodnou, vyplynulo, že geodeti v obci B. L. veřejně vyhlásili, že scelování nebude dokončeno a zaknihováno. Pro naplnění oprávněné držby podle zák. č. 141/1950 Sb. nestačí jen přesvědčení držitele, že mu věc patří, ale musí být založeno na konkrétních okolnostech. V dané věci žalobci oprávněnými držiteli být nemohli také proto, že sama trhová smlouva z 29. 9. 1952 je koncipována tak, že z ní vyplývá, že převodci nejsou vlastníky převáděného pozemku, a žalobci věděli, že jde o část pozemku, která byla převodcům dána do užívání za jiný pozemek. Převodci nemohli také převádět pozemek parc. č. 3587 jako celek, když věděli, že užívají jen jeho část. Podle žalovaných účastníci trhové smlouvy jen využili tehdejší situace žalované l) a jejího manžela, kteří jako perzekuované osoby si nemohli vzít zpět do držby pozemky jim náležející. Také při stavbě rodinných domů (vydání stavebního povolení nebo kolaudačním řízení) museli žalobci zjistit, že jejich domy stojí na cizím pozemku. Stejně tak v dědickém řízení po A. Š., zemř. v roce 1977, F. Š., zemř. v roce 1964, a A. Š., zemř. v roce 1982, nebyl pozemek parc. č. 3857 projednán. I kdyby žalobci byli v dobré víře, že jim pozemek parc. č. 3587 podle trhové smlouvy z 29. 9. 1952 náleží, neuplynula k vydržení potřební desetiletá lhůta, neboť 17. 8. 1956 byl pozemek přikázán Státnímu plemenářskému statku v B., 5. 5. 1960 byla uzavřena darovací smlouva mezi manžely B. a státem a vlastnické právo pro stát bylo vloženo usnesením soudu ze 7. 5. 1963. Nebylo také možné vydržet věci ve vlastnictví státu a od 1. 4. 1964 nebylo vydržení jako způsob nabytí vlastnictví vůbec upraveno. Žalovaní dovozují, že žalobci mohli bezplatně užívat a stavět na pozemcích žalovaných jen proto, že byli politicky zvýhodňováni. Pokud by zůstal v platnosti rozsudek odvolacího soudu, pak by tím byla zmařena restituce pozemků žalovaným. Ti jsou také přesvědčeni, že soud měl žalobu zamítnout už jen proto, že pozemky jim byly vydány v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., kde jako předběžná byla otázky vydržení vlastnického práva žalobců k pozemkům zkoumána. Pokud žalobci s restitučním rozhodnutím nesouhlasili, měli možnost se bránit. Jejich odvolání Ministerstvo zemědělství ČR zamítlo a jeho rozhodnutí žalobou u soudu žalobci nenapadli. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení ( §238 odst. l písm. a/, §240 odst. l a §241 odst. l o. s. ř.) přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Tak zjistil, že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §237 odst. l o. s. ř. ani k jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.).
Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacího důvodu uplatněného žalovanými podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. správnost závěru odvolacího soudu, že žalobkyně A) a její manžel a žalobci C) a D) nabyli vydržením vlastnictví k části pozemku parc. č. 3857 (nyní parc. č. 4714 a 4715) ve smyslu §115 obč. zák.
Žalovaní především vytýkali odvolacímu soudu, že nešlo o držbu oprávněnou (§145 odst. l obč. zák.), to znamená, že žalobkyně A) a její manžel a žalobci C) a D) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek patří. Soud prvního stupně při posouzení otázky dobré víry vycházel ze zjištění, které učinil z výpovědi žalované 1), že v obci bylo všeobecně známo, že scelovací řízení nebylo ukončeno, a dále z obsahu smlouvy z 29. 9. 1952. Odvolací soud uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně převzal (dokazování ohledně skutečností z nichž by bylo lze usuzovat na dobrou víru nedoplňoval), přesto však skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že neukončení scelovacího řízení bylo v obci všeobecně známo, při posouzení dobré víry žalobců A), C) a D) a manžela žalobkyně A) A. Š. pominul a ve vztahu k němu pak ani nehodnotil obsah smlouvy z 29. 9. 1952. Žalovaní také důvodně vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou platnosti smlouvy z 29. 9. 1952, resp. průběhem scelovacího řízení mimo závěr, že jeho zaknihování by nemuselo znamenat, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům nedošlo. Bylo zjištěno, že scelovací řízení skutečně ukončeno nebylo, když žalovaným byly v restitučním řízení vráceny pozemky parc. č. 4714 a č. 4715 jako část původního pozemku č. 3857, a syn žalobců C) a D) J. V. je v současné době vlastníkem všech pozemků, náležejících původně F. a A. Š. Pro posouzení dobré víry žalobkyně A) a jejího manžela A. Š. a žalobců C) a D) je tedy významný průběh scelovacího řízení, jehož účastníky by F. a A. Š. byli, jestliže měli v takovém řízení nabýt vlastnictví k pozemku, který smlouvou z 29. 9. 1952 převáděli. Pokud jde o námitku žalovaných, že žalobkyně A) a její manžel A. Š. a žalobci C) a D) museli také zjistit ve stavebním řízení ohledně domů, které na pozemku parc. č. 3857 postavili, že jde o stavby na cizím pozemku, odvolací soud také přešel obsah geometrického plánu č. 11-05-401-920-57 z 21. 11. 1958, kterým byl dělen pozemek č. 3857 mimo jiné na stavební plochy č. 240 a č. 241, na kterých se již nacházely domy žalobkyně A) a jejího manžela a žalobců C) a D). Zaměření bylo tedy provedeno v roce 1958, tj. v průběhu žalobci tvrzené vydržecí lhůty.
Vydržení vlastnického práva by naproti tomu sama o sobě nebránila skutečnost, že pozemek parc. č. 3857 byl v roce 1956 přikázán do užívání Státnímu statku B. Je totiž nesporné, že žalobkyně A) a její manžel A. Š. a žalobci C) a D) od roku 1952 část tohoto pozemku nadále i po roce 1956 užívali. Neobstojí ani námitka žalovaných, že otázkou vydržení pozemků se již zabýval pozemkový úřad v restitučním řízení, už jen proto, že odvolání žalobců bylo, jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze 14. 7. 1993 zn. 1678/93-550, zamítnuto s tím, že nejsou účastníky uvedeného řízení.
Jestliže tedy odvolací soud při právním posouzení nepřihlédl ke skutečnostem, významným pro vydržení vlastnického práva žalobkyně A) a jejího manžela a žalobců C) a D) k předmětným pozemkům podle §145 odst. l obč. zák., jde v tomto smyslu o právní posouzení nesprávné.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243d odst. l , 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková