ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.600.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 600/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce V. R., jako právního nástupce původní žalobkyně M. R., zastoupeného advokátem, proti žalované I. C., společnost s ručením omezeným, zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 448/91, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1999, č. j. 12 Co 170/99-137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. listopadu 1999, č. j. 12 Co 170/99-137, rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 20 C 448/91-97, ve znění opravného usnesení ze dne 22. září 1999, č. j. 20 C 448/91-129, v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, jak je uvedeno ve výroku označeném v jeho rozsudku jako I., a jinak jej v této části potvrdil; současně citovaný rozsudek změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Se zdůvodněním, že nejde o otázky zásadního právního významu, nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání k otázkám „platnosti hospodářských smluv z 19.7.1990 a 27.9.1990 z toho hlediska, zda k jejich platnosti bylo třeba souhlasu nadřízeného orgánu a registrace státním notářstvím, jakož i k posouzení stavu tísně M. P. při darování nemovitostí\". Přípustnost dovolání naopak vyslovil pro posouzení z jeho pohledu zásadně právně významné otázky specifikované ve výroku potvrzujícího rozsudku, tj. otázky, „zda po právní moci vyhovujícího rozsudku zrealizovaný následný prodej vydaných nemovitostí oprávněnou osobou jako prodávajícím nezpůsobuje zánik restitučního nároku oprávněné osoby na vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb.\". Soudy obou stupňů posoudily uplatněný nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"). Je zapotřebí připomenout, že v pořadí první rozsudky soudů obou stupňů, tj. odvolacího soudu ze dne 9. června 1994, č. j. 14 Co 239/93-59, a soudu prvního stupně ze dne 25. ledna 1993, č. j. 20 C 448/91-21, byly rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 2081/97-81 – v tam uvedených částech – zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud uzavřel, že žalovanou lze pokládat za povinnou osobu k vydání nemovitostí („parcely č. 477 – zastavěná plocha o výměře 530 m2 s domem čp. 339\" katastrálního území města B. – dále jen „požadované nemovitosti\", resp. „nemovitosti\") ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona, protože nemovitosti k datu účinnosti restitučního zákona, tj. ke dni 1. dubna 1991, fakticky držela a byla jako jejich vlastník zapsána v tehdejší evidenci nemovitostí, přičemž zákonnou výjimku stanovenou v §4 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona na ni z posléze uvedených důvodů vztáhnout nelze. Žalovaná sice byla obchodní společností, jejímiž společníky byly výhradně fyzické osoby, jak to předpokládá citované ustanovení, avšak nesplňovala další v něm stanovenou podmínku, totiž podmínku nabytí nemovitostí do 30. září 1990 (správně do 1. října 1990 včetně). Je tomu tak proto, že smlouvy z 19. července 1990 a 27. září 1990 o převodu vlastnického práva k požadovaným nemovitostem (podle názoru odvolacího soudu šlo vzhledem k ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb. /poznámky 9 pod čarou/ o smlouvy kupní podle §399 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /dále jen „obč. zák.\"/) nebyly z pohledu §69 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. května 1990 zákonem č. 103/1990 Sb. (dále jen „hosp. zák.\") „uzavřeny v souladu s §14 odst. 6 a 8 a §35 vyhlášky č. 119/1988 Sb. a proto byly neplatné podle §21 odst. 1 h. z., příp. §39 o. z. … ; účinnosti kupních smluv bránilo jejich neregistrování státním notářstvím podle §134 odst. 2 o. z., ve znění platném do 31.12.1991\". Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že majetkoprávní dispozice se spornými nemovitostmi v průběhu řízení (prodej vydaných nemovitostí oprávněnou osobou) nemění nic na tom, že k rozhodnému datu, tj. ke dni 1. dubna 1991, svědčila aktivní legitimace žalobci (jeho právní předchůdkyni) a pasivně byla legitimována žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Uplatnila v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím zpochybnila právní závěr, podle něhož je povinnou osobou k vydání sporných nemovitostí podle §4 odst. 1 restitučního zákona. Má zato, že smlouva ze dne 27. září 1990 nemůže být neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanoveními §14 odst. 6 a 8 a §35 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 119/1988 Sb.\"), v návaznosti na §69 odst. 3 hosp. zák. V této souvislosti namítla, že smlouva byla uzavřena v době, „kdy platil novelizovaný hospodářský zákoník, ve kterém bylo ustanovení §349 s účinností ode dne 1.5.1990 vypuštěno novelou č. 103/90 Sb. V době koupě nemovitostí byly již ústavním zákonem č. 100/1990 Sb. zrovnoprávněny všechny kategorie vlastnictví, takže smysl pozbyla i některá ustanovení vyhl. č. 119/88 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která byla vydána v naprosto jiné politické a hospodářské situaci. Převody majetku byly dále upraveny hospodářským zákoníkem ve znění po novele č. 103/90 Sb. a k nabytí vlastnického práva až do 1.1.1992, kdy začal platit obchodní zákoník, nebylo třeba registrace státním notářstvím. Nemůže tedy platit vyhláška, která jako prováděcí předpis rozlišuje různé kategorie vlastnictví a je tímto v rozporu s předpisy vyšší právní síly\". Nabyla – li žalovaná vlastnické právo k nemovitostem na základě hospodářské (nikoliv kupní) smlouvy ze dne 27. září 1990 ke dni podpisu zmíněné smlouvy, tj. ke dni 27. září 1990, nemůže být povinnou osobou podle §4 odst. 1 restitučního zákona, neboť se na ni vztahuje zákonná výjimka stanovená v §4 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona. V dalším pro stručnost odkázala na to, co uvedla již ve svém předchozím dovolání proti v pořadí prvnímu rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání nemůže být přípustné proto, že v daném případě schází podmínka zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu normovaná citovaným ustanovením. Dovolání však není přípustné ani ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř., neboť řešení otázky, k níž odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, žalovaná ve svém dovolání ani nezpochybnila. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná se přípustnosti dovolání poukazem na citované ustanovení rovněž dovolává.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné na straně 135 a 136 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné na straně 296 - 300 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhla vyslovení přípustnosti dovolání „pro posouzení otázky platnosti hospodářských smluv z 19.7.1990 a 27.9.1990, zda k jejich platnosti bylo třeba souhlasu nadřízeného orgánu a registrace státním notářstvím a konečně i pro posouzení stavu tísně M. P.\". Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou za této situace vymezeny právními závěry, které odvolací soud ohledně těchto otázek přijal, bylo – li jím přijaté řešení zmíněných otázek dovoláním alespoň zpochybněno.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. žalovaná v dovolání výslovně napadla závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 27. září 1990 a současně závěr o nutnosti její registrace tehdejším státním notářstvím.
S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná výslovně v dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Zmíněné otázky, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, způsobem naznačeným na jiném místě tohoto rozhodnutí v soudní praxi dosud řešeny nejsou. Za takové řešení - navíc pouze ve vztahu k otázce nutnosti registrace smlouvy bývalým státním notářstvím - nelze pokládat závěry přijaté v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 2 Cdo 75/93, uveřejněném na straně 62 v sešitě č. 2 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 555/96, uveřejněném pod č. 16 v sešitě č. 2 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a to především proto, že v citovaných rozhodnutích byla řešena otázka nutnosti registrace smluv, kdy nabyvatelem nemovitostí na základě smlouvy byla fyzická osoba - podnikatel a nikoli, jako v daném případě, osoba právnická - obchodní společnost. S přihlédnutím k obecnému vymezení otázek zásadního právního významu, uvedenému na jiném místě tohoto rozhodnutí, lze za této situace rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jde - li podle závěru dovolacího soudu o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadě tohoto charakteru došlo. Vady ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. - jak již bylo výše zmíněno - namítány, ani zjištěny nebyly.
S přihlédnutím k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze žalovanou pokládat za osobu povinnou k vydání nemovitostí ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona, resp. zda z důvodů uvedených v §4 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona takovou povinnou osobou být nemůže. Pro účely posouzení naplněnosti předpokladu „nabytí věcí od právnických osob (v daném případě do 1. října 1990 včetně)\", uvedeného v §4 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona, však bude především zapotřebí vyřešit dvě předběžné právní otázky, totiž otázku, zda k účinnosti smlouvy ze dne 27. září 1990 bylo zapotřebí její registrace tehdejším státním notářstvím, a otázku, zda lze tuto smlouvu pokládat za platnou, jak míní žalovaná, či za neplatnou, jak dovodil odvolací soud.
Z důkazu listinou - smlouvou ze dne 27. září 1990 s názvem hospodářská smlouva - vyplynulo, že uvedená smlouva byla uzavřena mezi I. p. d. P., jako „předávající organizací\" a I. C. společnost s ručením omezeným se sídlem v B. jako „přejímající organizací\", přičemž ke dni podpisu smlouvy, tj. ke dni 27. září 1990, mělo dojít k převodu vlastnického práva k požadovaným nemovitostem za dohodnutou úplatu ve výši 486.532,- Kčs, kterou měla - a to i s přihlédnutím k dodatku č. 1 ze dne 27. září 1990 - přejímající organizace vyrovnat (bezplatným) poskytnutím prostor předávající organizaci do výše smluvené ceny nemovitostí.
S odvolacím soudem nelze souhlasit, dovodil - li (s odkazem na ustanovení §14 odst. 1 a poznámku 9 pod čarou vyhlášky č. 119/1988 Sb.), že smlouva ze dne 27. září 1990 byla smlouvou kupní ve smyslu §399 obč. zák. Je pravda, že podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb. se převody vlastnictví národního majetku na jiné organizace než socialistické uskutečňovaly smlouvami podle zvláštního předpisu, jímž bylo podle poznámky 9 pod čarou ustanovení §399 obč. zák. Nelze však přehlédnout, v době uzavření smlouvy ze dne 27. září 1990 již z posléze uvedených důvodů nebylo možné uvažovat o socialistických organizacích na straně jedné a jiných než socialistických organizacích na straně druhé. V návaznosti na ústavní změny provedené ústavními zákony č. 46/1990 Sb., 100/1990 Sb. a 102/1990 Sb. - byly totiž v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zákonem č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, provedeny rozsáhlé změny. Mimo jiné byly v čl. I. vypuštěny pod položkami 8 a 9 §§8 a 9 zákona č. 109/1964 Sb. vztahující se k socialistickému společenskému vlastnictví a pod položkou 15 §14 až §16 zákona č. 109/1964 Sb. pojednávající o socialistických organizacích. Čl. II. zákona č. 103/1990 Sb. výslovně stanovil, že pokud se v hospodářském zákoníku používalo výrazu „socialistické organizace\", nahrazuje se (tento výraz) výrazem „organizace\". Vychází - li vyhláška č. 119/1988 Sb. z hospodářského zákoníku (byla vydána podle §391 odst. 1 písm. a/ hosp. zák. jako předpisu zmocňovacího a §75 hosp. zák.), jenž byl citovanou novelou v těchto ohledech změněn, nelze tyto změny v jejich poměrech pominout.
Byl - li v té době (dne 27. září 1990) I. p. d. se sídlem v P. (ústředně řízenou) rozpočtovou organizací (§60, §61 odst. 1 hosp. zák.) a v případě I. C. společnost s ručením omezeným šlo o obchodní společnost (§106a, §106c, §106n a násl. hosp. zák.), pak případ uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem lze posoudit jedině jako vztah při hospodářském styku právnických osob, tj. vztah hospodářskoprávní ve smyslu §1 odst. 1 hosp. zák., který se v té době spravoval režimem zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů; nejde tudíž o vztah občanskoprávní. Proto v daném případě muselo jít o hospodářskou smlouvu (podle §347 hosp. zák.) a nikoliv o smlouvu kupní podle §399 obč. zák., jak nesprávně dovodil odvolací soud (šlo o jiný převod vlastnického práva k věcem, které byly v národním majetku, tedy nikoliv převod, k němuž docházelo při obvyklém hospodaření, a takový převod se uskutečňoval smlouvou podle §349 - po novele provedené zákonem č. 103/1990 Sb. podle §347 - hosp. zák.).
V době uzavření dané smlouvy vázal ústavní zákon č. 100/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé federativní republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, převod majetku státu do vlastnictví fyzických nebo právnických osob na splnění podmínek upravených zákonem Federálního shromáždění. Za takový zákon lze nepochybně považovat zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž v ustanovení §69 odst. 3 umožňoval převody vlastnictví k věcem, které byly v národním majetku, jen pokud to připouštěly prováděcí předpisy. Tímto předpisem byla ve sledované době vyhláška federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., která platila i pro rozpočtové organizace (srov. §1 odst. 1 citované vyhlášky). Při řešení otázky možnosti (dovolenosti) takového převodu je tedy zapotřebí vycházet z tehdy platného předpisu, tj. vyhlášky č. 119/1988 Sb., která i v době uzavření dané hospodářské smlouvy měla oporu v ustanovení §391 odst. 1 písm. a/ hosp. zák. jako v ustanovení zmocňovacím a v 75 hosp. zák., podle nichž byla vydána. Zbývá dodat, že citovaná vyhláška je zrušena až s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (srov. §66 pol. 2 ve spojení s §67 citovaného zákona).
Předmětem převodu byl v daném případě rovněž pozemek parc. č. 477 - zastavěná plocha katastrálního území města B. Je nesporné, že ohledně převodu tohoto pozemku výjimka podle §35 vyhlášky č. 119/1988 Sb. povolena nebyla. Neumožňovalo - li ustanovení §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1988 Sb. převod takového pozemku bez povolení výjimky z citovaného ustanovení postupem stanoveným v §35 vyhlášky č. 119/1988 Sb., pak (hospodářská) smlouva ze dne 27. září 1990 nebyla ohledně zmíněného pozemku uzavřena v souladu s ustanovením §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1988 Sb. ve spojení s §69 odst. 3 hosp. zák. a lze proto uvažovat o její neplatnosti podle §21 odst. 1 hosp. zák., resp. částečné neplatnosti podle §21 odst. 1 hosp. zák. ve spojení s §23 hosp. zák.
I kdyby převod domu vzhledem ke změně společensko-politické situace po roce 1989 bylo možné posoudit jako převod uskutečněný ve společenském zájmu (srov. §14 odst. 6 písm. a/ vyhlášky č. 119/1988 Sb.), jak v dovolání dovozuje žalovaná, lze hospodářskou smlouvu ze dne 27. září 1990 pokládat za neplatnou podle §21 odst. 1 hosp. zák. nejen ve vztahu k pozemku, nýbrž i ohledně domu, tedy jako celek, proto, že by jinak takto vzniklý vztah byl ve smyslu §23 hosp. zák. hospodářsky neodůvodněný. Nebyl by totiž hospodářsky zdůvodnitelný vztah, kdy by „předávající organizace\" i po uzavření hospodářské smlouvy ze dne 27. září 1990 nadále - v důsledku neplatnosti smlouvy o převodu pozemku - vlastnila pozemek (zastavěnou plochu), byť její vůle směřovala nejen k převodu domu, nýbrž i k převodu pozemku, zatímco „přejímající organizace\", jejíž vůle se vztahovala rovněž na převod obou zmíněných věcí, by získala do svého vlastnictví pouze dům bez pozemku (domem zastavěné plochy). Lze tedy ve svých důsledcích pokládat za správný závěr, podle něhož je smlouva ze dne 27. září 1990 neplatná. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak v tomto ohledu nebyl uplatněn důvodně.
Ve světle závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 27. září 1990 jsou dovolací námitky zpochybňující závěr o nutnosti registrace smlouvy tehdejším státním notářstvím pro právní posouzení věci nepodstatné a proto se jimi dovolací soud nezabýval; ani nesprávnost tohoto závěru totiž nemůže nic změnit na tom, že na základě neplatné hospodářské smlouvy nelze nabýt žádné (a tudíž ani vlastnické) právo.
Závěr, že nemovitosti ke dni 1. dubna 1991 fakticky držela žalovaná nebyl dovoláním zpochybněn. Proto se i v této věci uplatní závěr přijatý Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 1476/96. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „právní teorie chápe držbu - oprávnění věc držet - jako jedno z dílčích práv vlastnického práva. Není však vyloučeno, aby držitelem věci (movité či nemovité) byl i někdo jiný než vlastník. Držba předpokládá skutečné - faktické - ovládání věci (složka objektivní) a dále vůli s věcí jako s vlastní nakládat, jakoby mu patřila (složka subjektivní). Pokud by subjekt věc pouze fakticky ovládal, ale chyběla by mu držitelská vůle, to je nakládal by s věcí jako s věcí cizí, nejednalo by se o držbu, ale o tzv. detenci. V případě státní socialistické organizace vzhledem k jejímu specifickému postavení a úpravě práva hospodaření s národním majetkem pak je třeba vyložit pojem držby jako skutečné faktické ovládání věci a vůli s ní nakládat jako subjekt, jemuž příslušelo právo hospodaření\". Ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud rovněž v rozsudku ze dne 29. března 2000, sp. zn. 23 Cdo 1681/98 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 25. září 2000, sp. zn. II. ÚS 352/2000 odmítajícím ústavní stížnost). Dovolací soud nemá důvodu se od uvedeného právního závěru odchýlit ani v této věci. V daném případě - s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem - pak lze pojem držby vyložit jako skutečné ovládání věci a vůli s ní nakládat jako subjekt, jemuž příslušelo vlastnické právo. Jestliže tedy žalovaná ke dni 1. dubna 1991 požadované nemovitosti fakticky ovládala a také s nimi jako s vlastními nakládala, lze považovat za správný právní názor, že je (ke dni účinnosti restitučního zákona) ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona držela. Je proto podle citovaného ustanovení povinnou osobou k jejich vydání.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová