ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.2834.99.1
sp. zn. 24 Cdo 2834/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobců A/ J. B., B/ B. H., C/ B. Z. a E/ M. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. Z., 2/ E. Z., 3/ H. Z., 4/ M. Z., 5/ M. K, 6/ Z. K., 7/ R. K., a 8/ M. K., o vydání spoluvlastnických podílů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp.zn.11 C 101/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.1999, čj. 10 Co 1232/98-325, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, rozsudkem ze dne 26.3.1998, čj. 11 C 101/93-295, výrokem I. zamítl návrh žalobců na určení jejich spoluvlastnických podílů k nemovitosti - pozemku č. 1299/5-les o výměře 43.2222 ha v katastrálním území R., výroky II. až IX. uložil žalovaným povinnost vydat žalobou požadované spoluvlastnické podíly na této nemovitosti žalobcům B. H. a B. Z., výroky X. a XI. zamítl žalobu žalobců J. B. a M. B. na vydání spoluvlastnických podílů na této nemovitosti, a výrokem XII. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.11.1997 byl zrušen jeho rozsudek ze dne 26.3.1996, čj. 11 C 101/93-199, a věc mu byla vrácena se závazným právním názorem odvolacího soudu. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm.u) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Přitom dospěl k závěru, že právo na vydání pozemku, jenž přešel na stát z vlastnictví bývalého Lesního družstva K., mají pouze právní nástupci členů tohoto družstva, jejichž členství trvalo ke dni zániku družstva. Za takto oprávněné osoby považoval žalobce B. H. a B. Z., nikoli však žalobce J. B. a M. B., jejichž právní předchůdci - původní členové družstva, zemřeli přede dnem zániku družstva, a nebyli proto k tomuto dni jeho členy.
Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním žalobců J. B. a M. B., jakož i odvoláním žalovaných. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30.4.1999, čj.10 Co 1232/98-325, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., X. a XI., jimiž byla zamítnuta žaloba na určení spoluvlastnických podílů všech žalobců k předmětné nemovitosti, a žaloba na vydání spoluvlastnických podílů žalobcům J. B. a M. B. Ve výrocích II. až IX. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na vydání spoluvlastnických podílů žalobcům B. H. a B. Z. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti svému rozsudku připustil dovolání „proti rozsudku okresního soudu, a to odstavců I.,X. a XI.\".
Odvolací soud dle odůvodnění svého rozsudku převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, učinil z nich však jiný právní závěr. Podle něj bylo Lesní družstvo K. družstvem vlastnickým, nikoli družstvem hospodařícím. Vlastníkem předmětné parcely bylo družstvo, nikoli jeho členové - fyzické osoby. Proto jejich právní nástupci nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě. Protože žádný ze zakladatelů družstva nebyl vlastníkem či spoluvlastníkem předmětného lesního pozemku, není ani možné vymezit jednotlivé podíly.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25.června 1999. Žalobci proti němu podali včas dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřují ve výkladu ustanovení
§6 odst. 1 písm.u) zákona o půdě, jaký zaujal odvolací soud. Uvádějí, že zákon o půdě nerozlišuje mezi družstvy hospodařícími a družstvy vlastnickými. Přitom se v dané věci jednalo o lesní družstvo, jehož členy byly výhradě fyzické osoby, a k převodu majetku družstva na stát došlo v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, čímž byly splněny podmínky zákona. Dodávají, že povinná osoba - Severomoravské státní lesy, lesní závod V., tyto podmínky posuzovala, a následně 27.4.1992 uzavřela dohodu o vydání pozemku , která byla pak schválena pozemkovým úřadem dne 29.6.1992. Přitom byl však nesprávně určen okruh oprávněných osob, což žalobce vedlo k podání žaloby. Dovolatelé rovněž poukazují na dopis Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu v Praze ze dne 3.10.1995, zn.2153/94-440, v němž se uvádí, že pozemkový úřad neshledal v rozhodnutí o schválení dohody rozpor se zákonem ve smyslu §65 odst. 2 správního řádu, s tím, že další oprávněné osoby mají možnost využít soudní cesty. Mimo rámec úvah odvolacího soudu dále dovolatelé uvádějí, že členové družstva, kteří byli zaevidováni v roce 1941 a 1950, tj. právní předchůdci žalovaných, nevnesli do družstva žádnou nemovitost, pouze menší peněžitý vklad.Ten pak nemohl nic změnit na spoluvlastnickém vztahu zakládajících členů družstva - tj. právních předchůdců žalobců - k pozemku č. 1299/5 - les v R., zejména jim nemohl vzniknout spoluvlastnický podíl na nemovitosti, kterou nikdy nevlastnili. Navíc se tyto osoby nestaly ani členy družstva, protože jejich členství nebylo odsouhlaseno Státním pozemkovým úřadem, což vyžadovaly stanovy družstva. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání odpovídá po formální i věcné stránce předpokladům stanoveným občanským soudním řádem („o.s.ř.\") pro jeho věcné projednání. Je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. v části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, a podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. v části potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, proti níž odvolací soud připustil dovolání, byť - zřejmě v důsledku omylu při psaní - uvedl, že dovolání připouští proti rozsudku okresního soudu. Odvolací soud neurčil, která otázka zásadního právního významu má být dovolacím soudem přezkoumána; přípustnost dovolání je tak otevřena pro všechny právní závěry vyslovené odvolacím soudem. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci dovolacích důvodů, uvedených dovolateli (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Odvolací soud dospěl při výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona o půdě k závěru, že účastníci nejsou nositeli práva na vydání lesního pozemku podle tohoto ustanovení, protože ani oni, ani jejich právní předchůdci, nebyli jeho vlastníky, resp. spoluvlastníky, v době, kdy pozemek přešel na stát. Vlastníkem pozemku bylo lesní družstvo K. na základě kupní smlouvy s třetí osobou. Právní předchůdci účastníků byli pouze členy tohoto družstva. Odvolací soud proto nepovažoval účastníky za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, což jej vedlo k zamítnutí žaloby, když jinými aspekty věci se již nezabýval.
Sporné ustanovení §6 odst. 1 písm.u) zákona o půdě zní :
„ Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku ...
u) převodu společně užívaných singulárních lesů a lesních družstev na území České republiky, pokud členy družstva byly výlučně fyzické osoby\".
Kdo je osoba, jíž náleží právo na vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 zákona o půdě, stanoví se v §4 zákona o půdě. Je jím občan (tedy fyzická osoba), jehož půda ... přešla na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25.února 1948 do 1.1.1990 některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 tohoto zákona.
Smysl ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona o půdě je v návaznosti na ustanovení §4 zákona o půdě nejasný, a v průběhu doby od jeho přijetí zákonem č. 93/1992 Sb., kterým byl novelizován zákon o půdě, byl různě vykládán i správními orgány, které rozhodovaly o vydání pozemků. Dovolací soud při výkladu těchto ustanovení v jejich vzájemnosti použil výklad gramatický, logický i historický, opírající se o záznam z diskuse poslanců Federálního shromáždění, a nemá pochybnosti o tom, že zákonodárce uvedenou novelou hodlal řešit možnost vydání pozemků lesních družstev oprávněným osobám. Přitom však nestanovil výjimku z hlavní premisy stanovené v §4 odst. 1 zákona o půdě, kterou je původní vlastnictví oprávněné osoby k pozemku, který jí má být vydán. Nelze proto dojít k jinému názoru, než k tomu, že citované ustanovení se může týkat jen těch lesních družstev, do nichž jejich členové převedli jako svůj podíl vlastní pozemky. Tak tomu dle zjištění obou soudů v dané věci nebylo, protože sporný lesní pozemek zakoupilo lesní družstvo, byť z finančních prostředků svých členů.
Případné pochybnosti o správnosti tohoto výkladu pak jsou odstraněny tím, že výkladem uvedených ustanovení se již zabýval Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 4.3.1994, zn. IV.ÚS 17/94, jímž odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v O.ve spojitosti s rozhodnutím Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu ve F.M.; jimi bylo v řízení podle ustanovení §9 zákona o půdě určeno, že navrhovatelé nejsou vlastníky pozemku, jenž patřil lesnímu družstvu. Ústavní soud v tomto usnesení vyslovil, že navrhovatele nelze považovat za oprávněnou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona o půdě, protože nebyl vlastníkem předmětného pozemku, jehož vydání se domáhal, ale vlastníkem bylo lesní družstvo. Aplikaci uvedeného ustanovení brání právě ustanovení §4 tohoto zákona. Dále Ústavní soud vyslovil názor, že pokud záměrem zákonodárce bylo umožnit vydání nemovitostí ve vlastnictví lesních družstev fyzickým osobám, členům družstva, potom tento záměr měl být promítnut i v ustanovení §4, týkajícím se oprávněných osob, jak je tomu v §4 odst. 3 zákona o půdě.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené neshledává důvod odchýlit se od právního názoru vysloveného Ústavním soudem; proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku byly všechny návrhy žalobců zamítnuty, je správné, protože žalobce jako právní nástupce bývalých členů lesního družstva, kteří pozemek nikdy nevlastnili, nelze v tomto případě považovat za oprávněné osoby ve smyslu stanovení §4 odst. 1 a 2 zákona o půdě.
V důsledku tohoto závěru pak odpadá důvod pro posouzení dalších námitek dovolatelů, týkající se určení rozsahu spoluvlastnických podílů žalobců ve vztahu k žalovaným. Pokud dovolatelé tvrdí, že žalovaní neměli žádné právo na vydání předmětného pozemku, protože nebyli oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení zákona o půdě, nelze tyto otázky v dovolacím řízení posuzovat, když rozhodování o tomto nároku je svěřeno správnímu orgánu - pozemkovému úřadu; navíc v případě, kdy žalobci nejsou ve věci aktivně legitimováni, by nemohl závěr, že ani žalovaní neměli právo na vydání pozemku, přivodit pro žalobce lepší výsledek řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání bylo pak podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným náhrada nákladů tohoto řízení nevznikla ( §243b odst. 4, §224 odst.1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová