ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1184.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1184/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. K. proti žalované Ch., spol. s r. o., o 4.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 1050/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2000 č. j. 44 Co 444/99-32, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 15. 3. 1999 č. j. 6 C 1050/98-20 zamítl žalobu na zaplacení částky 4.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout v říjnu 1997 znehodnocením kalhot při chemickém čištění v provozovně žalované. Soud vyšel ze zjištění, že kalhoty k vyčištění přijala od žalobce ve své sběrně E. H., která s žalovanou uzavřela smlouvu o dílo, podle níž pro ni žalovaná provádí praní a čištění prádla včetně chemického čištění oděvů oproti úhradě ceny díla. Z toho soud dovodil, že žalovaná není ve sporu o náhradu škody pasivně legitimována, neboť jestliže E. H. podle uvedené dohody nebyla oprávněna za žalovanou uzavírat smlouvy (nedošlo mezi nimi k uzavření žádné smlouvy o zprostředkování v obchodním zastoupení), vznikl ve smyslu ustanovení §652 odst. 1 obch. zák. poškozením věci odpovědnostní vztah podle §421 obč. zák. mezi E. H. jako zhotovitelem a žalobcem jako objednavatelem, nikoliv mezi ním a žalovanou. Odpovědnost žalované podle §420 obč. zák. soud vyloučil s odůvodněním, že toto ustanovení se neuplatní, neboť je pouze obecným ustanovením ve vztahu k §421 obč. zák. upravujícím jeden z případů zvláštní odpovědnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2000 č. j. 44 Co 444/99-32 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ nároku žalobce vůči žalované je dán, a ohledně výše a splatnosti nároku, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že sama existence úpravy zvláštní odpovědnosti za škodu (v posuzovaném případě podle §421 obč. zák.) nevylučuje možnost uplatňovat obecnou odpovědnost za tutéž škodu, přičemž je věcí poškozeného, po kterém ze škůdců bude náhradu škody požadovat. Zvláštní odpovědnost stíhá typicky zhotovitele vůči objednateli, aniž by objednatel musel být vlastníkem věci, zatímco obecná odpovědnost stíhá právnickou osobu, která způsobila škodu ve vztahu k vlastníkovi věci. Ustanovení §421 obč. zák. a §420 odst. 2 obč. zák. dopadají na rozdílné subjekty a vlastník, který nemusí být totožný s objednatelem, má možnost domáhat se náhrady škody, pokud tak neučiní objednatel. Odvolací soud uzavřel, že zvláštní a obecná odpovědnost za škodu si nekonkurují a právo na náhradu škody může být uplatněno z obou typů této odpovědnosti. Podle odvolacího soudu žalovaná připustila vznik škody v důsledku čištění kalhot, které prováděla, a během řízení neuplatnila žádné námitky směřující k vyvinění ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť jeho závěr o možnosti volby poškozeného, vůči kterému z více škůdců uplatní svůj nárok, se použije jen v případě společné a nerozdílné odpovědnosti více škůdců. Uplatňovat nárok na náhradu škody je vždy oprávněn vlastník věci, pokud sám není účastníkem závazkového vztahu, jehož obsahem byl závazek k provedení „úkonů s věcí objednatele\" (rozhodnutí publikované pod č. 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však je žalobce jak vlastníkem věci, tak objednatelem díla, a svědčí mu proto důvod požadovat náhradu škody podle §421 obč. zák., dovodil správně soud prvního stupně na základě zásady vztahu obecného a speciálního, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Dovolatelka dále namítá, že nikdy neuznala své protiprávní jednání ani zavinění, pouze konstatovala, že ke škodě na věci došlo v době, kdy ji měla v držení. Ačkoliv žalobce v otázce zavinění neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, neměla žalovaná možnost bránit se proti tvrzení, že škodu zavinila, když tento závěr se poprvé objevil až v písemném vyhotovení rozsudku. Tím byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení a ústavní právo žalované na zajištění spravedlivého procesu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 20.000,- Kč (§238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), navíc podle žalobce rozsudek soudu prvního stupně nebyl ani změněn ve věci samé.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Podle §238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Podle §152 odst. 2 o.s.ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 4.000,- Kč tak, že základ nároku je dán. Protože dovolání směřuje proti výroku rozsudku ve věci samé, kterým bylo formou tzv. mezitímního rozsudku rozhodnuto o základu nároku na peněžité plnění nepřevyšující 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Zbývalo posoudit otázku přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 o.s.ř., tedy zda v řízení došlo k vadám uvedeným v tomto ustanovení, neboť omezení podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zde neplatí. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. V dovolání namítané porušení zásady dvouinstančnosti řízení by mohlo představovat pouze jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000); k případné existenci takové vady však lze přihlížet pouze v případě, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková