ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.2450.98.1
sp. zn. 23 Cdo 2450/98-323
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Josefa Hendrycha ve věci žalobců A) J. K. a B) J. M. , zastoupených JUDr. Josefem Noskem, advokátem se sídlem v Plzni, Kralovická 16, proti žalovaným 1) Lesům České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, a 2) Ministerstvu financí České republiky - Generálnímu ředitelství cel (Praha 4, Budějovická 7), Praha 1, Letenská 15, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 12/92 (po spojení s věcí vedenou pod sp. zn. 5 C 68/91), o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 1998 č.j. 11 Co 777/97-289, takto:
Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 1998 č.j. 11 Co 777/97-289, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítají .
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 1998 č.j. 11 Co 777/97-289 se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. července 1997 č.j. 4 C 12/92-256 tak, že se ukládá povinnost prvnímu žalovanému uzavřít s žalobci dohodu o vydání pozemků v katastrálním území D., a druhému žalovanému dohodu o vydání pozemků v katastrálním území D., a v nákladových výrocích zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 1998 č.j. 11 Co 777/97-289 v částech, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. července 1997 č.j. 4 C 12/92-256 tak, že první žalovaný je povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitostí - pozemků „se stavbou čp. " , „s ostatním stavebním objektem“ , „s ostatním stavebním objektem“ , - zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území D., a druhý žalovaný je povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitostí - pozemků „se stavbou č. “ , - zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území D., se zamítají .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. června 1998 č.j. 11 Co 777/97-289 (mimo jiné) změnil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. července 1997 č.j. 4 C 12/92-256 tak, že uložil žalovaným uzavřít s žalobci dohody o vydání věcí, a to prvnímu žalovanému nemovitostí - pozemků „se stavbou čp. “ , „s ostatním stavebním objektem“ , „s ostatním stavebním objektem“ , - zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území D., a druhému žalovanému nemovitostí - pozemků „se stavbou č. “ , - zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území D., a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud podřadil nárok na uzavření dohody o vydání věcí úpravě provedené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb., č. 115/1994 Sb., č. 116/1994 Sb., č. 107/1995 Sb., č. 134/1997 Sb., č. 78/1998 Sb. a nálezů Ústavního soudu publikovaných pod č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a nikoliv zákonu č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), neboť „pozemky, které ke znárodněnému majetku náležely, i když jsou některé z nich v evidenci vedeny s označením zemědělské nebo lesní půdy, v době znárodnění již dávno nesloužily zemědělskému účelu, nýbrž provozu dřevařského průmyslu (pily)“ . Žalobce, kteří uplatnili nárok včas, shledal osobami oprávněnými (§3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.) a žalované osobami k vydání sporných nemovitostí povinnými (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Na podkladě zjištění, že - na rozdíl od vlastního aktu znárodnění - výměr ministra lesů a dřevařského průmyslu ze dne 23. září 1952, č.j. 302/21.124/1952, jímž byl stanoven rozsah znárodnění podniku právního předchůdce žalobců, „nebyl vydán a podepsán ministrem, ale ´za ministra´ někým jiným“ , odvolací soud uzavřel, že znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (§6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.), neboť pravomoc ve věcech znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen „dekret č. 100/1945 Sb.“), a zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků (dále jen „zákon č. 114/1948 Sb.“), byla svěřena výlučně ministru jako ústavnímu činiteli; z ustanovení §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II. zákona č. 114/1948 Sb., vyplývá - argumentuje odvolací soud - nezastupitelnost osobního rozhodnutí ministra, které „není rozhodnutím správního orgánu“ .
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch žalobců, napadli žalovaní dovoláními.
Dovolání prvního žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části věci samé, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí, a výslovně též proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Námitkou, že pozemky parcelních čísel (les), (les), (pastvina), (pastvina) a (zahrada) „ sloužily zemědělské a lesní výrobě (v usedlosti byl chován i hovězí dobytek a tažní koně)“ i po zavedení pily právním předchůdcem žalobců, aniž by „tvořily jeden funkční celek s pilou“ , vystihl žalovaný dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o.s.ř.“); protože křivda vznikla převzetím půdy uvedené v §1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., měl o vydání těchto nemovitostí rozhodovat správní orgán a nikoliv soud (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalovaný namítá, že v průběhu sporu se stal jen jedním z nástupnických subjektů původního žalovaného Západočeských státních lesů, s.p., Plzeň a že „oblastní inspektorát je metodickým a kontrolním orgánem“ státního podniku. Vadným shledává i označení povinné osoby ve výroku napadeného rozhodnutí ( „Česká republika - České lesy s.p. Hradec Králové“ ). K dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se připíná výhrada prvního žalovaného, že není povinnou osobou (a tudíž pasivně legitimován), jestliže vykonává jen právo hospodaření a vlastníkem nemovitostí je Česká republika, a nesouhlas se závěrem, podle něhož absence podpisu ministra na výměru o rozsahu znárodnění představuje rozpor s dekretem č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II. zákona č. 114/1948 Sb. Navíc zjištění, že výměr podepsal za ministra někdo jiný, učinil odvolací soud jen z toho, že listina, jíž byl proveden důkaz, je opatřena insignií „za ministra“ , aniž zkoumal, kdo skutečně je na listině podepsán (zda přesto nejde o ministrův podpis), takže rozhodnutí v této části vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Proti vydání nemovitostí snáší žalovaný i argumenty „zhodnocení objektů“ (generální oprava pily), „vybudování nových staveb“ (sila, sociálního zařízení, kotelny apod.) a obtížnosti přístupu k jednotlivým objektům na pozemcích (následkem rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalovaného „nefunkční monstrum“ ). Zbylé námitky jsou jednak z pohledu odvolacím soudem přijatého právního posouzení věci bezcenné (týkající se funkčních celků), jednak reagují pouze na reprodukční část odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ze všech uvedených důvodů první žalovaný navrhl zrušení rozsudku v napadených částech a jeho vrácení v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí, a výslovně i ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přestože výslovně ohlašuje použití dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř., nelze jim po obsahové stránce žádné námitky podřadit. Dovolacímu důvodu uvedenému §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. odpovídají námitky týkající se označení druhého žalovaného v závěrečném návrhu žalobců - „Generální ředitelství cel (Ústřední celní správa, Praha“) - které je jen součástí ministerstva financí a samo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jakož i námitky k postupu odvolacího soudu, který z vlastní iniciativy za účastníka na straně žalované v záhlaví svého rozhodnutí označil „Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel“ , přičemž ve výrokové části se zmiňuje o „České republice - Ministerstvu financí - Generálním ředitelství cel v Praze“ , které uložil povinnost dohodu o vydání nemovitostí uzavřít. Shodně s prvním žalovaným je druhým žalovaným namítáno, že zjištění odvolacího soudu, podle něhož výměr o rozsahu znárodnění podniku právního předchůdce žalobců nebyl vydán a podepsán ministrem, ale za ministra někým jiným, neodpovídá obsahu spisu, když odvolací soud podpis na výměru neprověřoval (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Ze všech uvedených důvodů druhý žalovaný navrhl zrušení rozsudku v napadených částech a jeho vrácení v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, jež splňují formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, byla podána včas, oprávněnými subjekty (žalovanými), za které jednali zaměstnanci vybavení právnickým vzděláním (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že jsou - pokud směřují proti meritorním výrokům odvolacího rozsudku - ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustná, neboť napadají pravomocný rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) - přezkoumal bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) rozhodnutí odvolacího soudu v napadených částech (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání shledal zčásti opodstatněnými.
V částech, jimiž dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, nejsou dovolání přípustná.
Výroky o povinnosti žalovaných zaplatit solidárně žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů mají povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. Co do výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení §239 o.s.ř. (nejde o potvrzující usnesení ve věci samé), ani ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť patří mezi ta měnící usnesení, u nichž citované ustanovení (srov. jeho část za středníkem) přípustnost dovolání výslovně vylučuje. Proti výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání podle §238a a §239 o.s.ř. přípustné proto, že nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující. Protože - jak bude rozvedeno níže - vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. zjištěny nebyly, není dovolání proti nákladovým výrokům přípustné ani podle uvedeného ustanovení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti výrokům o nákladech řízení podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Řízení není postiženo vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které způsobují zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Namítal-li první žalovaný v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. nedostatek pravomoci soudu (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nelze než - za stávajících skutkových zjištění - odkázat na výklad týkající se vytčené vady řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. ve vztahu k pozemkům evidovaným jako zemědělská a lesní půda.
Je-li dovolání přípustné (a bylo-li podáno k tomu legitimovaným subjektem včas), je povinen dovolací soud přihlédnout i k vadám řízení (jiným než taxativně vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř.), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bez ohledu na to, zda byly dovolatelem prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítány (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Očekávání, která dovolatelé spojují s výslovně tvrzenými vadami, však naplnit nelze. Žalovaní - aniž by namítali nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení těch subjektů, které žalobci označili za žalované v žalobách - spatřují vady řízení v chybném posouzení důsledků zániku žalovaných v průběhu sporu spojeném s následným nesprávným označením jejich nástupců soudy, a v nevykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, spočívající v nesouladu mezi označením žalovaných v záhlaví rozhodnutí a ve výrokové části (textu dohod o vydání věcí).
Následkem zániku právnické osoby je univerzální sukcese, tj. vstup nových (nástupnických) subjektů do právních vztahů, kterých byla zaniklá osoba účastna; dojde-li k zániku v průběhu řízení, jehož předmětem - jako v daném případě - je nárok majetkové povahy, ztrácí dosavadní účastník způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.) a na jeho místo ipso facto vstupuje do řízení v tom stavu, v jakém se nalézalo v okamžiku univerzální sukcese, právní nástupce (sukcesor); soud o takovém nástupnictví nerozhoduje, není ani zapotřebí úkonů dosavadních účastníků. Ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., které se uplatní i v řízení o odvolání (§211 o.s.ř.), soud jedná nadále s právním nástupcem zaniklé právnické osoby.
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením ze dne 21. února 1997 č.j. 4 C 12/92-186 spojil soud prvního stupně ke společnému řízení věci vedené proti oběma žalovaným. Žalovaný Západočeské státní lesy, podnikové ředitelství v Plzni, zanikl a nástupnickou osobou co do výkonu práva hospodaření k nemovitostem, které žalobci učinili předmětem řízení, se staly Lesy České republiky, státní podnik se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106 (toto zjištění soud učinil z příslušné části obchodního rejstříku). Soudy proto nepochybily, když jednaly s právním nástupcem jako s žalovaným; okolnost, že zaniklý subjekt měl další sukcesory, je pro daný spor nerozhodná, protože - a to nepopírá ani první žalovaný - nositelem práva hospodaření ke sporným nemovitostem se stal on. Nad rámec procesních požadavků týkajících se označení právnické osoby jako účastníka řízení (§79 odst. 1 o.s.ř.) vyjádřily soudy skutečnost, že řízení se dotýká organizační složky právnické osoby - Oblastního inspektorátu v Plzni tím, že za označení právnické osoby připojily údaj o této složce. Uvedení takového údaje samo o sobě není na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj ani bez dalšího dovozovat, že by namísto něho byla označena jen organizační složka, která způsobilost být účastníkem řízení nemá.
Žalované Federální ministerstvo zahraničního obchodu, jehož součástí byla Ústřední celní správa, Praha 1, Václavské náměstí 57 (srov. §2 odst. 1 zákona č. 44/1974 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, §65 zákona č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy), s nímž soudy do rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky jednaly, zaniklo na základě čl. 3 odst. 1, věty první, ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Práva a povinnosti Ústřední celní správy pro Českou republiku přešly na Generální ředitelství cel, jež bylo zřízeno zákonem č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění redakčního sdělení o opravě chyb v částce 38 z roku 1993 Sbírky zákonů České republiky (srov. §5, §326 cit. zákona). Protože Generální ředitelství cel od svého vzniku dne 1. ledna 1993 mělo pouze statut součásti Ministerstva financí České republiky (a nebylo rozpočtovou organizací, jak mylně určovalo ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb. před opravou publikovanou ve Sbírce zákonů), které se stalo ústředním orgánem státní správy pro oblast cel (srov. čl. 3 odst. 3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, zákon č. 21/1993 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky), nepochybily soudy při zkoumání právního nástupnictví druhého žalovaného a správně rozhodly proti Ministerstvu financí České republiky - Generálnímu ředitelství cel.
Rozhodnutí soudu, jímž se ukládá povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí záznamem (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), takže vykonatelnost spočívá pouze v jeho schopnosti být listinou způsobilou k zápisu do katastru nemovitostí. Odtud vyplývají nejen požadavky na identifikaci předmětu žaloby (dohody o vydání) ve výroku rozhodnutí, ale i osoby povinné vzdát se vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch osoby oprávněné. Ve výroku rozsudku odvolacího soudu obsažený údaj o tom, že „Česká republika - České lesy s.p. Hradec Králové“ z pozice povinné osoby vydává dohodou specifikované nemovitosti, zdůrazňuje jen vlastnický vztah k věcem (vlastníkem je stát a nikoliv státní podnik) a i přes svou zjevnou nesprávnost v označení názvu státního podniku (správně Lesy České republiky, s.p. Hradec Králové) není - zejména ve spojení se správným uvedením názvu a sídla prvního žalovaného v záhlaví a na jiném místě výrokové části rozsudku odvolacího soudu - na újmu vykonatelnosti ve shora uvedeném smyslu. Stejné platí i ve vztahu ke druhému žalovanému, jehož odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. 3 Cdon 451/96 je v daných souvislostech nepřípadný.
Lze uzavřít, že vadami prosazovanými dovolateli řízení netrpí; je však postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Neúplnost nebo nesprávnost skutkového zjištění, na jehož základě soud nárok žalobce právně hodnotil, představuje vadu řízení ve výše uvedeném smyslu jen výjimečně, je-li výsledkem nesprávného postupu soudu v důkazním procesu, respektive při shromažďování skutkového materiálu způsoby aprobovanými občanským soudním řádem; o vadu řízení při zjišťování právně významných skutečností jde i tehdy, jestliže soud nepostupoval v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., např. vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání nabízeny důkazy, popřípadě jinak vyšly v řízení najevo), nebo považoval tvrzení sporných stran za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo, případně nešlo o skutková tvrzení, anebo aniž učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod.
V projednávané věci odvolací soud nároky žalobců na uzavření dohod o vydání pozemků (pastvina), (les), (zahrada), (pastvina), (les), (pastvina), (zahrada) a (pastvina) opřel o ustanovení §3 odst. 4 písm. c/, §4 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., veden úvahou, že věcná působnost zákona č. 229/1991 Sb. není dána, když v době znárodnění zmíněné pozemky podle shodných tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o.s.ř.) „již dávno nesloužily zemědělskému účelu, nýbrž provozu dřevařského průmyslu (pily)“ .
Zákona č. 87/1991 Sb. se nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona (§1 odst. 3), a na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch (§1 odst. 4). Rozsah své působnosti v oblasti zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku, vymezuje zákon č. 229/1991 Sb. v ustanoveních §1 odst. 1 a v §30; vztahuje se na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, na obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, a na jiný zemědělský majetek uvedený v §20 zákona. Vedle toho pro postup podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb. se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Užití zákona č. 87/1991 Sb. předpokládá - z pohledu negativního vymezení §1 odst. 3 a 4 - nedostatek věcné působnosti zákona č. 229/1991 Sb., který je ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. nejen předpisem pozdějším (zaplňujícím dosavadní výluku z předmětu úpravy, srov. §1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), ale i speciálním (srov. §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Věcnou působnost zákona č. 229/1991 Sb. určují dvě hlediska. V první řadě jde o povahu majetku v době, kdy citovaný zákon nabyl účinnosti (24. června 1991); jinými slovy řečeno, bylo-li lze k uvedenému dni majetek podřadit pod písmena a/ až d/ ustanovení §1 odst. 1, je třeba aplikovat zákon č. 229/1991 Sb. Jako výjimka z pravidla uvedeného na prvním místě se uplatní nevyvratitelná právní domněnka, podle níž se citovaný zákon vztahuje i na majetek, který definici §1 odst. 1 ke dni jeho účinnosti sice již nesplňoval, ale který byl v době odnětí vlastnického práva užíván k účelům zmíněným v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 1993, Cpjn 50/93, str. 249, III. bod č. 2, a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1867/96, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 1/1998 pod číslem 2).
V případě zemědělských a lesních pozemků je tedy pro určení věcné působnosti zákona č. 229/1991 Sb. rozhodující jejich zařazení do zemědělského půdního fondu, popřípadě do lesního půdního fondu podle úpravy účinné ke dni 24. června 1991, tj. podle zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. (dále jen „zákon o ochraně ZPF“), a zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o lesích“). Zemědělský půdní fond sestával ve smyslu §1 odst. 2 zákona o ochraně ZPF ze zemědělské půdy obhospodařované (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky a pastviny), půdy, která dříve byla a v budoucnu opět měla být zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není, a z pozemků do fondu náležejících podle §1 odst. 3 zákona o ochraně ZPF. Lesní půdní fond tvořily pozemky, které byly trvale určeny k plnění funkcí lesů (tzv. lesní pozemky), za něž se pokládaly především pozemky porostlé lesními dřevinami, které sloužily k plnění funkcí lesů, pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny za účelem obnovy nebo za účelem zřízení lesních školek, popřípadě lesních semenných plantáží (§2 odst. 1 písm. a/ zákona o lesích), a pozemky vymezené ustanovením §2 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona o lesích, popřípadě za lesní pozemky prohlášené příslušným orgánem ve smyslu §2 odst. 2 zákona o lesích s tím, že výslovně byla vyzdvižena priorita pozemků tvořících součást zemědělského půdního fondu (srov. §2 odst. 4 zákona o lesích). I za situace, kdy v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nebyly pozemky půdou tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj nenáležely, ani netvořily lesní půdní fond, je věcná působnost citovaného zákona dána, jestliže v době odnětí vlastnického práva k nim byly užívány k účelům zemědělské nebo lesní výroby (§30 zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud založil aplikovatelnost zákona č. 87/1991 Sb. pouze na vyloučení dopadu nevyvratitelné právní domněnky ustanovení §30 zákona č. 229/1991 Sb. stran využití sporných pozemků (pouze) k zemědělským účelům, aniž zohlednil v řízení najevo vyšlé okolnosti svědčící pro uplatnění prvního hlediska věcné působnosti zákona č. 229/1991 Sb., a navíc zjištění o účelu užívání pozemků v době jejich přechodu na stát znárodněním opřel o údajné shodné tvrzení účastníků, k němuž ovšem v řízení nedošlo. Tím zatížil řízení - ve vztahu k uvedeným pozemkům evidovaným v kategoriích zemědělské a lesní půdy - vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). V této souvislosti nelze nezmínit, že objasnění věcného charakteru předmětu řízení je důležité i pro vyřešení otázky pravomoci soudu (§7 o.s.ř.). Pokud by totiž šlo o nemovitosti, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., byl by k projednání a rozhodnutí o restitučním nároku žalobců (obnově vlastnického práva k věcem, které přešly na stát v rozhodném období způsobem vymezeným v §6 odst. 1 písm. o/ zákona č. 229/1991 Sb.) pravomocný pozemkový úřad (srov. §7 odst. 2 o.s.ř., §9 zákona č. 229/1991 Sb.).
Závěr o existenci uvedených vad vedl Nejvyšší soud k tomu, že rozsudek odvolacího soudu v částech týkajících se zmíněných pozemků zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Námitkám dovolatelů zpochybňujícím skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, konkrétně, že výměr o rozsahu znárodnění podepsal někdo jiný než ministr průmyslu, nelze přisvědčit. Skutkové zjištění nemá ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Dovolatelé tvrdí, že z listinného důkazu (výměru ze dne 23. září 1952, č.j. 302/21.124/1952) absenci podpisu ministra dovodit nelze (i když sami za nepravděpodobnou označují verzi, aby se k označení „za ministra“ na listinu podepsal sám ministr), a vznáší tak výhradu, že v hodnocení důkazu je logický rozpor. Úvaha odvolacího soudu hodnotící výše uvedený listinný důkaz není v rozporu s pravidly logického myšlení; je-li v závěru textu výměru vedle razítka bývalého ministerstva lesů a dřevařského průmyslu nadepsáno „za ministra“ , pak logice věci odpovídá zjištění, že ten, kdo výměr podepsal, tak učinil právě „za ministra“, tedy listinu stvrdil svým podpisem někdo jiný než ministr. Jestliže odvolací soud založil rozhodující skutkový závěr na logicky správném hodnocení obsahu listiny, nejsou námitky dovolatelů spadající pod důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. sto správnost rozhodnutí v napadeném rozsahu zpochybnit.
Zbývá prověřit správnost rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalovaný je povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitostí, z pohledu tímto žalovaným uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž - včetně jeho obsahového vymezení - je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Přezkumu se otevírají otázky, zda absence osobního rozhodnutí ministra o rozsahu znárodnění podniku právního předchůdce žalobců ( „Dobřívského dřevoprůmyslu, J. K. pila se sídlem v D.“ ) je pochybení při výkonu znárodnění - v daném případě upraveným dekretem č. 100/1945 Sb. ve znění zákona č. 114/1948 Sb. - naplňující znak rozporu s citovanými předpisy v ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., a otázka, zda prvnímu žalovanému jako právnímu nástupci subjektu, který vykonával právo hospodaření k nemovitostem, lze přiznat statut osoby k vydání věcí ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinné.
Závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. - vykonání znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy - v důsledku toho, že o rozsahu znárodnění nerozhodl ministr průmyslu, je výrazem soudní praxe usměrněné judikaturou Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v daném případě. V nálezu ze dne 28. dubna 1994 sp. zn. III. ÚS 114/93, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 1, pod číslem 23 (a opět v nálezu ze dne 19. prosince 1996 sp. zn. III. ÚS 232/96 /omylem jej odvolací soud označil spisovou značkou 322/96/, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 6, pod číslem 142), Ústavní soud - v poměrech daných dekretem č. 101/1945 Sb. a zákonem č. 115/1948 Sb. - zdůraznil, že rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění, ať již šlo o znárodnění samotné, či jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra. Vyloučením užití vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů, na rozhodování o určení rozsahu znárodnění, které následovalo po vlastním aktu znárodnění vyhláškou v Úředním listě, vedlo Ústavní soud k závěru, že proces znárodnění, jeho rozsah, jakož i důsledky z něj vyplývající, se měl uskutečňovat pod politickou a ústavní odpovědností příslušného ministra, jehož osobu nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Jestliže tedy byl proces znárodnění završen vydáním výměru o jeho rozsahu, tj. co do vlastního vymezení znárodňované majetkové podstaty, někým jiným než ministrem, tedy „jinak než pod ústavní či typickou odpovědností ministra“ , bylo znárodnění vykonáno způsobem „očividně protiústavním“ , tj. v rozporu s tehdy platnými předpisy. K takto pojímané nezastupitelnosti příslušného ministra v procesu znárodnění se přiklonil - pokud jde o působnost zákona č. 118/1948 Sb., o organizaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků - i Nejvyšší soud (srov. rozsudek ze dne 18. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 306/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura 4/1998, a rozsudek ze dne 28. ledna 1999 sp. zn. 23 Cdo 1170/98).
Uvedené závěry lze vztáhnout - jak správně učinil odvolací soud - i na daný případ. Z ustanovení §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II. sub 14 zákona č. 114/1948 Sb., které svěřovalo rozhodování o rozsahu znárodnění ministru průmyslu (na Slovensku po slyšení pověřence průmyslu a obchodu) a pro řízení o zjištění rozsahu znárodnění současně vylučovalo vládní nařízení č. 8/1928 Sb., vyplývá nezastupitelnost osobního rozhodnutí ministra jako ústavního činitele; nestalo-li se tak, byl znárodňovací proces podniku právního předchůdce žalobců dovršen způsobem, který odporuje citovanému ustanovení dekretu, a tudíž i nemovitosti, jejichž vydání se žalobci domáhají, přešly na stát v rozhodném období (srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými přepisy (§6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Zjevně neudržitelná je výhrada prvního žalovaného k věcné pasivní legitimaci z pohledu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Vymezení pojmu povinných právnických osob akcentuje nikoliv fenomén vlastnického práva jako práva absolutního působícího erga omnes, nýbrž držbu (trvající ke dni účinnosti citovaného zákona, tj. ke dni 1. dubna 1991 /srov. jeho §35/). V případě státního podniku vzhledem k jeho specifickému postavení a úpravě práva hospodaření s národním majetkem vyložila judikatura pojem držby v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako skutečné faktické ovládání věci s vůlí s ní nakládat ze strany subjektu, jemuž příslušelo právo hospodaření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997 sp. zn. 2 Cdon 1476/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2000 sp. zn. 23 Cdo 1681/98). První žalovaný proto coby nástupce zaniklého subjektu v právu hospodaření ke sporným nemovitostem, jinými slovy, subjektu, jenž měl nemovitosti v držbě (tato okolnost není dovolatelem zpochybněna), je osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a okolnost, že vlastnické právo svědčí státu (České republice), je v daných souvislostech bezvýznamná. Odkaz prvního žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 1996 sp. zn. II Odon 4/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/1997, pod číslem 3, s právními větami : „Státní podnik není oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát (jménem státu). Státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem (§80 písm. c/ o.s.ř.); může se však domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření.“ , je nepřípadný, neboť řeší jinou než restituční problematiku (týká se z procesního hlediska otázky jednání státu v občanském soudním řízení ve smyslu §21 odst. 2 o.s.ř. a otázky naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.).
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Připouští-li ustanovení §243a odst. 2 o.s.ř. dokazování v dovolacím řízení jen k prokázání důvodů dovolání, zajišťuje tím požadavek, aby skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstal v dovolacím řízení nedotčen. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla poměřována novými skutečnostmi, které v nalézacím řízení nevyšly najevo a které odvolací soud z tohoto důvodu nemohl uvažovat. Účastníkům dovolacího řízení je tak zapovězeno uvádět ve spor nové skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky. To platí i v případě dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., neboť ani tehdy dovolací soud nerozšiřuje skutkový základ věci, ale vychází jen z toho, co tvoří obsah spisu. Stručně vyjádřeno, dovolacímu soudu občanský soudní řád zapovídá při rozhodování o dovolání přihlížet k novým skutečnostem uplatněným účastníkem až v dovolání.
V projednávané věci první žalovaný v řízení před soudy obou stupňů netvrdil, že - vyjma staveb (bednárny, šatny, jídelny a kotelny) na parcelách č. , které nebyly předmětem napadeného rozhodnutí - na pozemcích po jejich převzetí státem vznikly další nové stavby (zejména silo a sociální zařízení) a že mohou nastat komplikace s přístupem k jednotlivým objektům na pozemcích. Jelikož tyto skutečnosti ani nevyšly v řízení jinak najevo (srov. §132 o.s.ř.), nemůže dovolatel (první žalovaný) odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se jimi nezabýval a nedospěl na jejich základě k jinému - pro něho příznivějšímu - právnímu posouzení věci. Vzhledem k tomu, že - jak bylo výše uvedeno - nelze správnost rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem, nemůže se takovými skutkovými tvrzeními dovolatele zabývat ani dovolací soud. Tvrzení, že stavby byly prvním žalovaným, respektive jeho právním předchůdcem zhodnoceny (např. v podobě generální opravy pily), nelze pokládat z hlediska rozhodnutí o restitučních nárocích za právně významné, neboť jeho dopad může nalézt odezvu až ve vztazích mezi žalobci a prvním žalovaným vzniklých po vydání nemovitostí (srov. §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).
Protože se užitými dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. nepodařilo žalovaným správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud jejich dovolání v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2000
JUDr.Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu