ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.817.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 817/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. D., zastoupenému advokátem, a 2) M. P., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 6 C 1165/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 1998, č.j. 30 Co 506/97-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám JUDr. J. H. do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 1998, č.j. 30 Co 506/97-56, potvrdil rozsudek ze dne 11. června 1997, č.j. 6 C 1165/96-32, jímž Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených nemovitostí (v rozsahu jedné poloviny), a určení, že V. M. před svou smrtí byl vlastníkem týchž nemovitostí (v rozsahu jedné poloviny), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil proti svému rozsudku přípustnost dovolání „v otázce účinnosti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo vyhověno protestu prokurátora podle §31 zákona č. 87/1991 Sb.\".
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že výměrem ze 7. května 1952, zn. 613/52, prohlásil Okresní národní výbor v N. převod sporných nemovitostí z vlastnictví E. a B. M. na žalobkyni a V. M. odstupní smlouvou uzavřenou dne 21. února 1950 za neúčinný (§5 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy); k protestu prokurátora z 15. dubna 1992, podanému podle §15 odst. 1 zákona č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů, a §31 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, Okresní úřad v N. rozhodnutím ze 7. května 1992, č.j. PK 251/92 práv. - opraveným dne 8. června 1992 - výměr zrušil. Poté, co dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.\"/), odvolací soud uzavřel, že účinky zrušení výměru rozhodnutím okresního úřadu nenastaly „ex tunc\", nýbrž „ex nunc\", jinými slovy, výměr byl zrušen nikoliv se zpětnou platností, ale až ode dne účinnosti zrušujícího rozhodnutí. Určovací žaloba - argumentuje dále odvolací soud - nemá místa tam, kde lze nárok uplatnit podle zákona speciálního, za který považoval - se zřetelem k charakteru nemovitostí - zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a namítajíc (podle obsahu) existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. S odkazem na znění §5 odst. 2 zákona č. 65/1951 Sb. - podle něhož mohl okresní národní výbor při splnění stanovených podmínek prohlásit převody nebo pronájmy vymezeného majetku za neplatné - přisuzuje dovolatelka výměru ze 7. května 1952 jen deklaratorní charakter, jenž způsobuje (ve vazbě na jeho dodatečné zrušení), že „vlastnické právo právním předchůdcům žalovaných nevzniklo, ani nemohlo být obnoveno\". Protože žalovaní nebyli „v dobré víře\", nemohli vlastnické právo vydržet. Z uvedených důvodů navrhla dovolatelka napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí dovolání. Poukázal na zásadu, podle níž zpětná účinnost správního rozhodnutí - jako průlom do zásady právní jistoty - je výjimkou, jež musí být výslovně stanovena; jinak platí obecná zásada nabytí účinnosti „ex nunc\". Pokud tedy v rozhodnutí, vydaném na základě protestu prokurátora, správní orgán výslovně nestanoví, že nové rozhodnutí ve věci má (zpětnou) účinnost ke dni právní moci původního rozhodnutí, platí, že právní účinky nového rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení nastávají až ode dne, kdy nabude právní moci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.) - přezkoumal rozsudek odvolacího soudu na základě ustanovení §242 odst. 1, 3 o.s.ř. a dovolání neshledal důvodným.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je dovolateli u dovolání, jehož přípustnost odvolací soud založil podle §239 odst. 1 o.s.ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1994, pod číslem 34). Tímto dovolacím důvodem, který byl jako jediný také uplatněn, je dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, když soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k dovolacím námitkám žalobkyně správný, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného závěru, že účinky rozhodnutí Okresního úřadu v N. ze 7. května 1992, jímž byl zrušen výměr Okresního národního výboru v N. ze 7. května 1952, nenastaly se zpětnou platností.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 60/1965 Sb. proti obecně závazným právním předpisům, proti obecně závazným nařízením národních výborů a proti rozhodnutím, opatřením a jiným aktům (dále jen „rozhodnutí\"), které odporují zákonům a jiným právním předpisům, podá prokurátor protest u orgánu, který je vydal, nebo u orgánu tomuto orgánu nadřízeného nebo na něj dohlížejícího. Podle ustanovení §31 zákona č. 87/1991 Sb. proti rozhodnutím, opatřením a jiným aktům státní správy, které byly vydány v rozhodném období v rozporu se zákony a jinými právními předpisy a které směřovaly k politické perzekuci nebo ke zvýhodnění z politických důvodů, může prokurátor podat protest do 31. prosince 1993 (ve vztahu ke správním rozhodnutím řízení o protestu prokurátora upravoval oddíl čtvrtý, části čtvrté /§69/ zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění do účinnosti zákona č. 283/1993 Sb., tj. do 31. prosince 1993).
Pro řešení naznačené otázky má rozhodující význam ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 60/1965 Sb., podle něhož bylo-li protestu vyhověno, musí orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno, obnovit neprodleně porušená práva, a to nejpozději do třiceti dnů, nestanoví-li prokurátor jinou lhůtu. Není-li možná obnova porušeného práva, je orgán povinen zjednat ve stejné lhůtě jinou přiměřenou nápravu (o obnově práv nebo jiné přiměřené nápravě je povinen podat prokurátorovi ve stanovené lhůtě zprávu). Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že účinky rozhodnutí, kterým byl na základě protestu zrušen výměr ze 7. května 1952, nenastávají již ke dni, kdy bylo zrušené rozhodnutí vydáno (ex tunc), nýbrž až ke dni, kdy bylo toto rozhodnutí zrušeno (ex nunc); v případě, že by se porušená práva obnovovala bez dalšího ke dni, kdy k porušení došlo, by totiž nebylo nutné ukládat státnímu orgánu, aby je sám obnovil (srov. slova „ ... musí orgán ... obnovit ... porušená práva ...\"), navíc ve lhůtě určené do budoucna („ ... neprodleně ..., a to nejpozději do třiceti dnů ...\"). Výslovně se tu počítá i s tím, že obnova porušeného práva nebude možná (srov. větu druhou) a že pak bude zjednána jiná přiměřená náhrada. Jde o situaci obdobnou té, jež se konstituuje v poměrech zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, coby důsledek zrušení trestu propadnutí majetku; účinky tohoto zrušení rovněž nastávají ex nunc (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1997, sp. zn. Pls ÚS-st. 4/97, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura 5/1997, pod číslem 48, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 7, pod číslem 45). Stejným způsobem vyřešil otázku účinnosti rozhodnutí vydaného na základě protestu prokurátora i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 331/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 4/1999, pod číslem 35, a v rozsudku ze dne 4. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 960/97.
Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (závěru, že výměr ze 7. května 1952 nebyl odklizen zpětně, ale až od účinnosti zrušujícího rozhodnutí) se tudíž dovolatelkou uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo. Toto konstatování s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nedůvodného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), zamítl (§243b odst. 1, 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni (dovolatelce), jež nebyla úspěšná, uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech tohoto řízení částku 575,- Kč, která představuje výdaje účelně vynaložené žalovaným na zastoupení advokátem při jednom úkonu právní služby za 500,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a jedné paušální částce 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky), když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi. Výrok o tom, že žalobkyně a druhá žalovaná nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, odpovídá situaci, kdy druhé žalované žádné náklady (podle obsahu spisu) v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Pavel K r b e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová