ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.2453.98.1
sp. zn. 23 Cdo 2453/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Č. C. proti žalované S. a ú. s. Ř., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 90/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 1997 č.j. 14 Co 461/96-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. července 1997 č.j. 14 Co 461/96-170 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ (soudu prvního stupně) ze dne 28. února 1995 č.j. 3 C 90/92-67, jímž byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon„), žalované stanovena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věcí - „rodinného domku č.p. 360 v k. ú. Ř. se stavební parcelou č. kat. 389 v k. ú. Ř., které jsou zapsány na LV 1680 pro k. ú. Ř. vedeném u Katastrálního úřadu pro P. - v.", a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.
Odvolací soud v souzené věci uzavřel, že jsou splněny podmínky pro vydání sporných nemovitostí stanovené v §6 odst. 1 písm. g/ restitučního zákona, neboť kupní smlouva ze dne 12. prosince 1976, jíž přešly tyto nemovitosti na stát, byla prodávajícími uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky dovodil na základě zjištění , že prodávajícím se podle kupní smlouvy dostalo o 17.685,- Kčs méně, než činila cena nemovitostí tak, jak byla zjištěna účastníky nezpochybněným revizním znaleckým posudkem vypracovaným P. K. Na existenci tísně usoudil ze zjištění, že původní vlastníci sami dobrovolně nehodlali nemovitosti prodat, byli členy rodiny, dříve provozující řeznickou živnost, na níž byl od roku 1953 vyvíjen nátlak a jejíž finanční situace v době před uzavřením předmětné kupní smlouvy nebyla příznivá k tomu, aby bylo možné provést stavebním úřadem požadované finančně nákladné opravy domu Návrh žalované na připuštění dovolání proti svému rozsudku zamítl odvolací soud s odůvodněním, že posouzení, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, odviselo od konkrétních skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, a nejednalo se o věc zásadně právně významnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř."), brojí žalovaná proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že předmětná kupní smlouva byla žalobcem a jeho matkou uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Za zásadně právně významné pak považuje posouzení, „zda jsou relevantní i případné zjištěné a prokázané elementární okolnosti restitučního titulu, v tomto případě dle ust. §6 odst. 1 lit. g/ z.č. 87/91 Sb., zejména tedy z toho pohledu, zda stačí jejich naplnění objektivně existující, či zda je nutné, aby tyto elementární okolnosti předmětného restitučního titulu došly naplnění jednáním státu, resp. jeho orgánů, tedy zda k jejich naplnění a uznání je nutný určitý prvek chování ze strany nabyvatele v tom smyslu, že prodávající přivedl do stavu tísně či zvlášť nevýhodných podmínek". Žalovaná připouští, že kupní cena, kterou prodávající za nemovitosti obdrželi, byla sice o cca 17.000 Kčs nižší, než měla podle tehdy platného cenového předpisu být, avšak je přesvědčena, že při zohlednění, že dům byl v době prodeje zanedbán, její právní předchůdce o snížení ceny neusiloval, určení takové ceny si nevynucoval a prodávající proti ceně zjištěné jimi zjednaným znalcem neprotestovali, nelze učinit závěr, že kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Závěr odvolacího soudu o existenci tísně pak žalovaná zpochybnila rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., neboť v souvislosti s ním vytýká odvolacímu soudu „řadu skutkových omylů, kterých se odvolací soud dopustil při aplikaci provedených důkazů". Za nesprávné považuje žalovaná pak skutkové zjištění, že na rodinu žalobce byl již od roku 1953 vyvíjen nátlak, který vedl k rozhodnutí prodat sporné nemovitosti státu. Toto zjištění se podle žalované opírá o nepravdivé tvrzení žalobce. Navíc nelze přehlížet, že ani žalobce, ani slyšení svědci neuvedli jakoukoli konkrétní formu či způsob útlaku a nesdělili, jak se tento útlak ve skutečnosti projevoval právě v souvislosti s prodejem nemovitostí. Vzhledem k tomu, že na tíseň bylo soudy usuzováno i z psychického stavu matky žalobce, mělo být vzato v úvahu, že tento stav byl zapříčiněn tím, že v době prodeje domu žila matka žalobce osaměle a nejen ona, ale ani ostatní členové rodiny nebyli schopni a ochotni starat se o dům, který svým vnitřním standardem přestal vyhovovat požadavkům doby. Podle žalované právě tyto okolnosti vedly matku žalobce nakonec k rozhodnutí o prodeji nemovitostí. Pokud se tedy prodávající nacházeli ve stavu tísně, nebyla to určitě tíseň vyvolaná nátlakem ze strany předchůdce žalované – jak dovodily soudy obou stupňů – a nemohlo tedy ani jít o tíseň, kterou předpokládá restituční zákon.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., a ty v daném případě nebyly dovolatelkou namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. se žalovaná výslovně dovolává.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení právnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Pokud tedy žalovaná napadla dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. skutkový základ sporu (zjištění o perzekuci rodiny žalobce a zjištěný psychický stav matky žalobce), z něhož odvolací soud při formulaci právních závěrů týkajících se tísně vycházel, nelze správnost rozhodnutí tímto důvodem prověřit, neboť vzhledem k přípustnosti podaného dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. jde o důvod nezpůsobilý.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhla vyslovení přípustnosti dovolání v souvislosti s „posouzením restitučních důvodů za situace, jaká je v dané věci„. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou tak vymezeny právním závěrem dovozujícím, že kupní smlouva, jíž přešly sporné nemovitosti na stát, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tento právní závěr, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, v rámci jí uplatněného (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak žalovaná zpochybnila, takže s jeho posouzením je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující. Současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu zásadního právního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve o stížnostech pro poručení zákona, a o odvoláních) nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), popřípadě v rozhodnutích soudů prvního stupně vyššími soudy akceptovaných a za účelem sjednocení judikatury publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996 sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu „Právní rozhledy" na straně 135 a 136, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu „Soudní judikatura" na straně 296-300).
Posouzení otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy , tj. posouzení, zda soudy zjištěné skutečnosti umožňují uzavřít, že došlo k naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. g/ restitučního zákona, by mohlo být zásadně právně významným z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na řešení této otázky rozhodnutí spočívá. Jde však o otázku, která je již jednotně řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu a nečiní zásadní výkladové potíže. V této souvislosti lze poukázat kupříkladu na kapitolu č. III., bod č. 9 písmeno b) stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7 1993 Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7 - 8 z roku 1993, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993 sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7 - 8 z roku 1993, případně další rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. 3. 1996 sp. zn. 3 Cdon 172/96, 24. 4. 1996 sp. zn. 3 Cdon 245/96, 25. 2. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1219/96, 28. 7. 1998 sp. zn. 2 Cdon 649/97, 28. 7. 1998 sp. zn. 2 Cdon 403/97, 12. 8. 1998 sp. zn. 620/97, 28. 8. 1998 sp. zn. 23 Cdo 1397/98, 28. 1. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1147/97, 26. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1300/97, 18. 5. 1999 sp. zn. 23 Cdo 1142/98, 26. 11. 1999 sp. zn. 2 Cdon 666/97.
Zmiňovaná judikatura jednotně dovozuje, že každý z obou pojmů užitých v ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ restitučního zákona, tj. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, byť věcně, resp. skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Zákon tak odlišuje skutečnosti, které jsou rozhodující pro posuzování tísně účastníka, od skutečností, které jsou určující pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek, i když si mohou být blízké a mohou spolu souviset. Skutečnosti naplňující předpoklad tísně současně zpravidla nenaplňují druhý předpoklad - nápadně nevýhodné podmínky.
Pojem tísně užitý nejen v §6 odst. 1 písm. g/ (ale i v ustanovení §6 odst. 1 písm. d/ a h/) restitučního zákona a stejně tak v ustanovení §49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník"), je zapotřebí vykládat zásadně jednotně a přisuzovat mu stejný význam, byť jde o pojem užitý různými ustanoveními restitučního zákona a nad to i ve zdánlivě spolu nesouvisejících právních předpisech. Hlava první části druhé restitučního zákona (§3 až §13) nazvaná „Občanskoprávní vztahy" obsahuje ustanovení nepochybně občanskoprávní povahy a i když jde ve vztahu k občanskému zákoníku o úpravu speciální, není důvodu, aby obsahově i formálně shodné pojmy byly vykládány odchylně. Stejným způsobem je zapotřebí vykládat i pojem nápadně nevýhodné podmínky užitý rovněž v §6 odst. 1 písm. g/ restitučního zákona, ale také v ustanovení §49 občanského zákoníku.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (například rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. U kupní smlouvy jde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených plnění, zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k oproti tomu vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohou být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Jak bylo již výše zmíněno, je v daném případě nutné oba atributy aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ restitučního zákona hodnotit z pohledu skutkových zjištění, která soudy obou stupňů učinily. Vzhledem k nim lze dovodit, že zjištěná hospodářská a sociální situace rodiny žalobce, sdílející obecně nepříznivý osud rodiny tzv. živnostenské, i psychický stav matky žalobce, žijící v domě, na jehož údržbu neměla v důsledku tehdejších poměrů (tj. při omezeních v dispozici s bytovými a zejména nebytovými prostorami) dostatek finančních prostředků, vykazovaly v době před uzavřením sporné kupní smlouvy znaky, které jsou podle citované judikatury charakteristické pro stav tísně, jak správně uzavřel odvolací soud. Stejně tak zjištěné porušení ekvivalentnosti smluvených plnění (tj. podcenění věcí o cca 20 procent byly pro prodávající stranu nápadně nevýhodné a je přitom irelevantní, zda stát, resp. právní předchůdce žalované, si neodpovídající kupní cenu nevynutil, resp. ji nepředurčil a prodávající ji pasivně akceptovali.
Lze uzavřít, že odvolací soud ve smyslu ustálené judikatury správně interpretoval jak pojem tísně, tak pojem nápadně nevýhodných podmínek, takže právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalovaná v dovolání napadla, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. zásadně významným. Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2000
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová