ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.923.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 923/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) R. B., B) D. H., jako právních nástupkyň původního žalobce V. K., a C) R. K., zastoupeného advokátem, proti žalované L. – S. d. s. a. s., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 427/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 1996, č. j. 9 Co 830/95-80, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyň R. B. a D. H. se zastavuje.
II. Dovolání žalobce R. K. se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 1996, č. j. 9 Co 830/95-80, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (soudu prvního stupně) ze dne 31. května 1995, č. j. 8 C 427/92-52, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu – „návrh na určení, že zemřelý R. K. (otec původního žalobce V. K. /dále jen „původní žalobce\"/ a žalobce R. K. - dále jen „R. K. starší\") byl vlastníkem objektu postaveného na stavební parcele č. katastru 2066, pozemkové parcely č. 2369/12 zahrady a parcely č. katastru 2369/13 zahrady, vše katastrální území obce L.\" (dále jen „sporné nemovitosti\") a současně také žalobu na vydání sporných nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Jelikož v dané věci nebylo vlastnické právo R. K. staršího a jeho bratra K. K. ke sporným nemovitostem doloženo rozhodnutím o jejich přídělu, resp. alespoň výpisem z pozemkové knihy osvědčujícím toto vlastnické právo, nelze podle názoru soudů obou stupňů dovodit, že sporné nemovitosti byly odňaty z jejich vlastnictví, tedy jim jako jejich původním vlastníkům - přídělcům, resp. že jsou dosud jejich vlastnictvím. Je přitom nerozhodné, že byly předloženy některé doklady, které nepřímo svědčí o tom, že R. K. starší a jeho bratr K. K. mohli být přídělci sporných nemovitostí. Za této situace soudy obou stupňů dovodily, že v dané věci nemůže jít o restituční nárok (ať již podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, tak také podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud nadto uzavřel, že ani „vindikační žaloba … podle §126 obč. zák.\" nepřichází v úvahu, neboť „navrhovatelé své vlastnictví ke shora označeným nemovitostem neprokázali\". Podle názoru odvolacího soudu nelze navíc přehlédnout skutečnost, „že parcely č. 2066, 2369/12 a 2369/13 byly v pozdější době sloučeny s jinými parcelami a v současné pozemkové evidenci neexistují, že zděná budova, která byla součástí přídělu č. 288, byla odpůrcem nebo jeho právním předchůdcem adaptována, že všechny nemovitosti jsou součástí továrního komplexu odpůrce a jejich vytržení z tohoto komplexu by bylo obtížné\".
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali původní žalobce a žalobce R. K. (dále jen „dovolatelé\", resp. „dovolatel\", půjde - li jen o žalobce R. K.) dovolání. S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání především zdůraznili, „že nikdy během řízení netvrdili, že vlastnické právo jejich otce k nemovitostem trvá, … že ust. zák. č. 403/90 Sb. se na daný případ nevztahuje, protože k odnětí vlastnictví došlo dřív než v době, kterou cit. zákon pro uplatnění nároku stanovil\", a že v dané věci je naplněn restituční důvod podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když šlo „o majetek odňatý státem bez právního důvodu\". Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli právní závěr, podle něhož nelze dovodit, že sporné nemovitosti byly odňaty z vlastnictví R. K. staršího (a jeho bratra K. K.). Dovolatelé setrvali na stanovisku, že z předložených listinných důkazů (přihlášky o příděl, dokladů o ustanovení R. K. staršího národním správcem, osvědčení Místního národního výboru v L. ze dne 26. září 1946, výpisů z rejstříku trestů R. K. staršího a jeho bratra K. K. s poznámkou o příslibu přídělu, dokladů, v nichž se hovoří o přídělu poř. č. 288, prohlášení o vzdání se přídělu, zápisu o vyúčtování s odcházejícími přídělci, svazku nedatovaných listin – dotazníků, výkazu změn přídělců a přídělových cen ze dne 8. dubna 1957) lze dovodit, že R. K. starší (stejně jako jeho bratr K. K.) se stal přídělcem sporných nemovitostí. Zpochybnění tohoto závěru je nelogické už proto, že R. K. starší je v dokladech jako přídělce sporných nemovitostí evidován. „Ohledně nedostatku zápisu přídělu (a tedy vlastnictví) do pozemkové evidence\" dovolatelé namítli, „že k provádění knihovního pořádku u konfiskovaného majetku byly ze zákona příslušné státní orgány a nikoliv přídělci\". V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnili správnost skutkových zjištění, že původní pozemkové parcely byly sloučeny s jinými a v současné evidenci neexistují, že zděná budova byla adaptována, že sporné nemovitosti jsou součástí továrního komplexu a že jejich vytržení z tohoto komplexu by bylo obtížné. Zastávají totiž názor, že uvedená skutková zjištění z provedených důkazů nevyplynula. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání, konkrétně dne 29. června 1998, žalobce V. K. zemřel a jeho právními nástupkyněmi se staly jeho dcery, žalobkyně R. B. a D. H., které vzaly dovolání zcela zpět, a to protokolárně u soudu prvního stupně dne 28. září 1999 (žalobkyně R. B.) a dne 25. října 1999 (žalobkyně D. H.).
Podle §243b odst. 4 věty druhé o.s.ř., vezme - li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Má- li zpětvzetí dovolání bez dalšího za následek zastavení dovolacího řízení, dovolací soud podle citovaného ustanovení řízení o dovolání žalobkyň R. B. a D. H. jako právních nástupkyň původního žalobce zastavil.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání R. K. bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení má povahu výjimečného opatření a je - li dovolání, jako v daném případě, připuštěno podle §239 odst. 1 o.s.ř. proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, je vyhrazen jen pro řešení závažných právních otázek. V dovolacím řízení lze pak v takovém případě přezkoumávat pouze správnost právního posouzení věci, respektive odvolacím soudem provedené řešení vymezených právních otázek a způsobilým dovolacím důvodem je - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.; naopak jím není dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jímž lze vyjádřit námitky proti skutkovým zjištěním. Proto nelze v dovolacím řízení v posuzovaném případě přezkoumávat, jak se domáhá dovolatel, správnost jím zpochybněných skutkových zjištění.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci, k němuž dochází tehdy, jestliže soud aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Z obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vyplývá, že dovolatel má na mysli v pořadí poslední případ nesprávného právního posouzení věci. Za této situace půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda ze soudy zjištěných skutečností může vyplynout závěr, že R. K. starší a jeho bratr K. K. byli přídělci sporných nemovitosti a že tyto nemovitosti byly odňaty z jejich vlastnictví.
Dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a F. n. o., v podstatě sestávaly ze tří částí. Část první pojednávala o konfiskaci majetku, druhá část se týkala správy konfiskovaného majetku, tedy majetku, který z vlastnictví původních vlastníků přešel v důsledku konfiskace na stát a doposud nebyl rozdělen (přidělen); konečně v části třetí bylo upraveno rozdělení konfiskovaného majetku tzv. přídělem.
Majetek zkonfiskovaný podle části I. (§1 a §2) dekretu č. 108/1945 Sb. přecházel do „zatímní správy\" (část II. - §3 až §5 dekretu č. 108/1945 Sb.) F. n. o. jako samostatných právnických osob zřízených ustanovením §3 citovaného dekretu „při každém osídlovacím úřadě\" (osídlovací úřady byly zřízeny dekretem prezidenta republiky č. 27/1945 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení, „v Praze pro oblast zemí České a Moravskoslezské … a v Bratislavě pro Slovensko\"). Vládním nařízením ze dne 1. března 1946, č. 45 Sb. byl vydán statut a jednací řád F. n. o. Byť ke konfiskaci majetku docházelo ze zákona (dekretu), tak o tom, jsou – li splněny podmínky pro konfiskaci rozhodoval v prvním stupni zpravidla příslušný okresní národní výbor a ve druhém stupni zpravidla zemský národní výbor (§1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb.). Okresní národní výbory pak byly podle §5 odst. 1 bodu č. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. povinny provést soupis majetku zkonfiskovaného v jejich obvodu podle dekretu č. 108/1945 Sb. a tento soupis předložit příslušné úřadovně osídlovacího úřadu (§6 vyhlášky ze dne 24. září 1945, č. 72 Sb., o statutu osídlovacího úřadu) a příslušnému Fondu n. o. V další fázi se pak zkonfiskovaný majetek přiděloval do vlastnictví oprávněným uchazečům za úhradu (§7 dekretu č. 108/1945 Sb.) a rozhodnutí o přídělu tohoto majetku vydávaly ve smyslu §8 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. okresní národní výbory (malé majetkové podstaty), zemské národní výbory (střední majetkové podstaty), resp. příslušné ministerstvo (průmyslový majetek a velké majetkové podstaty). Příděl majetku zkonfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. upravil rovněž zákon č. 31/1947 Sb., o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108, o konfiskaci nepřátelského majetku a F. n. o. Tento zákon zavedl ve svém ustanovení §3 a násl. institut zkráceného přídělového řízení, v němž o přídělu malých a středních majetkových podstat rozhodoval osídlovací úřad na návrh místního, resp. okresního národního výboru (srov. §4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 31/1947 Sb.). Podle §8 odst. 6 dekretu č. 108/1945 Sb. orgán, který rozhodl o přídělu, zaslal pravoplatné rozhodnutí o přídělu příslušnému Fondu n. o., jenž provedl odevzdání přiděleného majetku. Pro účely vzniku vlastnického práva k přiděleným nemovitostem je rozhodující nabytí práv k nemovitostem podle rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (např. O. ú. a Fondu n. o.), i když o tomto nabytí, k němuž došlo v období 1945 – 1948, nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, popřípadě byl proveden později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 1993, sp. zn. Odon 4/93, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 7 – 8 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zemědělský majetek zkonfiskovaný podle dekretu č. 12/1945 Sb. (§1 až §5 dekretu č. 12/1945 Sb.) se vyznačoval poněkud jiným režimem. Nepřecházel do správy Fondů n. o., nýbrž do správy Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství, zřízeného ustanovením §6 dekretu č. 12/1945 Sb. Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství byl právnickou osobou se sídlem v Praze (srov. §1 odst. 1 a 2 vládního nařízení ze dne 3. září 1945, č. 70 Sb., kterým se vydává statut N. p. fondu při ministerstvu zemědělství). Ze zemědělského majetku, spravovaného N. p. fondem, se ve smyslu §7 a násl. dekretu č. 12/1945 Sb. přidělovala půda do vlastnictví osob slovanské národnosti. Podrobnosti o přídělu půdy v rámci osídlení stanovil dekret č. 28/1945 Sb. Podle §4 odst. 3 citovaného dekretu rozhodovalo o přídělu půdy do vlastnictví ministerstvo zemědělství „za součinnosti okresních rolnických komisí a příslušných okresních národních výborů …„. Podle §5 odst. 1 a 2 dekretu č. 28/1945 Sb. byl přídělce povinen ujmout se držby toho dne, který byl stanoven v rozhodnutí o přídělu, přičemž přidělená půda přecházela dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce; vlastnické právo k přidělenému zemědělskému majetku vznikalo dnem jeho převzatí do držby a tento den byl stanoven v rozhodnutí o přídělu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97, uveřejněného pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. nálezy Ústavního soudu České republiky z 21. října 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 12, ročník 1998 – III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, 28. dubna 1999, sp. zn. IV. ÚS 99/99, uveřejněný pod č. 64 ve svazku 14, ročník 1999 - II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 101/99).
Z uvedeného vyplývá, že nutným předpokladem vzniku vlastnického práva k nemovitostem podléhajícím přídělu podle shora citovaných předpisů bylo rozhodnutí příslušného orgánu o přídělu nemovitostí. Není – li součástí zjištění soudů obou stupňů existence konkrétního rozhodnutí o přídělu sporných nemovitostí R. K. staršímu (a jeho bratru K. K.), vydaného k tomu věcně příslušným orgánem, nelze, a to ani na podkladě dovolateli zmíněných listinných důkazů, dovodit, že jeho otec (a strýc) byl přídělcem sporných nemovitostí (srov. rovněž rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 1998, sp. zn. 30 Ca 397/96, uveřejněný pod č. 325 v sešitě č. 14 z roku 1998 časopisu Správní judikatura). Nebyl – li R. K. starší (a jeho bratr K. K.) přídělcem sporných nemovitostí, nebyl ani jejich vlastníkem. Proto lze pokládat za správný právní závěr, že nemovitosti nemohly být odňaty z jeho vlastnictví. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný, resp. žalobkyně R. B. a D. H. sice zpětvzetím dovolání zavinily, že řízení o jejich dovolání muselo být zastaveno, avšak žalované náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2000
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu