ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.2886.99.1
sp. zn. 24 Cdo 2886/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr.Emy Barešové a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyň: A) L. O. a B) Z. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným: l) R. T., a. s., zastoupenému advokátem, 2) F. n. m. ČR a 3) P. f. ČR, zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené a zaniklé nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 8 C 457/94, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 1999, č. j. 8 Co 2478/99-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 1999, č. j. 8 Co 2478/99-226, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213, se zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213 ve výroku , kterým byl zamítnut návrh, aby soud uložil F. n. m. Č. r. povinnost poskytnout žalobkyním náhradu za znehodnocené stavby v obci a v k. ú. P., a to za kravín, vozovou mostní váhu, novou stodolu, přestavenou stodolu, teletník, konírnu, obytnou část č.p. 36, zemní sklepy, studny, venkovní úpravy a dále za zaniklé nemovitosti - obytnou část č.p. 37, mléčnici, přípravnu, kolničku, stáj mladého dobytka, kolny na seno, kolny u vozové váhy, postavené na st. p. č. 49 a st. p. č. 51, v celkové výši 2,150.955,- Kč. Odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalobkyň na připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že Okresní soud v Jindřichově Hradci vydal dne 7. ledna 1997 mezitímní rozsudek č. j. 8 C 457/94-149, kterým určil, že je dán základ nároku žalobkyň k poskytnutí náhrad za shora specifikované znehodnocené a zaniklé nemovitosti podle §14 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), a to vůči druhému žalovanému, když současně zamítl návrh na uložení povinnosti k poskytnutí náhrad prvnímu a třetímu žalovanému. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací pak rozsudkem ze dne 29. května 1997, č. j. 8 Co 392/97-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu vůči prvnímu a třetímu žalovanému. Ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně vyslovil právní názor, že ani druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován; na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213, žalobu zamítl i proti druhému žalovanému. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přitom zaujal názor, že majetek státního podniku S. r. T., určený k restituci, nebyl privatizován, a tedy nebyly privatizovány ani nemovitosti v k. ú. P., k nimž se nárok žalobkyň váže. Nelze dovodit přechod závazků s tímto majetkem spojených na F. n. m. Č. r., neboť na něj přešla pouze ta práva a závazky státního podniku, související s vkládaným majetkem, a to v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. a se zakladatelskou listinou. Na těchto závěrech nemění nic ani žalobkyněmi připomínaný návrh ministra zemědělství na výmaz státního podniku S. r. T. z obchodního rejstříku ze dne 31. srpna 1992, v němž je skutečně uvedeno, že „práva a závazky zrušeného podniku přecházejí na F. n. m. ČR\". Jde nicméně o návrh na výmaz z obchodního rejstříku odvolávající se na rozhodnutí ministra zemědělství ČR č. 12/92, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že k l. květnu 1992 byla na F. n. m. ČR převedena podle jeho požadavku č. j. 05021/1229/Sp/92 z 21. 4. 1992 „část majetku státního podniku S. r. T.\" ve smyslu privatizačního projektu, schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, přičemž součástí rozhodnutí ministra zemědělství č. l2/92 je pod bodem 3 doplnění zbývajícího předmětu činnosti státního podniku o správu majetku určeného k restituci. Bylo chybou orgánů státu, že došlo k výmazu S. r. T. s. p., a tím i k jeho zániku, bez vypořádání restitučních nároků žalobkyň. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zároveň zamítl návrh žalobkyň na připuštění dovolání, neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Za nesprávný považují názor odvolacího soudu, že pokud jde o F. n. m., není dána jeho odpovědnost k náhradě za znehodnocené a zaniklé nemovitosti, protože není povinnou osobou. V tomto směru odkazují na skutečnost, že na základě rozhodnutí ministra zemědělství č. 12/92 z 28. 4. 1992 o převodu majetku státního podniku R. T. na F. n. m. Č. r. podle privatizačního projektu schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 8. 4. 1992 č. j. 30/32/1379/92 bylo zapsáno, že „státní podnik r.\" nemá žádné jmění a tento zápis platil od l. 5. 1992 do 8. 12. 1992, přičemž po celou tuto dobu byl tedy majetek S. r. T. s. p. převeden na F n m. Nárok proti povinné osobě - S. r. T., s. p. - uplatnily dovolatelky včas dopisem z 30. 3. 1992, tedy v době, kdy ještě nebyl v obchodním rejstříku o shora popisované skutečnosti proveden zápis. Ministerstvo zemědělství pod č.j. 1338/92-510 (ministr zemědělství pod č. j. 12/92) dne 31. srpna 1992 rozhodlo o zrušení státního podniku R. T. se sídlem v T., bez likvidace ve smyslu §15 odst. l zákona č. 111/1991 Sb. a tímto okamžikem přešla veškerá práva a závazky zrušeného podniku na F. n. m. a dnem 31. 8. 1992 na něj přešel i závazek poskytnout náhradu za znehodnocení a zaniklé nemovitosti. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o zamítnutí jejich požadavku na náhradu vůči F. n. m. , zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjadřuje žalovaný F. n. m. a uplatňuje „námitku věci rozsouzené\" s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, č. j. 2 Cdon 2001/97-193. Namítá nepřípustnost dovolání s odkazem na zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odvolacím soudem (239 odst. 2 o. s. ř.), a to rovněž s poukazem na citované usnesení, když přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. l písm. b) o. s. ř. není podle jeho názoru dána. Dovolání neobsahuje žádné nové skutečnosti, opakuje názory žalobkyň, které byly soudy již dříve důkladně posouzeny a zhodnoceny. Navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody, uvedené v §241 odst. 3 písm. c/, d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí v rámci dovolacích důvodů, uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
K námitce druhého žalovaného, týkající se přípustnosti dovolání, je třeba uvést, že Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 7. 1edna 1997, č. j. 8 C 457/94-149, vyslovil, že základ nároku žalobkyň vůči druhému žalovanému je dán. Rozsudek okresního soudu byl v této části zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 1997, č. j. 8 Co 392/97-176, ve kterém odvolací soud vyslovil závazný právní názor (§226 o. s. ř.), že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Pokud tedy soud prvního stupně dalším rozhodnutím, a to rozsudkem ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213, žalobu v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu zamítl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, který je napaden dovoláním, je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 1999, č. j. 2 Cdon 2001/97-193, se pak netýká nároků uplatněných dovolatelkami proti druhému žalovanému.
Podle §15 odst. 1 písm. a/ zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, platného v době zániku původní povinné osoby, S. r. T., s. p., státní podnik zaniká rozdělením, sloučením, splynutím, zrušením bez likvidace. Podle §15 odst. 3 citovaného zákona při zániku podniku zrušením bez likvidace učiní zakladatel opatření o veškerém jeho majetku a závazcích. Neučiní-li tak, provede se likvidace podniku podle zvláštních předpisů. Účinky zápisu právních skutečností do obchodního rejstříku upravuje §27 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Okresním soudem v Českých Budějovicích, oddíl AVII, číslo vložky 223, založeném na čl. 88 a čl. 19 spisu, se podává, že státní podnik S. r. T. se zrušuje bez likvidace a práva a závazky zrušeného podniku přecházejí na F. n. m. Č. r.; o tom, že by zakladatel učinil jiná opatření ohledně některých závazků zrušeného podniku, tu není nic uvedeno. Z této skutečnosti vycházel i soud prvního stupně v rozsudku ze dne 7. 1edna 1997, č. j. 8 C 457/94-149, ve kterém vyslovil, že základ nároku žalobkyň vůči druhému žalovanému je dán. Z předmětného výpisu se tedy podává, že na druhého žalovaného přešly všechny závazky zrušeného státního podniku; i kdyby tomu tak ve skutečnosti nebylo, nemůže se druhý žalovaný - F. n. m. Č. r. - podle §27 odst. 2 obchodního zákoníku této skutečnosti vůči žalobkyním dovolávat, ledaže by prokázal, že nejednaly v důvěře v předmětný zápis (tato skutečnost však doposud nebyla tvrzena). V nalézacím řízení však bude třeba provést důkaz originální listinou s výpisem z obchodního rejstříku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2000
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková