ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.2771.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2771/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. A. M. proti žalované M. N., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 164/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 1999 č.j. 25 Co 562/98-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 4. 6. 1998 č.j. 23 C 164/96-39 rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody na zdraví tak, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 22. 1. 1995 v P., T. ul. před domem čp. 2104, který je ve vlastnictví žalované, utrpěla úraz následkem pádu při chůzi na neošetřeném zledovatělém povrchu chodníku v prostoru vyvýšeného bezbariérového přístupu před vchodem do provozovny I., a. s., která sídlí v nemovitosti žalované. Vzhledem k tomu, že chodník před touto nemovitostí nepřiléhá k veřejné komunikaci, nýbrž je součástí parkového komplexu, z jedné strany je ohraničen objektem, jehož vlastnicí je žalovaná, a z druhé strany parkovou plochou, obvodní soud dovodil, že předmětná cesta není komunikací ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen silniční zákon ), neboť z jedné strany přiléhá k budovám a z druhé strany nepřiléhá bezprostředně k silnici. Protože bylo prokázáno, že v místě úrazu byla souvislá zledovatělá vrstva sněhu, pod níž nebyl schod - bezbariérový přístup do budovy patrný, soud dovodil odpovědnost žalované za škodu v důsledku porušení prevenční povinnosti žalované podle ustanovení §415 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 1999 č.j. 25 Co 562/98-67 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud po zjištění, že pozemek č. 2244/143 v k.ú. S., který je ve vlastnictví T. s. k. h. m. P. a na němž je vybudován vyvýšený vchod do banky, je místní komunikací IV. třídy, posoudil odpovědnost žalované podle silničního zákona, neboť vzhledem k tomu, že k úrazu žalobkyně došlo v prostoru bezbariérového přístupu do provozovny v domě žalované, lze toto místo jednoznačně podřadit pod pojem chodník přilehlý k nemovitosti podle ustanovení §9 odst. 2 silničního zákona, neboť přiléhá k nemovitosti žalované a tvoří vchod do I., a. s., když nemovitost žalované splňuje zároveň požadavky tímto ustanovením vymezené. Námitku žalované o nedostatku její pasivní legitimace neshledal důvodnou a proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, neboť otázka pasivní legitimace, kterou jako zásadní otázku pro připuštění dovolání navrhla žalovaná, není v dané věci otázkou zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a ve kterém namítá, že není v dané věci pasivně legitimována, neboť povinnost zabezpečovat úklid komunikace, na níž se stal úraz, náleží správci místních komunikací, což je v dané věci T. s. k. h. m. P. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav §9 odst. 2 silničního zákona, neboť podle tohoto ustanovení je odpovědnost vlastníka nemovitosti dána, jen jestliže jeho nemovitost přiléhá k chodníku a tento chodník hraničí se silnicí. V ostatních případech, kde chodník nepřiléhá k silnici, event. se nenachází v zastavěném území, je povinnost péče o schůdnost dána správcům místních komunikací. V dané věci je však jednoznačné, že místní komunikace, na níž došlo k úrazu, se nenachází v zastavěném území a nehraničí se silnicí. Dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl k fyzikálním zákonitostem, pokud v rozsudku konstatuje, že k úrazu došlo na zasněžené komunikaci. Poukazuje na to, že v uvedený den sníh nepadal, pouze v ranních hodinách zmrzlý déšť, a dovozuje, že vzhledem k denním teplotám nemohl již sníh v odpoledních hodinách na komunikaci ležet. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Pokud žalovaná v dovolání zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, zejména stav chodníku a zda na něm ležel sníh, jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tento dovolací důvod nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno. Zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní bylo proto třeba posoudit ve vztahu k otázce pasivní legitimace žalované z hlediska ust. §9 odst. 2 silničního zákona.
Podle ustanovení §9 odst. 2 věty prvé silničního zákona jsou správci místních komunikací povinni odstraňovat závady ve schůdnosti přechodů pro chodce na místních komunikacích a průjezdních úsecích silnic městy a obcemi, jakož i závady ve schůdnosti místních komunikacích určených výhradně pro chodce. Podle věty druhé tohoto ustanovení závady ve schůdnosti chodníků přilehlých k nemovitosti, která se nachází v zastavěném území a hraničí se silnicí nebo místní komunikací, jsou povinni bez průtahů odstraňovat vlastníci, správci nebo uživatelé nemovitostí, pokud tyto závady vznikly znečištěním, náledím nebo sněhem.
Podle ustanovení §9a odst. 4 silničního zákona vlastníci, správci nebo uživatelé nemovitostí, které v zastavěném území hraničí se silnicí nebo místní komunikací, odpovídají za škody, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti na přilehlých chodnících, které vznikly znečištěním, náledím nebo sněhem a nebyly bez průtahů odstraněny.
Z ust. §9 odst. 2 věty druhé a §9a odst. 4 silničního zákona tak vyplývají základní předpoklady pro odpovědnost vlastníka nemovitosti za závady ve schůdnosti na přilehlých chodnících. Vlastník nemovitosti má povinnost odstraňovat závady ve schůdnosti na chodníku, který přiléhá k jeho nemovitosti, jestliže se tato nemovitost nachází v zastavěném území a hraničí se silnicí nebo místní komunikací. V dané věci bylo zjištěno, že k úrazu žalobkyně došlo na vyvýšeném místě, jež tvoří vchod do domu, tedy v prostoru, který přiléhá k nemovitosti, jež je ve vlastnictví žalované, tato nemovitost se nachází v zastavěném území (P.) a hraničí s místní komunikací IV. třídy. Námitka dovolatelky, že odpovědnost vlastníka nemovitosti za závady ve schůdnosti chodníku přilehlého k nemovitosti je vázána na podmínku, že tento chodník zároveň hraničí se k silnicí, není důvodná, neboť zákon jednoznačně jako předpoklad odpovědnosti stanoví, že chodník přiléhá k nemovitosti a že tato nemovitost hraničí se silnicí nebo místní komunikací.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu při výkladu ustanovení §9 odst. 2 silničního zákona při posouzení pasivní věcné legitimace žalované je správný a plně v souladu s dosavadní judikaturou. Nelze mu proto vytýkat nesprávné právní posouzení předmětné právní otázky.
Vzhledem k tomu, že z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře, a protože v dané věci se o takový případ nejedná, je zřejmé, že dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková