ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.193.99.1
sp. zn. 25 Cdo 193/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ M. L., a B/ M. L., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a 2/ České republice - Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 430.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 313/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 1998 č. j. 35 Co 254/98 - 64, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 430.200,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody původně proti prvnímu žalovanému s odůvodněním, že v důsledku nesprávného postupu příslušníků Policie došlo dne 30. 5. 1994 neznámým pachatelem k odcizení jejich automobilu zn. Peugeot 205, který dne 16. 5. 1994 půjčili A. C. za účelem jeho pozdějšího prodeje. Poté, co jmenovaný oznámil odcizení automobilu na MO Policie ČR v Praze 7, Holešovicích (a rovněž žalobcům), bylo vozidlo následujícího dne nalezeno v P; službu konající hlídka, jež zjistila vloupání do vozu, zajistila sice věci nacházející se v něm, nikoliv však vůz samotný. Ještě téhož dne pak příslušníci policie zjistili, že vozidlo bylo opětovně odcizeno. Nezajištěním vozidla porušili policisté podle žalobců své základní povinnosti vyplývající pro ně ze zák. č. 186/1992 Sb., z §415 obč. zák. a ust. §158 tr. řádu a za škodu, která jim odcizením vozidla vznikla, odpovídá proto první žalovaná podle §420 a §421 obč. zák.
K výzvě soudu prvního stupně upřesnili žalobci podáním ze dne 10. 4. 1996 označení žalovaného tak, že žalovaným je „Český stát, zastoupený Ministerstvem vnitra\", a k další výzvě soudu podáním ze dne 7. 10. 1996 upřesnili označení žalovaného na „Česká republika - Ministerstvo vnitra\"; tuto „změnu žaloby\" připustil Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. 2. 1997 č. j. 10 C 313/96 - 20.
Rozsudkem ze dne 17. 2. 1998 č. j. 10 C 313/96 - 22 Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že základ uplatněného nároku je opodstatněn s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně provedl velmi obsáhlé dokazování a zjistil, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky osobního automobilu zn. PEUGEOT 205, který byl odcizen dne 30. 5. 1994 v době, kdy byl v držení pana A. C., zájemce o jeho koupi. Po oznámení krádeže jmenovaným téhož dne na MO Policie v Praze 7 bylo vozidlo s rozbitým zadním oknem nalezeno příslušníky policie dne 31. 5. 1994 před domem č. 10, v P. Aniž by policisté auto zajistili, vrátili se na služebnu za účelem provedení lustrace odcizených automobilů a majitelů osobních aut, a vůz ponechali asi hodinu nezajištěný, a právě v této době byl znovu odcizen. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl obvodní soud k závěru, že nárok žalobců je třeba posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb. jako škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu. Dovodil, že službu konající policisté porušili nejen svoji právní povinnost danou všem občanům preventivním ust. §415 obč. zák., ale též povinnosti vyplývající pro ně z ust. §28 zák. č. 186/1992 Sb., které upravuje postup policistů při výkonu služby, a dále z ust. §158 odst. 2 tr. řádu, když nezajistili dostatečným způsobem věc, o které mohli a měli předpokládat, že je věcí důležitou pro trestní řízení. Podle názoru soudu prvního stupně je mezi vznikem škody a protiprávním jednáním policistů spočívajícím v nezajistění vozidla žalobců dána příčinná souvislost a je dáno též zavinění policistů (ve formě vědomé nedbalosti).
K odvolání žalované České republiky - Ministerstva vnitra Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 1997 č. j. 35 Co 175/97 - 40 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že soud prvního stupně nesprávně považoval za žalovanou ČR - Ministerstvo vnitra, ačkoliv žaloba byla podána proti Ministerstvu vnitra ČR, tedy proti přesně označenému subjektu, zcela odlišnému od státu, který se však účastníkem řízení dosud nestal. Z podání žalobců označeného jako „upřesnění označení žalovaného\" totiž nevyplývá, jaký konkrétní procesní návrh žalobci činí, neboť změny řádně označeného a právní subjektivitou nadaného účastníka řízení lze dosáhnout pouze postupem podle ust. §92 o.s.ř., tj. záměnou účastníka nebo přistoupením dalšího účastníka do řízení, přičemž o takovém návrhu musí soud rozhodnout. Městský soud proto soudu prvního stupně uložil, aby nejprve postupoval dle ust. §43 o.s.ř. a žalobce vyzval k odstranění nedostatku jejich podání nazvaného jako „upřesnění označení žalovaného\" tak, aby bylo zřejmé, jaký procesní návrh žalobci činí, a v závislosti na tom, aby pak v řízení poté, kdy o okruhu účastníků bude procesně účinně rozhodnuto (§92, §168 odst. 2 o.s.ř.) - nedojde-li k zastavení řízení podle §43 o.s.ř. - pokračoval. S poukazem na rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 1996 sp. zn. 3 Cdon 451/96 a na Právní rozhledy č. 4/1997, str. 204 a násl., odvolací soud dále uvedl, že stát jako účastník řízení je správně označen tehdy, je-li současně s ním označen příslušný státní orgán, jehož se věc týká, s uvedením jeho názvu a sídla.
Na základě výzvy soudu prvního stupně ze dne 12. 8. 1997 sdělili žalobci podáním ze dne 5. 11. 1997 (soudu doručeným dne 10. 11. 1997), že i přes názor odvolacího soudu uvedený v jeho zrušovacím usnesení nadále trvají na označení žalovaného - Česká republika - Ministerstvo vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, neboť podle jejich názoru nelze dovodit, že se v daném případě jedná o záměnu účastníka a že soud prvního stupně nepochybil, když žalobce k postupu podle §92 odst. 2 o.s.ř. (nesprávně uvedeno obč. zák.) nevyzval.
Usnesením ze dne 12. 11. 1997 č. j. 10 C 313/96 - 43 soud prvního stupně žalobcům uložil, aby své podání ze dne 10. 11. 1997 doplnili nejpozději do 7 dnů o náležitosti dle ust. §79 odst. 1 o.s.ř. tak, aby uvedli, zda navrhují přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměnu účastníků (§92 o.s.ř.). Současně byli žalobci poučeni o tom, že nebude-li podání doplněno ve stanovené lhůtě uvedeným způsobem, soud řízení zastaví pro vadu podání a pro nedostatek podmínky řízení (§43 odst. 2, §104 o.s.ř.).
Podáním ze dne 21. 11. 1997, doručeným soudu dne 27. 11. 1997, podali žalobci návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu §92 odst. 1 o.s.ř. (vedle dosud žalovaného Ministerstva vnitra ČR), kterého označili jako Česká republika - Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3.
Usnesením ze dne 1. 12. 1997 č. j. 10 C 313/96 - 46 Obvodní soud pro Prahu 8 připustil, aby na straně žalované přistoupil do řízení vedle původního žalovaného označeného jako Ministerstvo vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, další účastník s označením Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3.
80
Poté rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 17. 2. 1998 č. j. 10 C 313/96 - 49 tak, že základ uplatněného nároku žalobců proti prvnímu žalovanému je opodstatněn s tím, že o výši tohoto nároku a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným bude rozhodnuto konečným rozhodnutím ve věci, žalobu proti druhé žalované ČR - Ministerstvo vnitra zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky. Soud prvního stupně vycházel z dosud provedených důkazů a ohledně nároku žalobců proti prvnímu žalovanému dospěl i ke shodným závěrům právním jako ve svém původním rozhodnutí, že žalobcům vznikla škoda zaviněným protiprávním jednáním službu konajících policistů, kteří svým jednáním zavázali přímo stát, tedy prvního žalovaného. Proti druhé žalované byla žaloba zamítnuta v důsledku marného uplynutí promlčecí doby uvedené v ust. §22 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. Dále obvodní soud vyslovil názor, že otázka, „zda má být žalován stát s označením ČR - Ministerstvo vnitra, či přímo tento orgán státní správy, může být předmětem teoretických procesněprávních úvah, což by avšak v konečném důsledku nemělo znamenat, že by se žalobci - jen pro procesní pochybení - nemohli svých nároků proti státu domoci\".
K odvolání prvního žalovaného Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 1998 č. j. 35 Co 254/98 - 64 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o základu uplatněného nároku tak, že žalobu s návrhem, aby první žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobcům 430.200,- Kč s přísl. spolu s druhým žalovaným, zamítl, dále vyslovil, že v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil, že právním důvodem uplatněného nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem příslušníků policie, kteří automobil žalobců nalezený s rozbitým oknem nezajistili před dalším poškozením, resp. odcizením, je odpovědnost za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. (§36 zák. č. 82/1998 Sb.). Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že za tuto škodu odpovídá první žalovaný, neboť podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní, odpovídá stát (tedy Česká republika), jehož jménem vystupuje příslušný ústřední orgán. Protože žaloba směřuje proti subjektu, který je odlišný od státu a který neodpovídá za škodu způsobenou žalobcům dne 31. 5. 1994, dospěl odvolací soud k závěru, že první žalovaný není ve sporu pasivně legitimován.
Proti tomu rozsudku podali žalobci dovolání z důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm.b/ a d/ o.s.ř., tedy že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé poukazují na to, že žalobou ze dne 11. 5. 1995 sice svůj nárok na náhradu škody uplatnili proti Ministerstvu vnitra ČR, avšak toto formální pochybení v názvu žalovaného odstranili na základě výzvy soudu svým podáním ze dne 10. 4. 1996, když akceptovali soudem výslovně doporučené označení žalovaného jako „Český stát, zastoupený Ministerstvem vnitra ČR\". Již od tohoto okamžiku bylo proto zřejmé, že žalovanou je Česká republika, za níž před soudem jedná Ministerstvo vnitra, které nemá právní subjektivitu, a řízení proti němu tedy nemohlo být ani zahájeno. Rovněž tak dovolatelé vyhověli i další výzvě soudu ohledně upřesnění označení žalovaného na Česká republika - Ministerstvo vnitra, jež považovali za správné. Dosud se však neztotožňují s názorem odvolacího soudu vyjádřeném v jeho usnesení ze dne 30. 5. 1997, že v daném případě byl žalovaný v žalobě označen přesně, určitě a vyčerpávajícím způsobem, a že proto není postačující upřesnění označení žalovaného, nýbrž že by muselo dojít k záměně účastníků nebo k přistoupení dalšího účastníka do řízení. Nesouhlasí ani s tím, že Ministerstvo vnitra je v daném případě nadáno právní subjektivitou; namítají, že i kdyby mělo způsobilost být účastníkem řízení, pak s ním jako s účastníkem nebylo vůbec jednáno a byla mu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. (nesprávně uvedeno ust. §237 odst. 1 písm.g/ o.s.ř.). Protože však Ministerstvo vnitra nemělo způsobilost být účastníkem řízení, je řízení postiženo procesní vadou dle ust. §237 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. Dovolatelé mají dále za to, že v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve zrušujícím usnesení bylo povinností soudu prvního stupně žalobce vyzvat, aby ve smyslu ust. §43 o.s.ř. sdělili, zda jejich podání ze dne 10. 4. 1996 bylo návrhem na záměnu účastníků nebo na přistoupení dalšího účastníka do řízení, a poučit je o tom, že nevyjádří-li se v určené lhůtě, bude řízení zastaveno. To však soud prvního stupně neučinil a uvedené pochybení nenapravil později ani odvolací soud na základě své přezkumné činnosti, čímž nesplnil svoji povinnost danou mu zejména ust. §212 odst. 2 o.s.ř.; pokud by totiž žalobci byli obvodním soudem řádně vyzváni k odstranění vad podání, bylo by na základě jeho doplnění patrno, že k záměně či přistoupení účastníka došlo již podáním ze dne 10. 4. 1996, a žaloba by později nebyla zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Podali-li žalobci dne 21. 11. 1997 návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení, jednalo se o doplnění podání ze dne 5. 11. 1997, jímž bylo doplněno podání ze dne 7. 10. 1996. Protože tedy vstup dalšího účastníka do řízení připustil soud prvního stupně na základě návrhu žalobců ze dne 7. 10. 1996, nedošlo k promlčení jejich nároku na náhradu škody, jak soudy obou stupňů dovodily, neboť promlčecí doba počala běžet dne 31. 5. 1994 a nemohla skončit před 31. 5. 1997. Nesprávný právní závěr soudů obou stupňů o promlčení nároku žalobců byl tak učiněn na základě procesních vad zakládajících zmatečnost řízení podle ust. §237 odst. 1 písm.b/ o.s.ř., a případně též podle ust. §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (nesprávně uvedeno ust. §237 odst. 1 písm.g/ o.s.ř.). K otázce pasivní legitimace v řízení poukazují dovolatelé na Stanovisko NS ČR 11/1997/I.-III., v němž je konstatováno, že v záležitostech Policie ČR a též odpovědnosti za jí způsobenou škodu má způsobilost být účastníkem řízení stát, který se označuje s uvedením orgánu, který za něj jedná, a že Ministerstvo vnitra ČR není právní subjektivitou nadáno a tudíž nemůže být účastníkem řízení. Mají za to, že v dané věci je možno vycházet i ze starší judikatury NS ČR, zejména z rozhodnutí publikovaných pod R 48/1967 a R 9/1977, která se vztahují k povinnosti soudu vyzvat žalobce podle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. k opravě nebo doplnění návrhu tak, aby v něm byl účastník označen v souladu s ust. §79 odst. 1 o.s.ř. a §25 zákona č. 58/1969 Sb. Dále poukazují též na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 41/95, jež se týká poučovací povinnosti soudu ve vztahu ke správnému označení účastníka řízení z hlediska podmínek řízení, a na nálezy téhož soudu sp. zn. II.ÚS 79/94, sp. zn. II.ÚS 108/93 a sp. zn. II.ÚS 79/94, v nichž je řešena otázka upřesnění označení účastníka řízení jako nedostatek žaloby, který je odstranitelný, a na poučovací povinnost soudu o nutnosti změny v označení žalovaného subjektu. Z těchto rozhodnutí dovolatelé dovozují, že nejsou správné právní závěry odvolacího soudu, které vyslovil ve svém zrušujícím usnesení ze dne 30. 5. 1997, a stejně tak i v napadeném rozsudku. Mají za to, že pokud by argumentace odvolacího soudu byla přijata, bylo by nutno konstatovat, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany soudu prvního stupně, který měl za následek zamítnutí žaloby a vznik další škody žalobcům. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaný vyvracel důvody dovolání a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť řízení není vytýkanými vadami postiženo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle §241 odst. 1 o.s.ř., a že je podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodů v dovolání uplatněných, jakož i z hlediska ust. §237 odst. 1 o.s.ř., a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé především namítají, že řízení v dané věci je postiženo procesními vadami podle ust. §237 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. a podle ust. §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. (nesprávně uvedeno ust. §237 odst. 1 písm.g/ o.s.ř.).
Podle ust. §237 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník řízení, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ust. §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; ten, kdo nemá tuto způsobilost (tzv. právní subjektivitu), může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přiznává zákon. Způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. mají fyzické a právnické osoby a stát.
Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který je třeba řízení zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.). Nedostatek podmínek řízení však nelze zaměňovat s vadami návrhu na zahájení řízení, neboť neúplné či nesprávné označení účastníků v žalobě je odstranitelným nedostatkem žaloby (§43, §79 odst. 1 o.s.ř.).
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobci v žalobě označili žalovaného: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3. Takový údaj vyhovuje požadavkům na označení právnické osoby (§19b a 19c obč. zák.) - viz níže. Podle §12 odst. 1 písm.a/ zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro veřejný pořádek a další věci veřejného pořádku a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu.
Při posuzování právní subjektivity ministerstev je třeba vycházet především z ustanovení §18 odst. 2 písm.d/ obč. zákoníku, z něhož vyplývá, že právnickými osobami jsou subjekty, o kterých to stanoví zákon. Takové určení však nemusí být výslovné; postačí, pokud zákon stanoví, že určitý subjekt má atributy právní subjektivity, tj. způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům. Z ustanovení §31 odst. 1 a 4 zákona č. 576/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech, vyplývá, že na ministerstva, jako zřizovatele rozpočtových a příspěvkových organizací, přecházejí při zrušení těchto organizací práva a závazky zrušených organizací. Zákon tu jednoznačně stanoví způsobilost ministerstev k právům a povinnostem a z ustanovení §31 odst. 4 cit. zákona je nutno dovodit, vzhledem ke sledovanému účelu, též způsobilost k uplatňování takto přešlých práv a plnění takto přešlých povinností, tedy způsobilost k právním úkonům. Ministerstva jsou proto právnickými osobami a mohou tedy být účastníky občanského soudního řízení (srov. R 52/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze proto dovodit, že by v řízení vystupoval jako žalovaný někdo, kdo neměl způsobilost podle §19 o.s.ř.
Otázku podmínky řízení pak nelze ztotožňovat s pasivní legitimací ve sporu, jak to činí dovolatelé, a v této souvislosti poukazují též na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 41/95, jež se týká poučovací povinnosti soudu ve vztahu ke správnému označení účastníka řízení z hlediska podmínek řízení, a na nálezy téhož soudu sp. zn. II.ÚS 79/94, sp. zn. II.ÚS 108/93 a sp. zn. II.ÚS 79/94, v nichž je řešena otázka upřesnění označení účastníka řízení jako nedostatek žaloby, který je odstranitelný, a na poučovací povinnost soudu o nutnosti změny v označení žalovaného subjektu. Pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, proti němuž je podána žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněného žalobcem. Nedostatek pasivní věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby po projednání věci, zatímco nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v době jeho zahájení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a důvodem pro jeho zastavení.
Důvodnou není ani námitka dovolatelů, že prvnímu žalovanému byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř., když s ním jako s účastníkem řízení nebylo jednáno.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení ( srov. §240 odst.1, věta první o.s.ř.), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto roz-hodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti ná-roku ve věci samé. Při tomto posuzovaní také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní sku-tečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadené-ho rozhodnutí.
Uvedené zásady je třeba použít i tehdy, trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. Ze samotné skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí takovou vadou, nelze dovozovat, že by tím byla způsobena všem účastníkům řízení určitá újma na jejich právech. Z povahy sporného řízení, jakožto řízení charakterizovaného tím, že zde proti sobě stojí dva subjekty s opačnými zájmy na výsledku řízení, vyplývá, že každý z účastníků má svůj vlastní (většinou od opačného účastníka odlišný) zájem nejen na tom jaké důkazy mají být provedeny, ale i jakým způsobem mají být provedeny a logicky vzato i zájem na tom, zda vůbec budou provedeny a jak bude řízení před soudem probíhat. Je přirozené, že účastník, který je spokojen s výsledkem řízení, nepociťuje jako újmu na svých právech skutečnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s uvedeným principem řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jež bylo učiněno v neprospěch jiného účastníka řízení domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Tento závěr nutno aplikovat i na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Slova zákona o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) je proto třeba vyložit tak, že odnětí možnosti jednat před soudem se musí týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává. Opačný závěr nelze dovodit ani z toho, že dovolací soud při svém rozhodování přihlíží k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. též z úřední povinnosti (§242 odst. 1 o.s.ř.). I v tomto případě platí shora uvedené, totiž že dovolání se může domáhat jen ten účastník, jemuž byla rozhodnutím (případně postupem) soudu způsobena újma. Proto i kdyby byla újma na procesních právech způsobena účastníku odlišnému od dovolatele, nelze k případné vadě uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlížet.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., které dovolatelé dále namítají, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Vzhledem k tomu, že žalobci se domáhají náhrady škody, která jim vznikla dne 31. 5. 1994 v důsledku nedostatečného zajištění nalezeného vozidla zn. PEUGEOT 205, ze strany příslušníků policie, bylo možno uplatněný nárok posuzovat nejen podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale i podle příslušných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na ust. §1 zákona č. 58/1969 Sb. je pak stát (nikoliv jeho jednotlivý orgán) pasivně legitimovaným subjektem ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle §25 odst. 2 tohoto zákona v právních vztazích upravených v tomto zákoně vystupuje jménem státu ústřední orgán uvedený v §9 odst. 1 zákona; došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu v rámci plnění úkolů orgánů policie, jedná podle §9 odst. 1 písm.b/ cit. zákona za stát Ministerstvo vnitra, které je ústředním orgánem, do jehož působnosti náleží toto odvětví státní správy.
Ve věcech týkajících se Policie České republiky má způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, rovněž stát, tj. Česká republika, jejímž jménem jedná (činí právní úkony) ten státní orgán, jehož se věc týká. Tímto orgánem je - kromě záležitostí souvisejících se služebním poměrem policistů - Ministerstvo vnitra (srov. Stanovisko NS ČR uveřejněné pod č. 11/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jako účastník řízení se pak stát označuje s uvedením orgánu, který za něj jedná, v závislosti na tom, který z orgánů v konkrétní věci je oprávněn jménem České republiky v řízení vystupovat (např. „Česká republika - Ministerstvo vnitra\").
I když odvolací soud neposuzoval nárok žalobců na náhradu škody vzniklé jim v důsledku nedostatečného zajištění jejich vozidla ze strany příslušníků Policie České republiky též z hlediska příslušných ustanovení občanského zákoníku, nýbrž jen podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, je jeho konečný závěr o tom, že v daném případě není na straně prvního žalovaného Ministerstva vnitra dána pasivní legitimace a že tedy první žalovaný za škodu žalobcům neodpovídá, správný, neboť jak v případě, že nárok žalobců na náhradu škody je posuzován dle zákona č. 58/1969 Sb., tak i v případě posouzení tohoto nároku podle obecných předpisů, je pasivně legitimovaným subjektem stát (Česká republika), a nikoliv Ministerstvo vnitra.
Ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř. lze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. uvedenou) vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Poučení účastníka o tom, zda žalobcem označený subjekt je či není pasivně věcně legitimován, není poučením o správném označení účastníka ani poučením o jeho procesních právech a povinnostech, nýbrž poučením o hmotném právu, neboť věcná legitimace je stav vyplývající z hmotného práva. Poučení žalobce o tom, koho má žalovat jako osobu odpovědnou za škodu, jejíž náhrady se v řízení domáhá, přesahuje poučovací povinnost soudu a ani ust. §5 o.s.ř. takovou povinnost soudu neukládá. Judikaturou pak nemohou být založeny další procesní povinnosti soudu, než které jsou stanoveny v občanském soudním řádu. Pokud dovolatelé poukazují na judikaturu bývalého NS ČR, zejména na rozhodnutí publikovaná pod R 48/1967 a R 9/1977, která se vztahují k povinnosti soudu vyzvat žalobce podle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. k opravě nebo doplnění návrhu tak, aby v něm byl účastník označen v souladu s ust. §79 odst. 1 o.s.ř. a §25 zákona č. 58/1969 Sb., a mají za to, že v dané věci je možno z těchto rozhodnutí vycházet, pak s tímto jejich názorem se dovolací neztotožňuje, neboť nelze přehlédnout, že výklad obsažený v těchto judikátech vychází z tehdy platné právní úpravy poučovací povinnosti soudu, tedy i z jiného (tehdejšího) znění ust. §5 o.s.ř., podle něhož pomoc účastníkům řízení při uplatnění jejich práv i poučení soudu o jejich právech a povinnostech se vztahovalo na úkony relevantní z hlediska ustanovení práva nejen procesního, ale i hmotného. Kromě toho nelze přehlédnout, že žalobci v posuzované věci dovozovali odpovědnost prvního žalovaného za škodu nikoliv ze zákona č. 58/1969 Sb, nýbrž z ust. §420 a §421 obč. zák. (v souvislosti s porušením povinností příslušníků policie vyplývajícch ze zák. č. 186/1992 Sb., z ust. §415 obč. zák. a z ust. §158 tr. řádu). Lze tedy uzavřít, že skutečnost, že žalobci jako účastníci řízení nebyli soudem poučeni o tom, kdo je ve vztahu k uplatněnému nároku pasivně věcně legitimován, není procesním pochybením soudu, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dalšími námitkami dovolatelů, jimiž soudům obou stupňů vytýkají, že řízení je postiženo jinými (než v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. uvedenými) vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř., jež spatřují v postupu soudů při odstraňování vad jejich podání ze dne 10. 4. 1996 a ze dne 5. 11.1997 (jimiž upřesnili označení druhé žalované), a pokud dále vyslovují též nesouhlas s názorem odvolacího soudu vyjádřeném v jeho usnesení ze dne 30. 5. 1997 č. j. 35 Co 175/97 - 40, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť proti druhé žalované České republice - Ministerstvu vnitra již bylo rozhodnuto zamítavým výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 1998 č. j. 10 C 313/96 - 49, který nebyl napaden odvoláním, a nabyl samostatně právní moci ve smyslu ust. §206 odst. 2 o.s.ř. (jak ostatně konstatoval odvolací soud, když vyslovil, že v zamítavém výroku o věci samé - a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným - zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen). Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani otázkou promlčení nároku žalobců proti druhé žalované z hlediska dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., neboť tuto námitku v řízení uplatnila druhá žalovaná, a odvolací soud ji v napadeném rozhodnutí neřešil.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm.a/, b/ a d/ o.s.ř.) správný, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. listopadu 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová