ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.2016.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 2016/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce J. R., proti žalovaným 1/ J. D., zastoupenému advokátkou, a 2/ M. D., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 400/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.12.1998, čj. 15 Co 373/98-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.prosince 1998, čj. 15 Co 373/98-88, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22.ledna 1998, čj. 5 C 400/92-65,
s e zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22.1.1998 vyhověl ve vztahu k prvému žalovanému návrhu na přechod vlastnického práva k pozemku č. 24/1 v katastrálním území Z. na žalobce, když dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Ty spatřoval v okolnosti, že druhé žalované a jejímu manželovi, otci prvého žalovaného J. D. st., bylo zřízeno právo osobního užívání k tomuto pozemku v rozporu s tehdy platnými předpisy, spočívající v tom, že pozemek přesahoval výměru stanovenou zákonem pro zřízení zahrádky, a nebylo vydáno územní rozhodnutí potřebné ke zřízení práva osobního užívání k pozemku podle ustanovení §199 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění.
Krajský soud v Českých Budějovicích na základě odvolání prvého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve shora uvedeném rozsahu potvrdil. Shledal správným právní názor soudu prvního stupně, že při zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku došlo k rozporu s předpisy o územním plánování ve vztahu k ustanovení §199 odst. 1 obč. zák., protože nebylo vydáno územní rozhodnutí. Naproti tomu neshledal rozpor s právními předpisy, který měl spočívat v překročení výměry pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání.
Odvolací soud zaujal právní názor, že podle ustanovení §199 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění postačovalo pro zřízení práva osobního užívání k pozemku územní rozhodnutí, pokud nebyl zpracován pro danou lokalitu územní plán, jak tomu bylo v daném případě. Podkladem pro vydání územního rozhodnutí mohly být skutečnosti zjištěné průzkumem či místním šetřením. V projednávaném případě podal odbor výstavby a územního plánování ONV v T. dne 7.1.1980 vyjádření, v němž souhlasí s žádostí o zřízení práva osobního užívání z hlediska územního plánování, nejde ovšem o rozhodnutí vydané ve správním řízení ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 50/1976 Sb. Odvolací soud výrokem svého rozsudku připustil proti němu dovolání k řešení otázky, \"zda při neexistenci územního plánu bylo podmínkou pro vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání za účelem zřízení zahrádky podle §199 odst. 1 o.z. ve znění platném před 1.1.1992 vydání územního rozhodnutí\". V odůvodnění tohoto výroku dále uvedl, že na rozdíl od žalovaného, který navrhl připuštění dovolání, nepovažuje za otázku zásadního právního významu jím vytýčenou problematiku (týkající se aplikace ustanovení §200 odst. 2 obč. zák.), ale otázku, zda v daném případě, kdy územně-plánovací dokumentace nebyla zpracována, je nutno striktně požadovat vydání územního rozhodnutí, nebo zda postačí souhlas státních orgánů ke zřízení práva osobního užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 29.1.1999, podal prvý žalovaný dovolání, které dle svého obsahu napadá právní závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo v daném případě vydáno územní rozhodnutí. Vyslovuje názor, že \"kvalitu a formu územního rozhodnutí není možno posuzovat striktně formálně, a to právě s odvoláním na §37 stavebního zákona, který nestanoví pro vydání územního rozhodnutí žádné rigidní podmínky\". V daném případě se jedná o rozhodnutí o využití území, a souhlas příslušných státních orgánů, daný na formuláři žádosti právního předchůdce žalovaného o přidělení pozemku z 2.1.1980, zcela postačuje a v podstatě tímto rozhodnutím je. Nezanedbatelným faktem je, že rozhodnutí ONV v T. o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu a změně kultury má veškeré znaky územního rozhodnutí i po formální stránce, a toto rozhodnutí bylo učiněno před tím, než bylo rozhodnuto o přidělení pozemku do osobního vlastnictví. Nakonec dodává, že neexistence územního rozhodnutí nebyla v řízení přesvědčivě prokázána, přičemž v tomto směru leží důkazní břemeno na žalobci. Dovolatel navrhl, aby rozsudek napadený dovoláním byl změněn tak, že žaloba se zamítá, popřípadě aby byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že územní rozhodnutí nebylo vydáno, což vyplývá z vyjádření MNV v B. a MěÚ v B. Žádost o zřízení práva osobního užívání k pozemku nemůže být dle jeho názoru územním rozhodnutím, byť byla doporučena některými orgány státní správy k vyřízení. Podkladem pro vydání územního rozhodnutí jsou totiž skutečnosti zjištěné vlastním průzkumem při místním šetření, a ve vlastním územním rozhodnutí stavební úřad vymezí navrhovaný účel, stanoví podmínky atd. Rozhodnutí o odnětí pozemku ze zemědělského půdního fondu není rozhodnutím podle stavebních předpisů. Žalobce pak poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, a to posuzování rozporu s tehdy platnými předpisy, a nesouladu dohody o zřízení práva osobního užívání s územním plánem a územním rozhodnutím. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud konstatoval, že jsou dány podmínky pro věcné posouzení dovolání, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., uplatňuje se v něm možný dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., a splňuje i formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal v mezích dovolacích důvodů, které se shodují s vymezením přípustnosti dovolání dle výroku odvolacího soudu. Tím je posouzení, co je ve vztahu k ustanovení §199 odst. 1 obč.zák. ve znění platném v době zřízení práva osobního užívání k pozemku, tj. v r.1980, míněno územním rozhodnutím.
Dovolací soud tuto problematiku již řešil ve věci vedené pod sp.zn. 24 Cdo 685/98
v rozsudku ze dne 26.1.1999, který se týkal práva osobního užívání, zřízeného za platnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování. Na základě ustanovení §11 odst. 2 písm.d) a
§12 odst. 3 tohoto zákona dospěl k závěru, že územním rozhodnutím se rozhoduje mj.
o změnách ve využití pozemků. Výkonný orgán vycházel v takových případech z územních podkladů uvedených v §3 tohoto zákona, popřípadě si opatřil pro územní rozhodnutí jiné podklady v rozsahu nezbytném pro řešení dané otázky; mezi nimi jsou příkladmo uvedena též místní šetření. O rozsahu nezbytných podkladů a způsobu jejich zajištění rozhodoval výkonný orgán národního výboru, příslušný k vydání územního rozhodnutí, podle povahy a složitosti daného úkolu. Z toho dovolací soud dovodil, že bylo v pravomoci tohoto výkonného orgánu, aby v případech, kdy nebyl zpracován územní plán, rozhodl podle své úvahy s přihlédnutím ke složitosti případu. Za rozhodnutí o územním využití pozemku proto lze považovat v jednoduchém případě rozhodnutí o změně kultury pozemku z louky na zahradu, ve spojitosti s vyslovením souhlasu příslušného ONV se zřízením zahrádky v dané lokalitě.
V daném případě však bylo právo osobního užívání zřízeno až za platnosti zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ( dále jen \"zákon 50/1976 Sb.\"), a dovolací soud proto zkoumal, zda závěry, k nimž došel ve shora uvedené věci, jsou použitelné i v případě, že je třeba aplikovat tento zákon. Přitom dospěl k závěru, že ustanovení zákona č. 84/1958 Sb. jsou srovnatelná s ustanoveními, směrodatnými pro posuzování územního rozhodnutí podle zákona 50/1976 Sb. V ustanovení §7 odst. 2 písm.d) zákona č. 50/1976 Sb. se uvádí, že územně technické poklady slouží mj. pro územní rozhodování, není-li zpracována příslušná územně plánovací dokumentace. Územního rozhodnutí o využití území se týká ustanovení §32 písm.b) zákona, které je váže na ochranu důležitých zájmů území. Tento pojem je blíže vysvětlen v komentáři k tomuto ustanovení ( viz publikace \" Stavební zákon a předpisy souvisící\", 2. vydání, vydavatelství Panorama Praha, rok 1981), v němž se na str. 89 uvádí: \" V rozhodnutí o využití území se stanoví podmínky zejména pro terénní úpravy, kterými se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, pro výsadbu a větší úpravy vinic, chmelnic, lesů, sadů, dále též pro zřizování hřišť, skladovacích a odstavných ploch, nejsou-li podle §55 stavbami. Rozhodnutí o využití území se vydává jen je-li třeba takové opatření usměrnit z hlediska celospolečenských zájmů; jinak postačí opatření
( stanovisko, vyjádření) stavebního ) úřadu\".
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že vydání správního rozhodnutí o využití území nebylo třeba v případě, kdy se jednalo o malý pozemek, u nějž byla rozhodnutím příslušného orgánu povolena změna kultury z louky na zahradu, a příslušný územně plánovací a stavební orgán dal kladné vyjádření k zřízení práva osobního užívání takové zahrady. Přitom nepovažuje za rozhodující, zda se tak stalo samostatnou listinou, či zda vyjádření bylo připsáno- spolu s dalšími vyjádřeními - přímo na žádosti o zřízení práva osobního užívání. Okolnost, jakým způsobem si pro toto vyjádření získal příslušný orgán podklady, je věcí jeho rozhodnutí. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v takovém jednoduchém případě nebylo zřízení práva osobního užívání v rozporu s ustanovením §199 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění, i když nebylo vydáno zvláštní správní rozhodnutí o změně využití území. Toto ustanovení občanského zákoníku, vydané před účinností zákona č. 50/76 Sb., vycházelo z dřívějších územně plánovacích předpisů, a nemohlo být vykládáno doslovně, jestliže nové předpisy vázaly nutnost územního rozhodnutí jen na důležité úpravy území, jakým jistě nebylo zřízení práva osobního užívání k malé zahrádce.
Rozhodnutí odvolacího soudu, i soudu prvního stupně, proto neshledal dovolací soud v posouzení této otázky správným, a postupoval proto podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 o.s.ř. tak, že zrušil rozsudky obou těchto soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o.s.ř.). Současně bude třeba rozhodnout i o návrhu směřujícímu proti druhé žalované, o němž dosud rozhodnuto nebylo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová