ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.655.99.1
sp. zn. 22 Cdo 655/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně D. A. proti žalovanému J. T., o ochranu vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 426/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 1998, č. j. 28 Co 509/98-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575 Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. května 1996, č. j. 5 C 426/92-56, kterým byla žalovanému uložena povinnost „vyklidit a vyklizený odevzdat navrhovatelce D. A. pozemek - zahradu č. 12/4 o výměře 642 m2, nemovitost to zapsanou na LV č. 11 pro obec O. a katastrální území Ch. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N., do 31. října 1996\", tak, že vyslovil, že „žalovaný J. T. je povinen zdržet se užívání pozemku - zahrady č. 12/4 o výměře 642 m2 zapsaného na LV č. 11 pro Obec O. a k. ú. Ch. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N.\". Dále zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí předmětné zahrady, kterou nabyla děděním. Jako vlastnice je zapsána i v katastru nemovitostí. Žalovaný nemá listinu osvědčující vlastnické právo k předmětné nemovitosti a proti žalobě se bránil námitkou vydržení vlastnického práva ve smyslu §135a občanského zákoníku ve znění, platném před 1. 1. 1992. Uvedl, že pozemek měl v nepřetržité držbě po dobu 10 let a předpokládal, že jej získal děděním; jeho otec zemřel 19. 6. 1976. Soudy vyšly z toho, že vydržení by mohlo být posuzováno toliko podle tzv. středního občanského zákoníku, avšak vydržecí lhůta mohla běžet jen do doby počátku účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, který již vydržení neumožňoval. Teprve jeho novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. umožňovala vlastnické právo k pozemku vydržet, ovšem vlastnické právo k pozemku nevzniklo občanovi, který držbu vykonával, nýbrž státu, přičemž občanovi vzniklo toliko právo k tomu, aby s ním stát uzavřel dohodu o osobním užívání pozemku. Z toho je zřejmé, že v období od roku 1964 do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela stávajícího občanského zákoníku, nemohl žalovaný vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržet. Vlastnického práva ke spornému pozemku nemohl vydržet ani otec žalovaného, který předmětný pozemek sice získal k užívání v souvislosti s tzv. scelováním pozemků, přičemž z žádného důkazu nevyplynulo, že by bylo scelovací řízení ukončeno se závěrem, že došlo ke změně vlastnictví k tomuto pozemku. Předmětný pozemek získal pouze k užívání jako záhumenek, což mu bylo známo. I když pozemek užíval, nebyl v dobré víře, že mu patří. Pokud žalovaný opírá svoji dobrou víru o dědické rozhodnutí v souvislosti s dědickým řízením po svém otci, do něhož byly zahrnuty i stromy a plot na sporném pozemku, pokud by se dědicové domnívali, že jsou vlastníky sporného pozemku, nepochybně by jej do dědictví přihlásili, což se ovšem v daném případě nestalo. Žalovaný proto nebyl v dobré víře, že pozemek vlastní. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku a mohla se tedy domáhat ochrany vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku, o čemž věcně správně rozhodl soud prvního stupně. Proto jeho rozsudek považoval za správný, ovšem na základě změny žalobního návrhu a jejího připuštění soudem jej ve výroku změnil, jak uvedeno shora. Zamítl pak návrh žalovaného na připuštění dovolání s odkazem na skutečnost, že nabyl účinnosti zákon č. 217/1997 Sb., který řeší otázky vlastnického práva k pozemkům pojatým do scelovacího řízení, které nebylo dokončeno. Má za to, že otázka právního nástupnictví a dobré víry předchůdců žalovaného, kteří získali pozemek do prozatímního užívání v rámci scelovacího řízení, je řešena tímto zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. l písm. a) o. s. ř. s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn ve věci samé. Současně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje dovolací důvod, odpovídající ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Z textu dovolání je nicméně zřejmé, že uplatňuje i dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání shrnuje námitky, které uplatnil již v odvolání, že k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku došlo již v době držby pozemku jeho otcem, jehož dobrá víra vyplývá ze skutečnosti, že otci žalobkyně uhradil porosty. Žalobkyně vyvolala spor až poté, když v roce 1991 zjistila nesrovnalosti ohledně pozemků. Poukazuje na obsah znaleckého posudku z doby projednávání dědictví po otci, v němž byly uvedeny ceny plotu a porostů, nacházejících se na předmětném pozemku, přičemž tyto porosty i plot byly předmětem dědictví. Dále připomíná okolnosti týkající se domu č. p. 8 a č. p. 60 ve vztahu ke svému otci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „pozemky převzal J. T.\", když tento závěr soud vyslovil bez řádných zjištění a důkazů. Uvádí, že pokud je v rozhodnutí soudu tvrzeno, že žalobkyně v roce 1965 zdědila pozemek č. 12/2, který byl v užívání socialistické organizace, nemohlo jít o předmětný pozemek, přičemž toto užívání se vztahuje na zemědělský pozemek za severním plotem a cestou za tímto plotem. Poukazuje na sdělení Obecního úřadu Ch. pro soud s tím, že manžel žalobkyně je členem obecní rady a tato skutečnost mohla obsah sdělení ovlivnit. Odvolací soud nezaujal stanovisko k dovolatelem tvrzeným nesprávnostem v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde nebyly přesné citace výpovědí některých svědků. Nesouhlasí se závěrem soudu, že žalovaný neprokázal ohledně vydržení dobrou víru. Soud podle jeho názoru nesprávně přenáší povinnost prokázat dobrou víru v rozporu s §134 občanského zákoníku na vydržitele, ačkoliv podle §130 odst. l občanského zákoníku se dobrá víra u vydržitele předpokládá a v pochybnostech se vychází z toho, že jde o držbu oprávněnou. To znamená, že pokud někdo popírá dobrou vůli držitele, musí unést důkazní břemeno o neoprávněnosti držby. Pokud nebude dokázáno, že držba je neoprávněná, vychází se z předpokladu, že jde o držbu oprávněnou a jde tedy o vyvratitelnou právní domněnku o oprávněnosti držby. Oba soudy však důkazní břemeno ohledně držby a dobré víry přenesly na dovolatele, což je v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením. Uzavírá, že pokud by nebylo rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolání zrušeno, byla by dovolateli odejmuta možnost získat pozemek do vlastnictví na základě zákona č. 284/1991 Sb., a proto navrhuje rozhodnutí obou soudů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání podává žalobkyně vyjádření ve kterém namítá, že dovolání podané ve smyslu §238 odst. l písm. a/ o. s. ř. je nepřípustné. Žalobou se domáhala vyklizení svého pozemku, neboť se po něm žalovaný volně pohyboval a měl zde různé nářadí. V době řízení před odvolacím soudem byl již pozemek prost jakýchkoliv movitých věcí, a proto změnila žalobu tak, aby byl žalovaný uznán povinným zdržet se užívání pozemku. Soudy obou stupňů posoudily její nárok shodně, byť je formulace výroků rozdílná. K eventuálnímu postupu podle §239 odst. 2 o. s. ř. odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96. S argumentací obsaženou v dovolání se beze zbytku vypořádal soud prvního stupně i soud odvolací. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné za podmínek, uvedených v §237 odst. l, §238 odst. l písm. b/ a v §239 o. s. ř. V dané věci se však dovolání neopírá o žádný z důvodů zmatečnosti, uvedený v §237 odst. l o. s. ř., a ani dovolací soud existenci důvodů, uvedených v tomto ustanovení, nezjistil. Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro určení, že rozhodnutí je měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, případně odkázal-li v odůvodnění na ustanovení §220 nebo §219 o. s. ř.; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Přitom odlišným je jen takový rozsudek, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V dané věci soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost pozemek vyklidit a vyklizený jej předat žalobkyni, odvolací soud rozhodl, že je povinen zdržet se užívání tohoto pozemku. Práva a povinnosti účastníků tedy nebyla v rozsudku odvolacího soudu stanovena odlišně od rozsudku soudu prvního stupně (viz rozhodnutí publikované pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo připuštěno rozhodnutím odvolacího soudu (§239 odst. 1 o. s. ř.), bylo třeba posoudit, zda dovolání není přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož „nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.\"
Z textu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné, nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a současně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, a současně tato otázka není dosud řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Způsobilým dovolacím důvodem pro založení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. může být jen důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dané věci pod dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. lze podřadit jen tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene ve věci, když údajně v rozporu s §130 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že bylo na žalovaném, aby prokázal existenci oprávněné držby. Ve skutečnosti však odvolací soud věc podle pravidla o neunesení důkazního břemene věc neposuzoval, neboť dospěl k závěru, že „právní předchůdci žalovaného nemohli být v dobré víře, že jim věc patří, neboť se osobně zúčastnili scelovacího řízení, a bylo jim známo, že pozemek byl dán J. T. do prozatímního užívání\", a že ani žalovaný nemohl být v dobré víře, že nabyl pozemek děděním, když dědicové tento pozemek nepřihlásili do dědictví. Soud tedy neměl o tom, že držitelé nebyli „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře\", že jsou vlastníky pozemku, pochybnost a proto se pravidlo o předpokladu oprávněnosti držby, které platí jen „v pochybnostech\", nemohlo uplatnit.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243b odst. 4 o .s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Úspěšné žalobkyni přiznal dovolací soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. l, §142 odst. l o. s. ř.) za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání (§6 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 500 Kč (§9 odst. l, §7 citované vyhlášky) a paušální náhradu ve výši 75 Kč (§13 odst. 1, 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2000
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková