ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1879.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1879/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. P. proti žalovaným 1/ Obci L., 2/ Mgr. J. B., jako správci konkursní podstaty Zemědělského družstva M. v likvidaci, 3/ P. f. ČR, o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 505/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.1999, čj. 17 Co 310/98–174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.11.1999, čj. 17 Co 310/98 – 174, potvrdil v odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22.1.1998, čj. 5 C 505/94-128. Jím byl zamítnut návrh na určení, že žalobce je oprávněn ve smyslu §4 a §4a odst. 3 zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 téhož zákona k blíže popsaným nemovitostem v katastrálním území L. Krajský soud současně rozhodl, že se nevyhovuje návrhu na připuštění dovolání.
V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podstata předmětného sporu spočívala ve vyřešení otázky, zda právní předchůdci žalobce byli vlastníky nemovitostí specifikovaných ve výroku jeho rozsudku v okamžiku, kdy tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu. Dále uvedl, že zákonná podmínka naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. byla splněna, neboť Pozemkový úřad ve Z., který se zabýval návrhem na vydání uvedených nemovitostí, odkázal žalobce na soud. Pozemkový úřad totiž neměl za dostatečně prokázáno vlastnické právo právních předchůdců žalobce k předmětným pozemkům. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v roce 1925 bylo zahájeno přídělové řízení ohledně zbytkového statku, patřícího R. K., s předchůdci žalobce B. a M. P., avšak nikdy nebylo skončeno vydáním přídělové listiny a jejím vkladem do pozemkové knihy. Ačkoliv návrh přídělové listiny a návrh knihovní žádosti byly vypracovány, nejsou podepsány a jsou opatřeny rukou psanými poznámkami. Dle odvolacího soudu je nepochybné, že se jednalo pouze o koncepty, předpokládající další úpravy. Odvolací soud se rovněž domnívá, že bylo prokázáno, že si právní předchůdci žalobce obstarali úvěr na zaplacení přídělové ceny. Tyto skutečnosti však nestačily k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, když rozhodnutí o přídělu vydáno nebylo. Vlastnictví otce žalobce k předmětným pozemkům nemohlo být založeno ani v důsledku projednání jeho pozůstalosti, i když byly tyto pozemky zahrnuty do jmění zůstavitele a následně i do odevzdací listiny. Skutečnost, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl Čs. stát, nemohl zvrátit ani přípis ONV ve Z. zn. VII-807/24, ze dne 2.11.1951 adresovaný finanční prokuratuře, a uvádějící, že stav pozemkové knihy je opačný, a že ve prospěch státu měly být zapsány jiné vykoupené pozemky a pozemky zapsané v knihovní vložce 757 měly být připsány otci žalobce; uvedený přípis ostatně neuvádí na základě jaké právní skutečnosti měl být otec žalobce vlastníkem daných pozemků. Podle názoru odvolacího soudu nemohlo být vlastnické právo právních předchůdců žalobce založeno ani skutečností, že na ně bylo jako na vlastníky předmětných pozemků obecně nahlíženo, jak o tom svědčí další listiny předložené k důkazu, především vyhláška o podávání přihlášek o příděl pozemkového fondu ze dne 15.3.1948 nebo přípisy ministerstva zemědělství ze dne 12.3.1948 a 25.5.1948, adresované B. P. Proto se nemohl výrok rozsudku Okresního soudu v Moravském Krumlově, kterým byl otec žalobce odsouzen kromě jiného i k propadnutí majetku, vztahovat na majetek, který nebyl v jeho vlastnictví, a který před tím, a to ještě před dobou rozhodnou podle zákona o půdě, přešel na stát. Odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání (odůvodněnému poukazem na pojem intabulace) proto, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci 6.1.2000, napadl žalobce dovoláním, v němž uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla vydána na základě nesprávného právního posouzení věci a nemají v podstatných částech oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm c) a d) o.s.ř. Podrobněji byly důvody dovolání rozvedeny v následném podání ze dne 1.3.2000, v němž žalobce poukazuje především na listiny vydané v dědickém řízení po jeho otci, zahrnující předmětné pozemky do pozůstalosti. Dále vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly propadnutím majetku otce žalobce, ačkoli byl v této věci k dispozici tzv. realizační spis a další listiny, které s tímto spisem korespondovaly; žalobce tyto jednotlivé listiny ve svém doplňujícím podání k dovolání specifikuje. Dovolatel rovněž namítá, že se ve výrocích rozsudků obou soudů neodrazily ani předložené doklady o půjčkách, uznání dluhu, případně doplatku pohledávky státu po první pozemkové reformě. Zvláště poukazuje na prokázanou skutečnost, že právní předchůdci žalobce zaplatili z původního úvěru ve výši 170.000 Kč necelých 150.000 Kč, a to za přidělené pozemky. Pokud by tedy neexistovalo ve prospěch žalobce, resp. jeho právních předchůdců, vlastnické právo k předmětným pozemkům, zůstala nezodpovězená otázka, na co byly tyto finanční částky použity. Žalobce navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil pouze třetí žalovaný, který je považuje za nedůvodné, zejména proto, že nezbytnou podmínkou nabytí vlastnického práva k zabranému majetku, či přídělu dle ustanovení §26 až 29 zákona č. 329/1920 Sb., je zápis v pozemkové knize. V daném případě tento zápis proveden nebyl, což bylo uvedeno i při projednávání pozůstalosti po zemřelém otci žalovaného. Žalobci se tak nepodařilo prokázat, na základě jaké právní skutečnosti měl být jeho otec vlastníkem nemovitostí. Dále třetí žalovaný namítá, že v tomto řízení není pasivně legitimován ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě, a také z toho důvodu, že není vlastníkem uvedených nemovitostí, ale pouze správcem, a vlastnictví náleží České republice. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 1 a 2 o.s.ř., nejsou však dány podmínky pro jeho věcný přezkum. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné jen v případech, stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je pak upravena v ustanoveních §237 odst. 1 o.s.ř. až 239 odst. 2 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem uplatněny. Přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení §238 odst. 1, ani §239 odst. 1 o.s.ř., protože rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem potvrzujícím, nikoli měnícím rozsudek soudu prvního stupně, který byl v této věci rozsudkem prvním, přičemž odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku. Zbývá proto posoudit, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., když žalobce navrhl v průběhu řízení před odvolacím soudem, aby dovolání bylo připuštěno.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud nevyhoví řádně učiněnému návrhu účastníka na připuštění dovolání, a to v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Za takové rozhodnutí se pokládá rozhodnutí, jež řeší otázku dosud v judikatuře neřešenou, nebo řešenou nejednotně, nebo rozhodnutí, jež není v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolací soud v takovém případě posuzuje jen právní závěry (nikoli skutková zjištění) odvolacího soudu. Dovolatel neupřesnil, kterou otázku řešenou odvolacím soudem považuje s ohledem na uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. za otázku zásadního významu. V dovolání uvádí, že napadá správnost právního názoru odvolacího soudu na otázku vzniku vlastnictví žalobce, resp. jeho právních předchůdců, k předmětným nemovitostem, ve skutečnosti však se jeho výtky týkají převážně skutkových zjištění soudu učiněných na základě provedených důkazů.
Dovolací soud považuje za rozhodující zjištění učiněné soudy, že nebylo prokázáno vydání rozhodnutí o přídělu předmětných nemovitostí právním předchůdcům žalobce, tedy nebyla prokázána právní skutečnost, z níž žalobce dovozuje jejich vlastnické právo. Jestliže má být založena přípustnost dovolání jen na okolnostech, uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., nemůže dovolací soud přezkoumávat správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Okolnost, že právní předchůdci žalobce nemovitosti užívali, a úřady s nimi jako s majiteli jednaly, sama o sobě nemůže vlastnické právo založit.
Dovolací soud proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam, takže musel dojít k závěru, že není dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání proto jako nepřípustné odmítl ( §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř.)
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová