ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1462.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1462/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně O. Š., proti žalovaným 1/ D. N., 2/ P. T., 3/ J. N., a 4/ A. N., o 150.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 94/90, o dovolání žalovaného 3/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1998 č. j. 27 Co 8/98-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3/ nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 29. 9. 1995 č. j. 6 C 94/90-197 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 11. 1997 č. j. 6 C 94/90-233 uložil žalovanému 3/ povinnost zaplatit žalobkyni částku 91.114,- Kč s příslušenstvím a co do částky 19.966,- Kč s příslušenstvím žalobu proti němu zamítl, dále zamítl žalobu o 111.080,- Kč s příslušenstvím proti žalovaným 1/, 2/ a 4/, ohledně částky 51.603,50 s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 3/ v období od dubna 1988 do května 1990 spolu se svým právním předchůdcem J. N., který zemřel v průběhu řízení dne 9. 11. 1991, bez souhlasu žalobkyně užíval nemovitosti v jejím vlastnictví (vlastnické právo žalobkyně soud dovodil z výpisu z listu vlastnictví č. 293 pro obec a katastrální území P. B.), aniž by jí za toto užívání poskytl jakoukoliv náhradu. Protože nebylo prokázáno, že by mezi stranami došlo ke vzniku práva bezplatného užívání nemovitosti, dospěl soud k závěru, že žalovaný 3/ užíval nemovitosti žalobkyně bez právního důvodu a získal tak ve smyslu §452 obč. zák. neoprávněný majetkový prospěch odpovídající výši nájmu za užívané nemovitosti, která po odečtení plochy, kterou žalovaný neužíval, od celkové plochy hospodářských stavení a dvora, byla určena podle znaleckého posudku za použití v dotčeném období platných cenových předpisů - vyhlášek č. 98/1967 Sb. a č. 182/1988 Sb. Vzhledem k tomu, že v době, za kterou žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení, žalovaní 1/, 2/ a 4/ už v předmětných nemovitostech neměli umístěny žádné své věci, byla žaloba směřující vůči nim zamítnuta.
K odvolání žalovaného 3/ Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 1998 č. j. 27 Co 8/98-284 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného 3/ tak, že je povinen zaplatit žalobkyni částku 59.640,40 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 31.473,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3/ a nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání k posouzení otázky vlastnického práva žalobkyně. Podle odvolacího soudu vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem bylo zjištěno již ve sporu týkajícím se vyklizení těchto nemovitostí a zdržení se zásahů do vlastnického práva žalobkyně, vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 856/85, když shodně rozhodl i Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 7. 1998 č. j. 11 Co 216/88-80. Bylo dále nesporně prokázáno, že žalovaný 3/ užíval dvůr, nebytové prostory, 2/3 otevřené kolny, 5/6 stodoly a stáje pod sýpkou. Odvolací soud vycházel při určení výše bezdůvodného obohacení obdobně jako soud prvního stupně z cenových předpisů, platných v rozhodném období. Žalobu však částečně zamítl, neboť kolnu, stodolu a stáj žalovaný 3/ užíval jen částečně. Návrhu žalovaného 3/ na připuštění dovolání nebylo vyhověno s odůvodněním, že otázka vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem spočívá na skutkových zjištěních již z předchozího soudního řízení, a nejedná se tedy o posouzení otázky zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalovaný 3/ dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a které odůvodňuje dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Namítá nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně, neboť podle něj v předchozím sporu týkajícím se vyklizení nebyla otázka vlastnictví nemovitostí žalobkyně vyřešena ve výroku rozsudku výslovně a v řízení současném tedy soudy nepostupují v souladu s ustanovením §159 o.s.ř. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se zejména nezabýval celým obsahem dědických spisů č. j. D 2056/64, D 308/76, D 984/80 a D 883/94, a dovozuje, že žalobkyně není a nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí i vzhledem k tomu, že rozhodnutí ONV P. ze dne 17. 9. 1986, podle něhož žalobkyni svědčilo právo užívání k těmto nemovitostem, je paaktem, který navíc nebyl opřen o řádně zjištěný skutkový stav. Soudy podle dovolatele nesprávně zhodnotily i otázku jeho vlastní pasivní legitimace, když vycházely pouze z odůvodnění, nikoliv z výroku předchozího rozsudku o vyklizení. Kromě těchto vad dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení rozsahu užívání, povahy a ceny předmětných nemovitostí. Podle dovolatele v daném případě nejde o nebytové prostory, ale o zemědělské stavby, na něž nelze vztáhnout vyhlášku č. 98/1967 Sb. Konečně dovolatel namítá procesní vady, kterými je podle něj řízení postiženo: zásilky mu nebyly doručovány na správnou adresu, v řízení došlo k bezdůvodným průtahům (od vynesení rozsudku soudu prvního stupně do jeho doručení uplynul jeden rok a šest týdnů) a rozsudky trpí chybami. Navíc v průběhu řízení soud jednal i se zemřelým J. N. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítá argumenty dovolatele ohledně namítaného nedostatku své aktivní legitimace a tvrdí, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo nepochybně prokázáno. Navrhuje proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou a v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že byla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( §241 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.
I když odvolací soud v posuzované věci změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného 3/ zaplatit žalobkyni částku 91.114,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný 3/ je povinen zaplatit jí částku 59.640,40 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 31.473,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jde ve skutečnosti ve výroku týkajícím se přisouzené částky 59.640,40 Kč o rozsudek potvrzující, neboť v této části jsou rozsudky soudů obou stupňů souhlasné, když jimi shodně byla konstituována práva a povinnosti účastníků, a jen ohledně zamítavého výroku co do částky 31.473,60 Kč jde o rozsudek měnící.
K podání dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není žalovaný 3/ subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému 3/ způsobena újma na jeho právech, neboť jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem ohledně částky 31.473,60 Kč vyhověno a žalovaný 3/ tedy ani nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, přičemž přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují a stejně tak způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nemůže být ani námitka, že soud neprovedl navržené důkazy) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Jestliže se přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. odvíjí od podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, musí se i uplatněný dovolací důvod (z hlediska jeho věcného vymezení) týkat řešení právě těch právních otázek, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka, pokud právní otázky konkretizuje - odmítl pokládat za zásadně významné. V dovolacím řízení, v němž je podle §242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, je dovolací soud povolán spojovat závěr, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, logicky pouze jen s posouzením těch právních otázek, pro něž je návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Žalovaný 3/ v odvolacím řízení za otázku zásadního právního významu označil otázku vlastnictví předmětných nemovitostí žalobkyní (její aktivní legitimace) a odvolací soud návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Proto dovolací soud není oprávněn z hlediska přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. hodnotit, zda otázkou zásadního právního významu je právní otázka pasivní legitimace žalovaného 3/ ani právní otázka výše bezdůvodného obohacení, a může se zabývat jen tím, zda za takovou otázku lze považovat aktivní legitimaci žalobkyně, jak ji řešil odvolací soud.
V dané věci vyšel odvolací soud při posuzování vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem ze skutkových zjištění vyplývajících z výpisu z katastru nemovitostí a z předchozích soudních rozhodnutí, která tutéž otázku řešila. Nedostatek skutkových zjištění v tomto směru, který dovolatel namítá, není právní otázkou a jejich správnost tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Skutkový závěr o vlastnickém právu opírající se o uvedené důkazní prostředky je navíc v souladu s rozhodovací praxí soudů a ustálenou judikaturou. Nelze proto rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním uplatněné právní otázce považovat za zásadně významné a dovolání z toho důvodu není podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §238 ani §239 o.s.ř. přípustné, zbývá posoudit, zda napadené rozhodnutí netrpí některou z vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř.
Dovolatelem vytýkané vady řízení (doručování na jinou adresu, průtahy ani chyby v rozsudcích) nepředstavují vady ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž by bylo možno podle §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. přihlížet, není-li dovolání přípustné. Takovou vadou není ani okolnost, že v průběhu řízení (dne 9. 11. 1991) zemřel původně první žalovaný J. N., neboť soudy poté jednaly v souladu s ustanovením §107 odst. 3 o.s.ř. se žalovaným 3/ jako s jeho dědicem a pokud jméno zemřelého uváděly v záhlavích rozhodnutí pro přehlednost a pro vysvětlení nástupnického vztahu, nejde o případ, že by s osobou zemřelého jednaly jako s účastníkem řízení a že by tak v řízení vystupoval někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Jinou vadu řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolatel neuplatňuje a ani z obsahu spisu její existence nevyplývá. Protože dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 ani §239 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce 3/ podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Podle §142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle výsledku dovolacího řízení žalovaný 3/ právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Žalobkyně sice vynaložila náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak písemné vyjádření obsahuje její stanovisko jen ke skutkovým a právním otázkám rozsudku odvolacího soudu, které v dovolacím řízení nebyly řešeny z důvodu, že dovolání je ze zákona nepřípustné. Pak takový úkon nemůže být účelným bráněním práva ve smyslu uvedeného ustanovení; dovolací soud proto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3/ nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková