ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1807.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1807/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. P., a B/ E. P., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničí a Ministerstvu vnitra, o 200.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. dubna 1999 č.j. 29 Co 85/99-377, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998 č.j. 7 C 305/92-354 v části zamítavého výroku ohledně částky 50.000,- Kč a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 1999 č.j. 29 Co 85/99-377, jímž byl rozsudek okresního soudu v této části výroku potvrzen, se zrušují a v tomto rozsahu se řízení zastavuje; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody za jejich společné movité věci, které byly v roce 1989 jako majetek připadlý státu podle §453a obč. zák. zabaveny a rozprodány poté, co se žalobci nevrátili ze zahraničí po uplynutí doby, na níž jim byl povolen pobyt v cizině.
Rozsudkem z 18. 8. 1994 č.j. 7 C 305/92-113 Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť neshledal odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z 2. 1. 1995 č.j. 29 Co 740/94-125 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odpovědnost žalovaných podle §18 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb. je dána, neboť předpoklady ust. §453a obč. zák. nebyly v době, kdy se státní orgány zmocnily majetku žalobců, splněny. V průběhu dalšího řízení žalobci rozšířili žalobu na celkovou částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a Okresní soud v Jablonci nad Nisou po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 č.j. 7 C 305/92-248 žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 150.000.-Kč s úrokem z prodlení, žalobu co do dále požadované částky 50.000.- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem krajského soudu o důvodnosti základu uplatněného nároku, určil výši nároku žalobců na náhradu škody za věci, jež připadly státu podle §453a obč. zák. a byly tzv. realizovány, postupem podle §136 o. s. ř. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. prosince 1996 č.j. 29 Co 770/96-293 změněn jen ve výroku o úrocích z prodlení tak, že se zamítá žaloba požadující úrok z prodlení vyšší než 16 % za dobu od 25.6.1995, jinak byl ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrzen.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 4. 1998 č.j. 2 Cdon 1453/97-326 rozsudek soudu prvního stupně z 13.8.1996 s výjimkou zamítavého výroku a rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že aplikace zákona č. 58/1969 Sb. na danou věc není správná, neboť pro případy, kdy stát v tzv. rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) převzal majetek občanů, platí zvláštní režim restitučních zákonů, konkrétně úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), která ve vztahu k obecné právní úpravě má povahu zákonů zvláštních. Pro osoby, které jsou tímto zákonem označeny za oprávněné, platí v případech vymezených v ust. §6 tohoto zákona při uplatňování a uspokojování jejich majetkových nároků vůči státu zvláštní úprava tohoto zákona a nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly na stát některým ze způsobů ve zvláštním zákoně uvedených, nelze posuzovat podle obecné právní úpravy občanského zákoníku, popř. zákona č. 58/1969 Sb. Jak bylo v řízení prokázáno, majetek žalobců byl dne 5.9.1989 tzv. realizován, a to na základě příkazu býv. finančního odboru ONV v J. n. N. ze dne 1.9.1989 k soupisu a zajištění bytového zařízení žalobců. Movitý majetek žalobců přešel tedy v tzv. rozhodném období do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona a pokud by žalobci splňovali podmínky ust. §3 uvedeného zákona, aby je bylo možno považovat za oprávněné fyzické osoby, jsou při uplatnění svého nároku vůči státu vázáni restitučním zákonem a z důvodu přechodu jejich movitých věcí na stát podle §453a obč. zák. nemohou uplatňovat jiné nároky, než které jim restituční zákon přiznává.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10. 12. 1998 č.j. 7 C 305/92-354 žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru dovolacího soudu a podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) dovodil, že bylo na žalobcích, aby stát, právnickou nebo fyzickou osobu, pokud věci žalobců drží (§6 a §4 odst. 2 zákona), vyzvali k vydání těchto věcí, a protože jde o movitosti, prokázali ve stanovené lhůtě, kde se nacházejí, a uzavřeli s jejich držiteli dohodu o vydání věcí, a případně v další lhůtě 1 roku uplatnili nárok u soudu. Žalobci tak však neučinili a jejich nárok není dán ani podle ust. §13 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť majetek jim nebyl odebrán na podkladě soudního rozhodnutí zrušeného zákonem č. 119/1990 Sb., popřípadě rozhodnutí zrušeného podle §16 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 4. 1999 č.j. 29 Co 85/99-377 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání, a to k právní otázce, zda v situaci, kdy soupis majetku určeného k realizaci nebyl úplný, a k realizaci části majetku došlo i mimo takto sepsaný soubor, lze i na takto postupně zčásti mimo rozhodné období realizovaný majetkový soubor vztáhnout restituční zákon. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za stavu, kdy stát v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. 4. 1991) již neměl věci žalobců v držení, se povinnými staly fyzické osoby, které tyto věci od státu nabyly, a proto na straně státu není dána pasivní legitimace, a není zde ani dán vůči státu nárok na finanční náhradu za majetek převzatý státem podle ustanovení §13 odst. 2 uvedeného zákona.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání k otázce právního posouzení možnosti aplikace restitučního zákona na křivdy vzniklé jednáním orgánů státu i po 1.1.1990. Poukazují na to, že v průběhu řízení vyšly najevo další skutečnosti, které vedly odvolací soud k vyslovení přípustnosti dovolání, totiž to, že část věcí nacházejících se v bytě žalobců, byla zabavena, tj. převedena na stát až po 1. 1. 1990, a navíc se jednalo o věci, které nebyly pojaty do soupisu. Dovozují, že na věci, které byly převedeny na stát až po rozhodném období ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. po 1. 1. 1990, nelze tento zákon aplikovat, a pak je nutné si klást otázku, zda takto zabavené věci byly žalobcům odejmuty, převedeny na stát a rozprodány v souladu se zákonem, nebo zda byl tento postup vadný a žalobcům náleží náhrada škody. Dále navrhují přezkoumání stanoviska dovolacího soudu ve věci aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na předmětnou věc před koncem rozhodného období, tj. k posouzení odpovědnosti státu za škodu vzniklou jeho protiprávním jednáním ode dne vydání zajišťovacího příkazu ONV (1.9.1989) do 31.12.1989. Podle jejich názoru nelze zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat na ty správní akty a protiprávní činy státu, pokud škoda nebyla způsobena jednáním v rozporu se zásadami demokratické společnosti či právy a svobodami chráněnými akty mezinárodního práva, jak jsou vyjmenovány v §1 odst. 1 uvedeného zákona. V tomto případě se jedná o škodu, která byla způsobena jednáním, které bylo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy bez ohledu na jejich charakter norem nedemokratických, či nerespektujících základní práva a svobody, včetně práva vlastnického, práva svobodně vycestovat mimo území republiky a práva kdykoliv se vrátit zpět. Dovozují, že stát jednal v rozporu se svými vlastními zákony, a proto za škodu odpovídá podle zákona č. 58/1969 Sb., který je zákonem speciálním k zákonu č. 87/1991 Sb., nikoli naopak. Stát na jedné straně tím, že vázal návrat do vlasti na vydání zvláštního povolení, znemožnil žalobcům disponovat s jejich majetkem, a na druhé straně ignoroval fakt, že žalobci zcela evidentně neměli v úmyslu ČSSR bez povolení trvale opustit, takže podmínky ust. §453a obč. zák. nebyly splněny. Navrhují zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, neboť jeho přípustnost svým výrokem založil odvolací soud (§239 odst. 1 o. s. ř.). Bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. a opírá se i o přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci.
Ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, a to v rozsahu a z důvodu té právní otázky, pro niž bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno.
Dovolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení je v části ohledně 50.000,- Kč postiženo vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho bylo třeba.
V dané věci žalobci uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 100.000,- Kč za jejich společné movité věci, které byly v roce 1989 jako majetek připadlý státu podle §453a obč. zák. zabaveny a rozprodány. Podáním ze dne 13.2.1995 a 24.2.1995 rozšířili žalobu na částku 200.000,- Kč jednak z důvodu, že soupis zabraného movitého majetku z r. 1989 je neúplný a nejsou v něm zahrnuty další věci, které se podle jejich tvrzení v bytě nacházely, a jednak z důvodu, že některé věci v seznamu uvedené byly při ocenění v r. 1989 podhodnoceny. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 č.j. 7 C 305/92-248 žalobě co do částky 150.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl a žalobu co do dále požadované částky 50.000,- Kč zamítl. Výši nároku žalobců na náhradu za věci tzv. realizované a uvedené v soupise pořízeném v r. 1989 bývalým ONV v J. n. N. určil postupem podle §136 o. s. ř. a pokud žalobci tvrdili, že tento soupis je neúplný, dovodil, že ani po provedeném dokazování nelze učinit závěr, že se v bytě další věci nacházely. K odvolání žalovaných proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. prosince 1996 č.j. 29 Co 770/96-293 přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 50.000,- Kč nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 č.j. 2 Cdon 1453/97-326 byl rozsudek okresního soudu s výjimkou zamítavého výroku a rozsudek krajského soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 10. 12.1998 č.j. 7 C 305/92-354 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobcům 200.000,- Kč, aniž by žalobci v dalším řízení po pravomocném zamítnutí žaloby co do částky 50.000,- Kč rozšířili žalobu o další částku 50.000,- Kč. Rozhodl tak znovu o nároku na zaplacení částky 50.000,- Kč, když přehlédl, že jeho předchozí rozsudek v zamítavém výroku ohledně částky 50.000,- Kč je v právní moci, neboť nebyl odvoláním dotčen a nebyl ani dovolacím soudem zrušen. V dalším řízení nebyla tedy splněna podmínka řízení ve smyslu §103 o. s. ř., spočívající v existenci žaloby /jejího rozšíření/ podle ust. §79 o. s. ř. (§95 o. s. ř.), kterou by se žalobci domáhali přiznání vyšší náhrady za věci, jež připadly státu podle §453a obč. zák. Pokud by žalobci znovu požadovali náhradu škody za věci, jež podle jejich tvrzení se v bytě nacházely a byly státem převzaty mimo soupis, musel by soud v tomto směru řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozsouzené (§103, §104 odst. 1, §159 odst. 3 o. s. ř.). Nedostatek podmínky řízení přehlédl i odvolací soud, když rozsudek soudu prvního stupně v celém zamítavém výroku ohledně částky 200.000,- Kč potvrdil.
Protože řízení je v uvedeném rozsahu postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., byly rozsudky obou stupňů ve výroku ohledně částky 50.000,- Kč zrušeny a řízení bylo podle §243b odst. 3 o. s. ř. zastaveno.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dané věci je přípustnost dovolání založena toliko výrokem odvolacího soudu, neboť nejde o žádný z případů přípustnosti podle ustanovení §238 o. s. ř. Dovolání žalobců je proto - kromě okolností uvedených v §237 o. s. ř. (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), příp. §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., přípustné pouze z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., a to v rozsahu té právní otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon), se podle §1 vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období\") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle §2 odst. 1 tohoto zákona zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popř. v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a/ je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b/ došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c/ byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V ust. §3 zákon vymezuje podmínky, za nichž je oprávněnou osobou ten, jehož věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona; v ust. §6 odst. 1 písm. a/ se mezi způsoby, jimiž věc přešla na stát, uvádí ust. §453a občanského zákoníku, v odst. 2 pak případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Ustanovením §33 odst. 1 zákona bylo ust. §453a obč. zák. (ve znění tehdy účinném) zrušeno.
Jak už bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 1998 č.j. 2 Cdon 1453/97-326, pro osoby, které zákon č. 87/1991 Sb. označil za oprávněné, v případech vymezených v §6 platí při uplatňování a uspokojování jejich majetkových nároků vůči státu tento zákon, který je zákonem zvláštním ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. Proto nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly podle §453a obč. zák. do vlastnictví státu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, platí tento zvláštní zákon, který upravuje podmínky a rozsah náhrad poskytovaných státem. Z toho sice vyplývá, že na nárok na náhradu za věci, jež stát převzal v době po 1. 1. 1990, se restituční zákon nevztahuje, avšak právní otázka, pro níž odvolací soud připustil dovolání (tj. otázka aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na majetek, který stát převzal mimo rozhodné období ve smyslu tohoto zákona a který nebyl zařazen do soupisu majetku k určeného realizaci), nebyla odvolacím soudem, ostatně ani soudem prvního stupně řešena, neboť o nároku na náhradu škody za věci, které nebyly do seznamu pořízeného bývalým ONV pojaty, odvolací soud v napadeném rozsudku nerozhodoval a takový nárok nebyl ani předmětem řízení po té, co soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 žalobu částečně zamítl, když uzavřel, že nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že se v bytě nacházely další věci do seznamu nezařazené. Skutkový stav, na jehož základě soudy obou stupňů rozhodovaly, neobsahuje žádné zjištění v tom směru, že některé z věcí, o náhradě za něž bylo rozhodováno, by stát převzal až po 1. 1. 1990; naopak jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, byt, v němž se věci žalobců nacházely, byl 5. 12. 1989 předán SBD a vzápětí jinému uživateli. Vzhledem k tomu, že právní otázka, k níž bylo dovolání připuštěno, nebyla v napadeném rozhodnutí řešena a toto rozhodnutí na jejím právním posouzení nespočívá, nemá její řešení vliv ani na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) není tedy naplněn.
K otázce vztahu zákona č. 87/1991 Sb. k zákonu č. 58/1969 Sb., tedy k tomu, který z nich je zákonem speciálním, vyslovil dovolací soud právní názor v předchozím svém rozhodnutí v této věci, nehledě k tomu, že pro tuto právní otázku nebylo dovolání odvolacím soudem připuštěno (§239 odst. 1 o. s. ř. ), ani navrženo (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová