ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1831.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1831/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila,CSc., v právní věci žalobce J. N., proti žalovanému Jednotnému zemědělskému družstvu „B,\", zastoupenému advokátem, o 7,387.200 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 33/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.2.2000, čj. 15 Co 836/99, 15 Co 837/99-274, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.února 2000, čj. 15 Co 836/99, 15 Co 837/99-274, se s výjimkou výroků označených II.a III., zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30.září 1999, čj. 10 C 33/95-255, se s výjimkou části výroku, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 51.928 Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. 9.1999, čj. 10 C 33/95-255, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci z titulu nájemného za pozemek částku 150.629 Kč, a zaplatit státu do pokladny Okresního soudu v Klatovech náklady řízení v částce 7.962,30 Kč. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (Šlo v této věci již o druhý rozsudek soudu prvního stupně; jeho rozsudkem ze dne 22.10.1996 , čj. 10 C 33/95-115, byla původně žaloba zamítnuta, odvolací soud však usnesením ze dne 17.2.1997, čj. 15 Co 30/97-130, tento rozsudek zrušil a vyslovil závazný právní názor, že žalobce má nárok na nájemné za předmětný pozemek, sporná byla však dle jeho názoru výše dlužného nájemného).
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného přezkoumal současně s napadeným druhým rozsudkem soudu prvního stupně i související, a žalovaným rovněž napadené, usnesení soudu I. stupně ze dne 30.9.1999, čj. 10 C 33/95-253, jímž soud I. stupně zastavil řízení o návrhu žalobce na zaplacení částky 7.236.571 Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 7.2.2000, čj. 15 Co 836/99, 15 Co 837/99-255 změnil výrokem označeným I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 98.701 Kč, výrokem označeným II. žalobu ohledně částky 51.928 Kč zamítl, a výrokem označeným III. potvrdil usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení co do částky 7.236.571 Kč. Současně rozhodl ve výrocích IV. až VIII. téhož rozsudku o nákladech řízení, a výrokem označeným IX. nepřipustil dovolání proti rozhodnutí potvrzujícímu usnesení soudu I. stupně.
Odvolací soud se nejprve vypořádal s otázkou odvolání žalovaného proti usnesení okresního soudu o zastavení řízení do částky 7. 236. 571 Kč tak, že přijal závěr soudu I. stupně, podle něhož žalovaný netvrdil a neprokázal vážné důvody, pro něž by neměl souhlasit s částečným zastavením řízení. V dalším odvolací soud konstatuje, že pozemek č. p. 65/2 v k.ú. D. L., okr. K., jehož vlastníkem je žalobce, užívá žalovaný na základě práva nájmu vyplývajícího z ustanovení §22 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb. Setrval tak na svém právním názoru, obsaženém v jeho dřívějším usnesení ze dne 17.2.1997 čj. 15 Co 30/97-130, v němž jako odvolací soud vyjádřil názor, podle něhož na existenci nájemního vztahu žalovaného k pozemku nemůže změnit nic ani skutečnost, že také žalobce užívá pozemky, které nejsou jeho vlastnictvím. Pojmovým znakem nájmu je pak jeho úplatnost. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvého stupně, který určil nájemné ve smyslu §136 o.s.ř. podle své úvahy tak, aby vyjadřovalo nájemné obvyklé v místě a čase, přičemž byl podporován ve své úvaze znaleckým posudkem. Současně však dovodil, že došlo k promlčení nároku u řady jednotlivých částek měsíčního nájemného, a s ohledem na již zaplacenou část nájemného ve výši 9.377 Kč tak dle jeho názoru přísluší žalobci na nájemném celkem 98.701 Kč.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 22.3.2000, včas podaným dovoláním, směřujícím jen do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 98.701 Kč. Z odvolání výslovně vyloučil ostatní výroky napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §238 odst.1 písm. a) o.s.ř. a odůvodňuje jej s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Žalovaný především odmítl právní názor soudu, podle něhož na existenci právního vztahu nemůže změnit nic skutečnost, že také žalobce užívá pozemky, které nejsou jeho vlastnictvím, a rovněž postup, kdy za použití ustanovení §136 o.s.ř. soud, při rozhodování o výši nároku na dlužné nájemné, byl veden svou úvahou podloženou znaleckým posudkem. Poukazuje na okolnost, prokázanou v řízení, že daný pozemek byl již v roce 1973 předmětem platných pozemkových úprav pravomocně provedených v kat. území D. L. u K. dle příslušných ustanovení tehdy platných předpisů. Namísto tehdy sdruženého pozemku č. 65/2 v kat. úz. D. L. u K., na němž do té doby žalovaný postavil kravín s vedlejšími stavbami, byly stanoveným postupem přiděleny do náhradního užívání žalobci, resp. jeho právním předchůdcům, srovnatelné náhradní pozemky k provozování zemědělské výroby. Následně v roce 1996 provedl Okresní úřad v K. podle zákona č. 284/1991 Sb.,
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, jednoduchou pozemkovou úpravu pro vytvoření přístupných ucelených jednotek, a to bezúplatně. Předmětem pozemkové úpravy z měsíce května roku 1996 byla opět katastrální parcela žalobce č. 65/2 v užívání žalovaného, a žalobci za ni byly přiděleny do zatímního užívání srovnatelné náhradní pozemky. Bylo rovněž prokázáno, že náhradní pozemky byly poskytovány za parcelu č. 65/2 - ornou půdu, tedy kulturu, která na pozemku existovala v době vzniku práva družstevního užívání pozemku. Bylo tak fakticky zohledněno, že se žalobce žádným způsobem nepodílel na přeměně kultury předmětného pozemku z orné půdy na zastavěnou, resp. ostatní plochu, neboť výstavbu staveb na tomto pozemku byl oprávněn provést podle tehdy platných předpisů, a také výhradně provedl, žalovaný.
Dovolatel dále namítá, že znalecký posudek, o nějž opíral svou úvahu soud, vykazoval závažné početní chyby, a byl nepřezkoumatelný co do způsobu zjištění výše nájemného v částce 8 Kč za 1 m2 zastavěné plochy. Poukazuje i na to, že ani znalecký ústav, ani soud, nevzaly v úvahu sdělení P. f. ČR o výši nájemného z pozemků ze dne 11.1.1999, které bylo předloženo jako důkaz. Pokud soud pokládá za obvyklou cenu nájemného v konkrétním případě částku 8 Kč za 1 m2 ročně pouze na základě neodůvodněných závěrů znaleckého posudku, nevychází jeho rozhodnutí ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vyjadřuje své přesvědčení, že požadavek nájemného z kultury pozemku stavební plocha namísto původní kultury pozemku orná půda je v rozporu s dobrými mravy a zasahuje bez právního důvodu do práv žalovaného. Poukazuje i na to, že soud nevzal zřetel na způsob využití pozemku. Žalovaný ve svém dovolání, upřesněném podáním ze dne 3.7.2000, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu co do výroku pod I. a vrátil mu jej k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolání svým podáním ze dne 10.5.2000, v němž poukazuje na to, že ačkoli žalovaný podřadil dovolací důvody pod ustanovení §241 odst. 3 písm b), c), d) o.s.ř., nepoukazuje na žádnou procesní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále uvádí, že pro správný závěr o výši nájemného náležejícího žalobci bylo relevantní zjištění výměry, druhu a zastavěnosti pozemků ve vlastnictví žalobce, které užíval žalovaný, a ceny nájmu za 1 m2 těchto pozemků, přičemž z provedeného znaleckého posudku jsou zřejmé nejen premisy, z nichž ústav dovozoval své závěry o těchto skutečnostech, ale i metoda jím použitá při zjišťování relevantních skutečností. Proto nelze skutková zjištění soudu hodnotit jako neprokázaná. Konstatuje, že pro důvodnost dovolání nesvědčí žádná z podmínek uvedených v §241 odst. 3 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §241 odst.2 o.s.ř. Důvody vedoucí žalobce k podání dovolání jsou popsány tak, že jsou podřaditelné pod ustanovení
§241 odst. 3 písm.b) a d) o.s.ř. Přípustnost dovolání je dána ustanovením §238 odst.1 písm. b) o.s.ř. Dovoláním napadený výrok odvolacího soudu je sice výrokem potvrzujícím do výše přiznané částky 98.701 Kč rozsudek soudu prvního stupně (nikoli tedy výrok měnící v této výši rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř.), potvrzen byl však takto rozsudek soudu prvního stupně poté, co soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, rozhodl jinak než v původním rozsudku, jímž žalobu zamítl( §238 odst. 1 písm.b) o.s.ř.).. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Přitom dospěl k závěru., že dovolání je důvodné, a to v prvé řadě pokud jde o právní posouzení věci odvolacím soudem ( §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.).Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. dovolatel nekonkretizoval a dovolací soud jeho naplnění neshledal.
Právní závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky vznikl ze zákona nájemní vztah k pozemku č. 65/2 v katastrálním území D. L., dovodil odvolací soud ze skutečnosti, že žalobce je vlastníkem tohoto pozemku a žalovaný tento pozemek užívá a užíval ke dni 24.6.1991. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na své dřívější rozhodnutí v této věci, kdy zrušil první rozsudek soudu prvního stupně. V tomto svém dřívějším usnesení vyjádřil názor, že pozemek vnesla do družstva žalobcova matka, a družstvu tak k němu vzniklo právo družstevního užívání podle dřívějších předpisů. Toto právo však dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo podle jeho ustanovení §22 odst. 2 a 3, a mezi účastníky vznikl nájemní vztah. Okolnost, že žalobce užívá jiný pozemek, který není v jeho vlastnictví, nepovažoval za relevantní.
Dovolací soud neshledal právní závěr odvolacího soudu správným. V prvé řadě odvolací soud neodkazuje na konkrétní právní předpis, podle něhož vzniklo žalovanému právo družstevního užívání k pozemku žalobce (jeho matky) s ohledem na dobu jejího vstupu do zemědělského družstva a dobu vystoupení žalobce jako družstevníka z tohoto družstva, zejména se však nevypořádal s tvrzením žalovaného, že předmětný pozemek užíval poté, co žalobce vystoupil z družstva v roce 1966 ( přičemž mu byla vrácena celá výměra půdy), na základě práva náhradního užívání podle předpisů o hospodářsko technických úpravách půdy, později na základě pozemkové úpravy provedené pozemkovým úřadem. Přitom existence takového práva by měla na výsledek řízení nepochybně vliv.
Dovolací soud vychází z toho, že dnem vydání zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
( dále jen \" zákon o půdě \" ), tj. dnem 24.6.1991 Sb., nebylo právo náhradního užívání zemědělských pozemků zrušeno. Ustanovení §22 odst. 2 v původním znění (odst. 3 v nyní platném znění) zákona o půdě, zakládající mezi vlastníkem a uživatelem pozemku nájemní vztah, bylo vázáno na zrušení dosavadních užívacích práv, vyjmenovaných v odstavci 1. Mezi nimi není právo náhradního užívání, založené vládním nařízením č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, které bylo zrušeno až zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona č. 38/1993 Sb. Zrušením tohoto práva nebyly ovšem anulovány právní vztahy, jež byly již podle uvedených předpisů založeny. Výslovným ustanovením §22 odst. 2 zákona o půdě (v nyní platném znění), jež bylo do osnovy zákona zařazeno jeho novelou - zákonem č. 183/1993 Sb., pak bylo v zákoně o půdě stanoveno, že právo náhradního užívání ( jako právní vztah mezi konkrétními osobami) zaniká dnem schválení pozemkové úpravy, s odkazem na ustanovení zákona č. 284/1991 Sb.,o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
Rozhodnutí odvolacího soudu, a ostatně i soudu prvního stupně, o tom, že mezi účastníky vznikl nájemní vztah v důsledku zrušení práva družstevního užívání k pozemku ke dni 24.6.1991, není proto podloženo dostatečnou právní úvahou, opírající se o příslušná skutková zjištění, ač ve spisu jsou obsaženy některé písemné podklady a zprávy pozemkového úřadu, které by mohly nasvědčovat vzniku práva náhradního užívání žalovaného k předmětným pozemkům před 24.6.1991, eventuelně vzniku práva na základě pozemkové úpravy provedené po tomto datu. Rozhodnutí obou soudů jsou proto z uvedeného hlediska neúplná, tedy nesprávná, a současně nepřezkoumatelná. Je tedy opodstatněn dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., a současně i dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř. pro vadu řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroků, jež nebyly napadeny dovoláním, a současně i rozsudek soudu prvého stupně s výjimkou výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částkou 51.928 Kč; tento výrok byl totiž odvolacím soudem změněn tak, že žaloba byla do této částky zamítnuta, přičemž výrok odvolacího soudu nebyl v této části napaden dovoláním, takže nabyl právní moci. Současně dovolací soud zrušil i související výroky o nákladech řízení. Věc pak byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( §243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta druhá o.s.ř.).V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková