ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.484.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 484/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Emy Barešové a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobců: A) L. D. a B) P. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému A. V., družstvo vlastníků, zastoupenému advokátkou, o vydání živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 199/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998, č. j. 24 Co 462/98-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. dubna 1998, č. j. 8 C 199/97-31, ve výroku, kterým zamítl návrh žalobců na vydání zvířat odpovídající 4,5 velké dobytčí jednotky, krmiva a steliva v ceně 41.225,- Kč, osiva v ceně 8.245,- Kč, 48,5 tuny hnojiv a zemědělských strojů v ceně 32.278,- Kč každému z nich; rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, když za zásadní považoval otázku „zda rozhodnutí vydané v řízení o dědictví je rozhodnutím, na kterém ve smyslu §20 odst. 5 zákona o půdě závisí právo na náhradu\".
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jako dědici po jejich otci svém otci J. S., zemřelém 7. 2. 1991, nabyli veškeré zůstavitelovy nemovitosti - pozemky, oba stejným dílem, a to na základě rozhodnutí Okresního soudu v Kladně sp. zn. D 624/91, které nabylo právní moci dne 16. června 1995. Dne l. října 1995 pronajali předmětné pozemky P. N., s tím, že se nájem sjednává na dobu sedmi let, a nájemce je povinen za roční nájemné 5.255,- Kč půdu obhospodařovat tak, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení. Dne 28. listopadu 1995 žalobkyně a žalobce, zastoupený svojí matkou, podali u žalovaného žádost o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle §20 odst. 1 zákona č. 221/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), s tím, že poté, co se stali vlastníky pozemků, se hodlají věnovat provozu zemědělské výroby. Této žádosti žalovaný nevyhověl s odůvodněním, že byla podána opožděně. Soudy uzavřely, že je nesporné, že žalobci jsou oprávněnými osobami a žalovaný osobou povinnou podle zákona o půdě. Spornou shledaly otázku, zda žádost o vydání náhrady žalovaným podle §20 zákona o půdě byla uplatněna včas. S odkazem na ustanovení §20 odst. 5 zákona o půdě uzavřely, že žádost o náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob nebyla žalobci uplatněna vůči žalovanému ve lhůtách uvedených v §13 zákona o půdě. Shodly se v závěru, že rozhodnutí soudu, vydané v rámci dědického řízení, na jehož podkladě nabyli žalobci půdu, která je způsobilá k zajištění provozu zemědělské výroby podle §20 odst. l zákona o půdě, není rozhodnutím ve smyslu §20 odst. 5 tohoto zákona. Za takové rozhodnutí je možno považovat pouze rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu a soudu o vydání nemovitostí. V této souvislosti odvolací soud odkázal na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995 Cpjn 36/95. Propadná lhůta k uplatnění nároku tak uplynula dnem 31. prosince 1993 a nárok žalobců zanikl bez ohledu na to, zda splňovali ostatní zákonné podmínky pro náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. l o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu, vydané v dědickém řízení, na jehož základě se stali vlastníky půdy, která je způsobila k zajištění provozu zemědělské výroby podle §20 odst. 5 zákona o půdě, není rozhodnutím podle §20 odst. 5 tohoto zákona, a že za takové rozhodnutí je třeba považovat p o u z e rozhodnutí pozemkového úřadu a soudu o vydání nemovitostí. Tento závěr odvolací soud nezdůvodnil a nevypořádal se s opačnou argumentací žalobců, když odkázal toliko na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR. V tomto stanovisku, ale ani v rozhodnutích, na které odkazuje, není slovo „pouze\", a citace odvolacího soudu je tedy nesprávná. Ze stanoviska odvolacího soudu nelze proto dovozovat závěr, že by jiné rozhodnutí, než o vydání nemovitostí, nepřicházelo v úvahu. Základní argument pro nesprávnost závěru odvolacího soudu žalobci spatřují v tom, že druhá věta §20 odst. 5 zákona o půdě váže tam uvedené prodloužení lhůty obecně na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, která blíže určuje jen tím, že na nich závisí právo na náhradu. Omezení jen na rozhodnutí o vydání nemovitostí v citovaném ustanovení uvedeno není, a nelze je dovozovat ani výkladem. Odvolací soud tak vykonstruoval další podmínku, která je nezákonná. V souvislosti s řešením otázky splnění zákonné podmínky §20 odst. 5 zákona o půdě v souvislosti s dědickým rozhodnutím znamená zvažovat, zda na tomto rozhodnutí závisí právo na náhradu podle §20 (zejména l. odstavce) zákona o půdě, a proto je nezbytné řešit právní problémy, předložené soudu žalobci 27. 11. 1998, které odvolací soud neřešil; ponechávají na úvaze dovolacího soudu, zda je bude řešit jako otázky zásadního právního významu podle §239 odst. 2 o. s. ř. nebo jako problémy nutné pro posouzení zásadní otázky, pro niž bylo dovolání připuštěno. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně, i rozsudek soudu odvolacího, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Navrhují, aby byl zrušen i výrok o náhradě nákladů řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podané osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle §239 odst. 1, že je uplatněn způsobilý dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §20 odst. 1 zákona o půdě k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v §4 odst. 2. V §20 odst. 5 zákon o půdě stanoví, že právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Předmětem dovolacího řízení je otázka, zda v případě, že původní vlastník zemře, závisí právo na náhradu uvedenou v §20 odst. 1 zákona o půdě na rozhodnutí soudu o projednání dědictví; řešení této otázky souvisí s otázkou, zda dědicové mohou užívat zemědělské pozemky, resp. s těmito pozemky disponovat i v období mezi smrtí zůstavitele a rozhodnutím o projednání dědictví. V případě, že by dědicové mohli pozemky užívat a nakládat s nimi jen na základě soudního rozhodnutí, kterým bylo ukončeno dědické řízení, bylo by třeba s právním názorem dovolatele souhlasit. Tento právní názor však není správný.
Podle §460 odst. 1 obč. zák se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Problematikou právního režimu věcí patřících do pozůstalosti v období mezi smrtí zůstavitele a rozhodnutím o projednání dědictví se zabývá rozhodnutí, publikované pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou stále použitelné a bezezbytku se uplatňovaly do 31. 12. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 263/1992 Sb., kterou bylo projednávání dědictví svěřeno soudům. Podle tohoto rozhodnutí je-li dědiců více, jako je tomu v této věci, je tu mezi smrtí zůstavitele a právní mocí rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví období, kdy všichni dědicové jsou pouze potenciálními nabyvateli věcí náležejících do dědictví. Není ovšem myslitelné, že by v tomto období věci po zůstaviteli nepatřily nikomu a že by jejich správa náležela státnímu notářství, jež projednává dědictví po zůstaviteli. Státní notářství provádí nejnutnější zajištění věcí v zájmu dědiců nebo společnosti, je-li toho nezbytně zapotřebí a nepostarají-li se o to sami dědicové (§30 not. ř.), nebo schvaluje podle ustanovení §41 not. ř. dispozice dědiců s majetkem, přesahující rámec normálního hospodaření.
Dědice je tedy třeba v období od smrti zůstavitele až do rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví považovat za podílové spoluvlastníky věcí náležejících do dědictví se všemi právy (omezenými ustanovením §41 not. ř.) a povinnostmi spoluvlastníků, přičemž poměr spoluvlastnických podílů se řídí poměrem dědických podílů.
V období mezi nabytím dědictví (§460 o. z.) a potvrzením nabytí dědictví (§482 a §483 o. z.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví.
K uvedenému je třeba dodat, že i dědicové jsou v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi (§123 obč. zák.).
Žalobci mohli již od smrti jejich otce, tedy od 7. 2. 1991, činit právní úkony týkající se věci, tudíž mohli i zajišťovat zemědělskou výrobu, a to i prostřednictvím třetích osob (viz níže - bylo by nadbytečné řešit otázku, zda se tak ve skutečnosti nedělo prostřednictvím žalovaného). Řešení případné námitky, že by mohlo jít o případ, uvedený v §41 zák. č. 95/1963 Sb. (notářský řád), platného do 31. 12. 1992, anebo o případ uvedený v §175r o. s. ř., tedy zda by k nakládání s pozemkem nebylo třeba svolení státního notářství anebo soudu, od něhož by případně bylo nutno počítat předmětnou lhůtu, není namístě, neboť žalobci o svolení nepožádali a šlo by jen o hypotetickou úvahu. Pro posouzení věci je rozhodující, že právo žalobců užívat sporné pozemky a nakládat s nimi nezáviselo na rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví. Žalobci mohli právo na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, uplatnit jen ve lhůtách, stanovených v §13 zákona o půdě.
K otázkám, vytýčeným žalobci v podání z 27. 11. 1998, na které dovolání poukazuje, lze podotknout, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu slovní spojení „k zajištění zemědělské výroby\", použité v §20 odst. 1 zákona o půdě zahrnuje nejen případy, kdy osoba uplatňující nárok na vydání inventáře vykonává tuto výrobu osobně, ale zahrnuje i případy, kdy toto zajišťování se děje (případně je připraveno) pronajímáním zemědělské půdy jiným osobám (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 1203/96, zveřejněný v publikaci „Zemědělské restituce a soudní praxe\", vydané nakladatelstvím C. H. Beck v roce 1998).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10.listopadu 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová