ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1919.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1919/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně R. B., jako právní nástupkyně J. B., zemřelého dne 6.3.1997, proti žalovanému Družstvu L., o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 9 C 108/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.5.2000, čj. 12 Co 182/98-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 31.10.1997, čj. 9 C 108/93-75. Jím byl zamítnut návrh na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, uplatněný podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"). Oba soudy vyšly z výsledku dokazování o skutečnostech, zakládajících nárok podle tohoto ustanovení, a dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala v podstatě žádnou ze skutečností zde uvedených. V prvé řadě nárok na náhradu byl uplatněn jen ohledně živého inventáře, dále žalobkyně ani původní vlastník - její zemřelý manžel J. B. - neprovozovali v době uplatnění nároku ani později zemědělskou výrobu, a zejména nebylo prokázáno, že by inventář, za nějž požadují náhradu, převzalo žalované družstvo, resp. jeho právní předchůdce. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7.7.2000.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V průběhu odvolacího řízení totiž navrhla, aby bylo připuštěno dovolání k závažné právní otázce, kterou shledávala v tom, že \"potvrzením rozsudku okresního soudu by došlo k potvrzení křivd, které v rozhodné době nastaly\".
V dovolání pak uvedla, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje především v nesprávném hodnocení provedených důkazů. Nesprávný je názor soudů, že nebylo prokázáno, že inventář, který předal do družstva J. P., byl totožný s inventářem ponechaným na usedlosti získané přídělem. Soudy nevzaly v úvahu, že prohlášení z 20.12.1950, jímž se J. B. zbavoval veškerých práv a závazků k předmětné usedlosti, bylo vynucené, navíc vzdání se práv neznamená vzdání se majetku, konkrétně inventáře zanechaného na usedlosti. Pokud ve své žádosti o vydání náhrady neuvedl \"mrtvý\" inventář, neznamená to, že by o něj nežádal. Podmínku zajišťování zemědělské výroby pak žalobkyně splňuje, protože v případě, že náhrada jí bude vydána, použije ji jako majetkového podílu na provozování zemědělské výroby svého bratra. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje podmínky uvedené v ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř., dovolací soud však dospěl k závěru, že není přípustné a nelze je proto věcně projednat.
Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, je přípustné jen v případech zákonem stanovených. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., způsobující zmatečnost řízení, nebyly tvrzeny, ani dovolacím soudem zjištěny. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím v této věci, a protože proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) nebo b), ani §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda lze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jak uplatňuje dovolatelka. Podle tohoto ustanovení v případě, že účastník navrhl v průběhu odvolacího řízení, aby bylo proti rozhodnutí odvolacího soudu připuštěno dovolání, a odvolací soud návrhu nevyhověl, může dovolací soud dojít k závěru, že dovolání je přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Takovýto závěr dovolací soud v dané věci neučinil, a dovolací soud tento názor sdílí. Prvořadým důvodem, pro který nebylo návrhu vyhověno, bylo skutkové zjištění soudu o tom, že žalující neprokázal, že živý a mrtvý inventář, který mu patřil, převzalo žalované družstvo, resp. jeho právní předchůdce. Jestliže je přípustnost dovolání dána ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř., nemůže dovolací soud skutková zjištění, učiněná soudem v nalézacím řízení, přezkoumávat. Přitom jde o základní podmínku vzniku nároku oprávněné osoby na náhradu za živý a mrtvý inventář podle ustanovení §20 zákona o půdě. Občanské soudní řízení je založeno na zásadě, že žalobce musí prokázat svá tvrzení,z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, tedy že na něm spočívá ohledně těchto tvrzení důkazní břemeno. Jestliže nebylo prokázáno, že inventář žalobce přešel na žalovaného, bylo by neúčelné se zabývat okolnostmi, týkajícími se uplatnění nároku, jakož i naplněním jiných podmínek uvedených v ustanovení §20 zákona o půdě, a nelze ani uvažovat o tom, že by rozhodnutím soudu byla žalobci způsobena křivda.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zásadního právního významu a dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř. proto dovolání odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který měl ve věci úspěch, náklady dovolacího řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková