ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.2286.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 2286/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. d. P. - R., zastoupenému advokátem, o 116.291 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 9 C 684/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.12.1999, čj. 12 Co 524/97-59, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2.4.1997, čj. 9 C 684/95-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 70.323 Kč s 16% úrokem od 1.10.1994 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení v částce 13.394,75 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně zamítl žalobu co do částky 23.358 Kč a zastavil řízení co do částky 22.610 Kč, ohledně níž byla žaloba vzata zpět.
Krajský soud v Ústí nad Labem na základě odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 21.12.1999, čj. 12 Co 524/97-59, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.323 Kč s 16% úrokem od 1.10.1994 do zaplacení. Výrok, jímž byla žaloba na zaplacení částky 23.358 Kč zamítnuta, zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud současně připustil proti svému rozsudku dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podle nich se spor týká nájmu zemědělské usedlosti, tvořené nemovitostmi zapsanými na listu vlastnictví č. 30 pro obec R. a katastrální území H. R. Žalobkyně nabyla ideální polovinu těchto nemovitostí do vlastnictví na základě dědictví v roce 1949, a druhou ideální polovinu na základě restitučního nároku pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu dnem 3.5.1994. Účastníci uzavřeli 24.11.1992 nájemní smlouvu na předmětné nemovitosti, resp. ohledně poloviny, kterou žalobkyně nabyla děděním. Smlouva obsahovala i ujednání, podle něhož se bude nájemní smlouva vztahovat i na druhou polovinu majetku poté, co žalobkyně se stane jejím vlastníkem. Nájem byl sjednán na dobu určitou od 1.10.1992 do 30.9.1993. Smlouva obsahuje stanovení ročního nájemného za celou usedlost ve výši 220.646 Kč, a současně také ustanovení, podle něhož při nedoložení vlastnictví i k druhé polovině nemovitostí, nebo při nedoložení nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. f. o této polovině, bude žalovaný vyplácet nájemné pouze ve výši 50% shora uvedené částky. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato smlouva je v části, kterou byla pronajata ideální polovina nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, platná. V dalším vycházel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný disponoval s předmětnou nemovitostí až do roku 1996. Po ukončení sjednané doby nájmu, tj. po 30.9.1993, žalovaný dále nemovitosti využíval a na základě této skutečnosti došlo k obnovení nájemního vztahu ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. na další rok, tj. do 30.9.1994, když žalobkyně nepodala návrh na vyklizení nemovitostí u soudu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na vyplacení sjednaného nájemného i za dobu od 1.10.1993 do 30.9.1994 ve výši 70.323 Kč s úroky z prodlení, neboť žalovaný uvedenou částku ve lhůtě nezaplatil.
Krajský soud v Ústí nad Labem naopak dospěl k závěru, že neplatná je ta část nájemní smlouvy, jež se týkala podílu na nemovitosti, který v době uzavření smlouvy žalobkyně ještě nevlastnila. Své rozhodnutí, jímž zamítavý výrok soudu prvního stupně zrušil, pak odůvodnil v písemném vyhotovení rozsudku. K návrhu žalovaného odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, což odůvodnil tím, že právní otázku, týkající se skončení nájmu na dobu určitou dle §676 občanského zákoníku při absenci vůle obou smluvních stran k pokračování v nájmu, považuje za otázku zásadního právního významu, judikaturou dosud neřešenou.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 27.3.2000, žalovaný napadl včas podaným dovoláním, směřujícím do výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 70.323 Kč s příslušenstvím. Dovolací důvody spatřuje v ustanovení §241 odst. 3 písm c) a d) o.s.ř., s tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné oporu v provedeném dokazování a zejména pak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatele nájemní vztah skončil uplynutím doby, na niž byla nájemní smlouva sjednána, a je nepochybné, že vůle účastníků směřovala k ukončení smlouvy. Žalobkyně totiž nájem vypověděla a žalovaný ji vyzval k převzetí nemovitostí. K převzetí ze strany žalobkyně došlo až tím, že žalovaný složil klíče od budov do úschovy notáře. Za této situace dle dovolatele \"fikce prodlužování nájmu podle §676 odst. 2 obč. zák. nemůže mít místo tam, kde neexistuje vůle ani jednoho z účastníků smlouvy v pokračování nájmu\". Opačný výklad by dle jeho názoru byl v rozporu se základními zásadami občanskoprávních vztahů a rovností účastníků, neboť by byli nuceni k nájemnímu vztahu, který chtěli oba ukončit. Zastává názor, že skončením nájmu podle smlouvy nastupuje nanejvýš režim nájmu ze zákona. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadeném výroku a vrácení věci k novému rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., když jiné okolnosti, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání, dány nejsou. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny, a rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval poprvé ( §238 odst. 1 písm.a) a b) o.s.ř. a contr.). Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem, týkajících se právních závěrů odvolacího soudu; dovolacím důvodem, týkajícím se skutkových zjištění soudu, se dovolací soud nemůže zabývat, jestliže je přípustnost dovolání dána pouze ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. V daném případě se odůvodnění přípustnosti dovolání, učiněné odvolacím soudem, shoduje s dovolacím důvodem uplatněným v dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jde o výklad skončení a následného obnovení nájemní smlouvy týkající se zemědělských nemovitostí, resp. jejich ideální jedné poloviny, která byla ve vlastnictví žalobkyně v době uzavření nájemní smlouvy, a to podle ustanovení občanského zákoníku o nájmu nemovitých věcí.
Právní posouzení soudu je správné, jestliže na danou věc aplikoval správný právní předpis, a současně jej i správně vyložil při rozhodovaní v konkrétní věci. V daném případě je nesporné, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \" zákon o půdě \"), tj. dnem 24.6.1991, nájemní vztah ze zákona k ideální polovině nemovitostí, jejichž byla žalobkyně vlastníkem, podle ustanovení §22 odst. 2 v tehdy platném znění. Tímto zákonným ustanovením (které je v platném znění obsaženo v ustanovení §22 odst. 3 a odst. 9 zákona o půdě), upravil zákonodárce právní vztahy, jež po zániku dosavadních užívacích práv, (případně po vydání nemovitostí podle části druhé zákona) jejich účastníci, tj. vlastník a dosavadní uživatel, nevyřešili dohodou, a zpravidla je z časových důvodů ani vyřešit nemohli. Cílem této úpravy byla minimální úprava těchto vztahů, s tím, že jejich další osud měl být řešen dohodou účastníků, případně postupem podle občanského zákoníku ( §1 odst. 3 zákona o půdě). V daném případě dle závěrů odvolacího soudu, (které dovolací soud považuje za správné), došlo k uzavření platné nájemní smlouvy mezi účastníky ve vztahu k jedné ideální polovině nemovitostí, jež byly v době uzavření smlouvy ve vlastnictví žalobkyně. Touto smlouvou byl založen mezi účastníky nájemní vztah podle části osmé, hlavy sedmé občanského zákoníku. Šlo přitom o smlouvu na dobu určitou, jež skončila v souladu s ustanovením §676 odst. 1 obč. zák. uplynutím doby v ní sjednané, tj. dnem 30.9.1993. Okolnost, že žalobkyně tuto smlouvu vypověděla k datu, kdy nájem podle smlouvy skončil, na věci nic nemění, a tento její právní úkon je třeba hodnotit jako nadbytečný, jak odvolací soud správně dovodil. Proto i písemná odpověď žalovaného na tuto výpověď, kterou s ní vyslovil nesouhlas, je právně irelevantní. Lze proto uzavřít, že nájem, sjednaný smlouvou mezi účastníky ze dne 24.11.1992, skončil dnem 30.9.1993.
Dovolací soud nepochybuje o správnosti závěru odvolacího soudu, že po skončení nájmu sjednaného již podle občanského zákoníku, nebyl obnoven původní nájemní vztah ze zákona - jiný právní závěr nelze z ustanovení §22 odst. 3 a odst. 9 zákona o půdě dovodit. Nájemní vztah ze zákona, jako přechodný institut, totiž mohl být založen pouze jednorázově v návaznosti na zrušení dosavadních užívacích práv podle ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě, nebo po restituci nemovitého majetku podle části druhé tohoto zákona. Další vztahy účastníků, které byly následně upraveny občanskoprávní smlouvu, je proto nutno posuzovat jen podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Pro jejich aplikaci jsou pak rozhodující nezpochybněná zjištění soudu , že
- mezi účastníky nedošlo k uzavření nové nájemní smlouvy, ani k jiné dohodě, upravující jejich vztah k předmětným nemovitostem,
- žalovaný předmětné nemovitosti dále užíval, budovy v roce 1993 ani v roce 1994 nevyklidil a pozemky obdělával,
- po původním odmítnutí výpovědi žalobkyně změnil sice žalovaný svůj postoj a vyzýval žalobkyni k převzetí nemovitostí, žalobkyně však na ně nereagovala,
- žalobkyně nárok na vyklizení nemovitostí u soudu neuplatnila.
Dle názoru dovolacího soudu tato situace odpovídá plně úpravě provedené ustanovením §676 odst. 2 obč. zák. , který odvolací soud správně na danou věc použil. Toto ustanovení upravuje situaci vzniklou po skončení nájmu, když účastníci neuzavřeli žádnou novou smlouvu . Žalovaný naplnil skutkově použití tohoto ustanovení tím, že nemovitosti nadále užíval, za situace, kdy žalobkyně nárok na jejich vyklizení neuplatnila. Tím došlo k obnovení nájemní smlouvy ze zákona za stejných podmínek, za nichž byla sjednána původně.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že tato objektivní situace, vedoucí k použití ustanovení §676 odst., 2 obč. zák., způsobila nerovnost účastníků. Nijak jej totiž neomezila v možnosti předejít nechtěnému obnovení nájmu, protože předmětné nemovitosti mohl přestal užívat ke dni, kdy podle smlouvy o nájmu na dobu určitou nájem skončil. Pokud nerespektoval ukončení nájmu na dobu určitou a v užívání nemovitostí i po skončení nájmu podle smlouvy pokračoval, založil tak podmínky pro obnovu nájemní smlouvy tak, jak jsou v ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. popsány.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud aplikoval na daný případ správný právní předpis, a správně jej rovněž vyložil. Dovolání proto jako nedůvodné zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22.listopadu 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová